Probuzená agresivita ruské politiky šokovala na konci února Západ a média se hemžila spekulacemi, co že se to báťuškovi Putinovi, do té doby střízlivému pragmatikovi, vlastně přihodilo. Covidová izolace a nadměrná četba ruské nacionalistické historie, zněla nejčastější diagnóza. Zase to bylo zcela chybné vidění, jímž většina lidí na Západě vnímá obří zemi rozkročenou na dvou kontinentech.

I na Západě se však našli lidé, kteří viděli a věděli, co je Rusko za zemi a co v ruském národě dřímá. Třeba poradce pro národní bezpečnost bývalého amerického prezidenta Jamese Cartera Zbigniew Brzezinski vydal v roce 1993 knihu Bez kontroly, analyzující globální politiku po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu. Když ji dnes otevřete, najdete překvapivě přesná proroctví popisující v těchto měsících objevovanou realitu.

Proroctví z roku 1993

Brzezinski viděl Rusko pohlcované po pádu komunismu státním nacionalismem jako jedinou jednotící doktrínou hrozící proměnit se v nový megamýtus. „Toto nebezpečí se ovšem pravděpodobně neobjeví v podobě oživeného komunismu, ale spíše jako nová forma fašismu. Fašismus dokáže mimořádně úspěšně využívat iracionální stránky lidské povahy, účinně apeluje na emoce, které lze aktivizovat s pomocí nacionalistických symbolů, dokáže využívat přitažlivosti síly a slávy národa a dokáže reagovat na volání po disciplíně a uniformitě,“ prorokuje Brzezinski v roce 1993, aniž by v té době tušil, že někde existuje Vladimir Vladimirovič Putin se svou vizí opět velkého a vítězného Ruska, na niž dnes překvapeně zíráme.

Nejde tedy o jednoho člověka, ba ani o nějaké hnutí, ale o cítění národa a jeho dlouhodobou identifikaci s imperiální politikou. Brzezinski byl původem Polák, a tak Rusku rozuměl lépe než mnozí jiní na Západě: „Rusové měli vždy zvláštní, pseudoreligiózní a pseudofilozofický pocit vlastního historického poslání. Představa Moskvy jako třetího Říma nebyla jen planým heslem, byl to výraz hluboce internacionalizovaného vlastního historického poslání. Právě to způsobilo, že komunistický univerzalismus padl v Rusku na úrodnou půdu: dal totiž lidem pocit, že jsou povoláni k něčemu ještě univerzálnějšímu, co překračovalo hranice staré ruské říše. Ex oriente lux – tento tak často citovaný slogan měl ve skutečnosti hluboký smysl, zvláště pro ruskou inteligenci, která měla sklon pídit se po transcendentálních formulacích, kterými by se dala definovat realita jako absolutní pravda. Rusko bylo podle jejího názoru povoláno k tomu, aby bylo nositelem ‚světla‘ a vykupitelem zkaženého Západu s jeho všeprostupující hříšností.“

Takže touha po „novém, spravedlivém světovém řádu“ osvobozeném od diktátu Západu deklarovaná nyní Putinem jako cíl ruské globální politiky, v níž je válka na Ukrajině jen první epizodou, není pro Rusko žádnou novinkou, ale prostě historicky vnímaným posláním národa, přes něž nejede vlak.

Mesiášské poslání

Kde se ten podivný imperiální a mesianistický přístup ke světu v Rusku vlastně vzal? Další z velkých amerických poradců pro národní bezpečnost Henry Kissinger ve svém díle Uspořádání světa z roku 2014 nachází pramen ruského národního pocitu v hluboké minulosti, kdy Rusko žilo svůj život mimo evropskou civilizaci. První slovanská konfederace se sídlem v Kyjevě vznikala v době, kdy se říše Karla Velikého na Západě rozpadla na celky, z nichž později vznikly Francie a Německo. Tuto slovanskou říši vzniklou na křižovatce civilizací, sousedící na severu s Vikingy, na jihu s arabským impériem a na východě s výbojnými turkickými kmeny, považuje dnes Rusko za nedílnou součást svého historického dědictví, ačkoli věcně je to podobné, jako byla v naší mnohem méně krvavé historii Říše velkomoravská.

Rusko fakticky vzniklo na troskách Kyjevské Rusi, která byla zdecimována ve 13. století vpádem Mongolů. „Dvě a půl století mongolské nadvlády (1237–1480) a následný zápas o obnovu územně soudržného státu s oporou v Moskevském velkoknížectví vtiskly Rusku orientaci na východ přesně v době, kdy západní Evropa prozkoumávala nové technické a duchovní obzory, zvěstující nástup nové doby. Zatímco v Evropě protestantská revoluce podnítila rozkvět politické i náboženské rozmanitosti, Rus si vyložila dobytí vlastního náboženského vzoru Konstantinopole a Východořímské říše muslimskými útočníky v roce 1453 jako takřka mystické znamení, že ruský car je nyní (jak kolem roku 1500 napsal Ivanovi III. mnich Filofej) „jediným císařem všech křesťanů ve veškerenstvu“, s mesiášským posláním získat znovu pro křesťanstvo padlou metropoli Byzanc.

Kissinger – jako obdivovatel vestfálského systému multipolárních rovnovah vzniklého v Evropě po třicetileté válce, jenž nadlouho zaručil mír na kontinentu – připomíná, že v té době si Rusko naopak dobývalo své geopolitické vědomí ve stepích, kde množství nomádských hord soupeřilo o dostupné zdroje ve volném terénu bez hranic. „Loupežné výboje a zotročování civilních obyvatel protivníka tu byly běžným úkazem, pro některé přímo životním stylem, a nezávislost byla synonymem území, jež dané společenství dokáže fyzicky uhájit. Rusko sice stvrdilo svou vazbu na západní kulturu, ale současně se – ač přitom jeho rozloha exponenciálně narůstala – začalo vnímat jako obléhaný výběžek civilizace, který se může zabezpečit jedině tím, že všem svým sousedům vnutí svou absolutní vůli.“

Územní expanze pak trvala po staletí a jedinými přirozenými hranicemi se jí staly Arktické moře a Tichý oceán. Když v roce 1864 vtrhla ruská vojska do Uzbekistánu, definoval tehdejší kancléř Alexandr Michajlovič Gorčakov ruskou expanzi jako trvalou povinnost pacifikovat svou periferii. Ruský stát by po­dle něj v okamžiku, kdy by se vzdal této imperiální politiky, odsoudil své pohraničí k trvalému neklidu, který znemožní dosažení blahobytu, bezpečí a pokroku. Proto musí Rusové postupovat dál a dál. V roce 1903 proniklo Rusko až do Koreje a v roce 1917 bylo územně největším impériem na světě a na triku mělo nejvíc dobyvačných válek ze všech impérií.

K soustavě evropských států se Rusko připojilo až za cara Petra Velikého, který zemi žijící na konci 17. století uprostřed hlubokého středověku zásadně modernizoval, ale způsob výkonu moci a její krutost nijak nezměnil. V 19. století historik Nikolaj Karamzin charakterizoval ruské samovládce jako „živoucí zákon“ a dodal: „Měkké srdce se u monarchy považuje za ctnost jedině tehdy, pokud je mírněno vědomím povinnosti uplatňovat náležitou přísnost.“ Je zjevné, že carskou imperiální tradici drželi i komunisté, a Putin má tak ve svém samoděržaví opravdu na co navazovat. Krátká období svobody a pokusů o demokratické uspořádání politiky, jako byla třeba devadesátá léta, mají Rusové spojena s úpadkem, korupcí a nárůstem chudoby.

Tak to nevyšlo

To viděl i Zbigniew Brzezinski. Ve své pozdější knize Velká šachovnice, která analyzovala možnosti a závazky, jež pro Spojené státy přináší globální převaha a úsilí o její udržení, hledá možnosti, jak Rusko udržet v Evropě s novou, neimperiální perspektivou. V roce 1997, kdy knihu napsal, se zdálo být jasné, že Rusko usiluje o zachování své pozice a faktickou kontrolu nad územím tehdejšího Společenství nezávislých států, zatímco střední Evropa měla zůstat územím nikoho. Oproti tomu USA usilovaly o to, aby v prostoru Eurasie nefigurovala žádná dominantní mocnost, ale rovnováha mezi několika středně velkými mocnostmi. Ani jedno se nepodařilo.

Vojtěch Velický

Je však pozoruhodné, jak už před čtvrtstoletím Brzezinski dokonale chápal roli Ukrajiny jako klíče pro spolupráci Ruska se Západem a nejdůležitější části rozpadlého ruského impéria. „Při procesu rozšiřování NATO a Evropské unie bude muset jednoho dne Ukrajina odpovědět na otázku, zda si přeje být jejich součástí. Aby upevnila své postavení nezávislého státu, lze předpokládat, že bude chtít vstoupit jak do NATO, tak do EU – zejména, když bude se členy obou organizací sousedit a její vnitřní reformy ji učiní způsobilou ke vstupu. Přestože to nějaký čas potrvá, není zdaleka předčasné, aby Západ začal hovořit o letech 2005–2015 jako o dekádě, v níž by Ukrajina měla o členství začít uvažovat.“

Brzezinski věděl, že pro Rusko to nebude jednoduché, protože by to znamenalo uznání faktu, že Ukrajina už není a nebude spjata s osudem Ruska. „Pokud Rusko tuto ukrajinskou volbu přijme, bude to rovněž znamenat, že se rozhodlo stát se plnoprávnou součástí Evropy. Odmítnutí by se rovnalo zavržení evropské cesty a upřednostnění osamocené euroasijské identity a existence.“

Jak to dopadlo, nyní víme. Podle předpovědi amerického poradce a politologa to znamená cestu do pekel a osamocení, protože už před čtvrtstoletím byl přesvědčen, že úzké a trvalé spojenectví Ruska s Čínou je nemožné – kvůli čínské potřebě spolupracovat při svém vlastním rozvoji se Západem, nemluvě o potenciálních územních nárocích Číny vůči Rusku. Zřejmě nyní dostaneme možnost přesvědčit se v příštích letech, zda to byl správný odhad, nebo Putin zvládne nemožné.