Nynější vláda se nechce z krize „proškrtat“, ale naopak „proinvestovat“, což dává do protikladu k Topolánkově vládě za krize v letech 2008 a 2009. Tu viní z toho, že jednala chybně, a místo aby veřejnost uklidňovala a výdaje rozpočtu navyšovala, tak strašila a škrtala.

Ani jedno, ani druhé není pravda: Topolánkova vláda dopad finanční krize vypuklé v USA na Česko ze začátku spíše bagatelizovala, v čemž nebyla v Evropě sama. I poté, co bylo zjevné, že jdeme do průšvihu, ale rozpočtované výdaje vůbec nekrátila. Naopak je zvýšila, a ve skutečnosti poskytla i některé odklady a úlevy.

Fiskální impulz v roce 2009 byl kladný, a kdo tvrdí opak, nezná historii, anebo ji účelově ohýbá. Škrty přišly až následně, v rozpočtu na rok 2010, který ovšem sestavoval Eduard Janota, ministr financí úřednické vlády Jana Fischera. Stalo se tak pod vlivem hrozivě narůstajícího schodku. Ten za rok nakonec skončil na 192 miliardách korun, což byl dosavadní rekord, který bude letos několikanásobně překonán.

Nebylo by vkusné ani prozíravé, kdyby ministryně Alena Schillerová pokoušela mistrovat z rozpočtové politiky svého někdejšího předchůdce, zesnulého Eduarda Janotu, který je dodnes za svou mnohaletou schopnost poskládat příjmy a výdaje velmi ctěn. Takže se raději vymezuje vůči politicky aktivnímu soupeři Miroslavu Kalouskovi, který ovšem v roce 2009 poctivě pěstoval fiskální expanzi, a výdaje navyšoval, nikoli krátil. Že si pak po volbách v roce 2010 ministr financí v Nečasově vládě vzal rozpočtovou odpovědnost k srdci, a vykoledoval si tu druhou část dvojité recese ve tvaru W, z níž se ekonomika vyškrábala až koncem roku 2013, už je úplně jiná věc.

Určitě je dobré se pokusit o opakování stejného příběhu, ale nyní jsme teprve někde v roce 2009. Jak dlouho se chceme „proinvestovávat“ z krize, zvlášť když ty investice ve skutečnosti žádnými investicemi ve smyslu statistiky národních účtů („hrubá tvorba kapitálu“) nejsou? Dnes za ně politici běžně vydávají transfery obyvatelstvu (navýšení důchodů nad zákonný rámec), zvedání platů zaměstnanců veřejného sektoru (učitelé, personál zdravotnických zařízení), zvýšené výdaje za státní pojištěnce, posilující příjmovou stránku zdravotnictví či transfery z centrálního rozpočtu do rozpočtů obcí či krajů.

Může jít o potřebné a letos i dobře zdůvodnitelné výdaje, ale drtivá většina z nich není ničím jiným než vládní spotřebou nebo transferem vybraným skupinám, který se brzy rozplyne a nezvedne budoucí český „potenciální produkt“ ani o píď. Protože to je ta kýžená vlastnost dobře zacílených investic v pravém slova smyslu. 

Zaděláváme si ovšem na očekávání, že ve výdajích se bude v neztenčeném rozsahu pokračovat, a tedy i na nezanedbatelné riziko, že se velmi vysoké deficity stanou průvodním jevem i po překonání koronakrize. Proč? Protože potřebné srovnání rozpočtu do latě přes výdajové škrty tahle vláda neudělá, a zvedání rozpočtových příjmů rovněž znamená vynaložit velmi vysoké politické náklady. Rušení daňových výjimek je ovšem skoro stejně neoblíbené jako zvedání daňových sazeb.

Zbývá poslední možnost. Tedy že oživení bude tak fenomenální a příliv zvedne i naši rozpočtovou loďku, takže deficit se bude snižovat rychle a v podstatě bezbolestně. Více možností není. Pravděpodobnost jednotlivých variant a jejich následky pro české veřejné finance si představte sami.