Povinné a státem regulované zálohy na lahve u nás zavedli až diktátoři. Jako první s nimi přišli Němci za protektorátu a systém výkupu „flašek“ poté na přelomu čtyřicátých a padesátých let dotvořili plánovači komunistického režimu. Lahve – zpočátku kameninové, později skleněné – byly ale drahé, a tak je prodejci svým zákazníkům prodávali na zálohu dobrovolně a bez nucení dávno předtím. Někdy se tvrdí, že úplně první byla roku 1799 dublinská sodovkárna A&R Thwaites & Co.

U nás se zálohované lahve začaly prosazovat v průběhu 19. století. Když v listopadu 1871 otevíral roudnický pivovar v Praze na Staroměstském náměstí výčep, zaplatil si v Národních listech inzerát, v němž upozorňoval, že velká lahev „dvojnásobného ležáku“ vyjde na 22 krejcarů, malá na polovic, přičemž – jako na dávno zažitou věc – upozorňoval, že záloha činí patnáct, respektive deset krejcarů. Na deset krejcarů si pak svého skla cenil jistý Josef Schlecht, který roku 1885 nabízel ctěnému „obecenstvu král. Vinohradů“ prodej plzeňského piva.

Díky dochovaným kovovým „zálohovým známkám“ víme, že vlastní lahve měla nejen řada pivovarů, ale také hostinských a majitelů obchodů, kteří si koupili sud a zákazníkům poté stáčeli pití na doma. Ještě za Rakouska šlo třeba o Zemskou jednotu společenstev hostinských v Praze, za první republiky měly vlastní známky například restaurace U Kubů v Hlubočepích či koloniál Karla Žvejkala v Mnichovicích. Nešlo samozřejmě jen o pivo. Známky dokazují, že zálohované byly i lahve, v nichž se prodávala „Mattoniho kysibelka“ či mléko První české akciové parní mlékárny z Nuslí. Se starými lahvemi se kromě toho čile obchodovalo. „Pivních lahví starých několik tisíc koupím,“ inzeroval například kdosi roku 1889 v Národní politice a „Císařský mlýn“ v pražské Bubenči pro změnu poptával „mladíka k mytí pivních lahví“.

Záloha, nebo pokuta

Všechno to ale vycházelo z dobrovolného rozhodnutí podnikatelů, a národohospodářský časopis Český Lloyd dokonce v říjnu 1935 publikoval článek s názvem „Bude vydán zákaz obchodu se starými lahvemi a sklenicemi?“, který popisoval návrh majitelů krizí postižených skláren, aby stát zálohování skla direktivně omezil. Všechno změnil až akutní nedostatek surovin, který přinesla válka. Hned v září 1939 byly stanoveny povinné zálohy na pivní lahve – za litrové se platily dvě koruny, za menší koruna padesát. V říjnu následovalo nařízení, které určovalo, že „výrobci sodové vody, hostinští a výčepníci, jakož i obchodníci se sodovou vodou jsou povinni při prodeji sodové vody vybírati od kupujícího zálohu na každou lahev“. Za neuposlechnutí hrozila až desetitisícová pokuta nebo měsíc ve vězení.

Na výkupu lahví bazíroval i komunistický režim. Ostatně už zákon o první pětiletce nařizoval šetřit surovinami „organisovaným sběrem a plným využitím sběrných surovin, starého materiálu a jiných odpadků“. Do velkého odpadkového díla se zapojil i tisk, a tak například časopis Vlasta v září 1952 tvrdil, že „nejlépe můžete posoudit čistotnost žen podle toho, jaké vracejí láhve od mléka“. V červnu 1953 ministerstvo vnitřního obchodu systém výkupu lahví doladilo k dokonalosti. Všechny obchody prodávající pití (v té době již pochopitelně znárodněné) musely vylepit barevné plakáty čtrnácti druhů typizovaných lahví a každý z nich měl za povinnost tyto lahve vykupovat, ať už byly pořízeny kdekoli. Výkupní ceny jednotlivých typů lahví se zpočátku lišily, později se ustálily na obligátní koruně.

Popkulturní fenomén

Zálohovaná „flaška“ se díky tomu stala nejen druhou – proletářskou, ale velmi stabilní – měnou socialistické ekonomiky, ale také prvotřídním popkulturním fenoménem. Už roku 1967 uveřejnil Rudolf Křesťan v Mladém světě klopotné verše o „trosečníkovi Reném“, který doufá, že „nestřelíš lahev do Pramene, za korunu za zálohu“. A o dalších sedm let později nahrála skupina Plastic People of the Universe píseň Toxika s textem básníka Egona Bondyho, která končí slovy: „Piju pivo, žeru prášky, stejně sotva usnout smím. Ráno prodám prázdný flašky, Julie mi helfne s tím.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.