Když se minulé úterý ráno z protržené přehrady Kachovka na jihu Ukrajiny (na Dněpru severně od Chersonu) vyvalil vražedný proud vody, provedl několik věcí najednou. Zaprvé způsobil největší antropogenní katastrofu na evropském území od havárie černobylské jaderné elektrárny. Zadruhé odstartoval mediální přestřelku vzájemných obvinění Kremlu a Kyjeva z odpálení přehradní hráze. Mnoho médií na hru podle moskevských not přistoupilo: není jasné, jestli přehrada nepraskla sama nebo jestli ji neodpálili Ukrajinci, jak tvrdí Kreml, psali novináři od BBC po New York Times.

Byla to šikovně nastražená past. Vzhledem k tomu, že všude okolo zuří válka, obtížně najdete nějakou třetí stranu, která by nezávisle potvrdila, že přehradu vyhodili do vzduchu Rusové. Situace tak formálně vzato zůstává v patu charakterizovaném jako „slovo proti slovu“. Pro Moskvu to je nejpříznivější možný stav – už vzhledem tomu, jak píše historik Timothy Snyder ve svém bulletinu, že „mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov po dobu války lže téměř o všem“.

Ukrajincům by to nepomohlo

Ačkoli detaily incidentu skutečně nezávisle ověřitelné nejsou, fakta na Rusy ukazují. Ukrajinská strana neměla ani reálnou možnost přehradu do povětří vyhodit (v úterý ji ještě ovládali Rusové), ani žádnou rozumnou motivaci seslat na sebe obrovské humanitární, ekonomické i ekologické neštěstí. Celý spor má však ještě další rozměr: zcela k sobě připoutal pozornost světových médií, analytiků a vůbec lidí s vlivem na veřejné mínění.

To je třetí – a dost možná nejdůležitější – důsledek kachovské tragédie, protože pomáhá Kremlu nejvíce. V předcházejících dvou týdnech totiž svět upíral značnou pozornost na výpady ruských odbojářů do ruského území a na spekulace, nakolik odbojáři s Ukrajinci spolupracují.

Úvahy pak logicky směřovaly k otázce, nakolik mohou odbojové akce Kyjevu pomoci ruské okupanty vyhnat. Podle amerického Ústavu válečných studií (Institute for the Study of War) jsou akce ruských odbojářů v Bělgorodské oblasti pouhými výpady, a nikoli invazí. Titulek „V Rusku začala občanská válka“ vyvolával úsměšky. Během pouhých čtrnácti dnů, do poloviny minulého tý­dne, úsměšky zmizely. Začala se rýsovat otázka obrácená: Nakolik případný okupační neúspěch ohrožuje nejen Putinovy vojáky, ale také samotný jeho režim?

To pochopitelně není směr, jímž by si Kreml přál veřejnou debatu vést. Jak moc mu bělgorodské události byly proti srsti, dokládá anekdotický příběh z vysílání státní ruské televize Rossija 1, jež divákům umožňuje klást přes internet dotazy. Krátce poté, co síly Ruské federace zdevastovaly městečko Šebekino v Bělgorodské oblasti nálety a dělostřelbou, protože je předtím obsadili odbojáři, se s dotazy na osud jeho obyvatel roztrhl pytel. Televize si s tím poradila po svém: nechala zprávy obsahující slovo Šebekino prostě zablokovat. „Psali sem trollové,“ odůvodnilo to její vedení před kamerou.

Co je Putinovi solí v očích, jeho odpůrce povzbudilo. Během následujících dvou týdnů se zdánlivě odnikud vynořilo mnoho lidí, jejichž primárním cílem je právě přetavení vojenského neúspěchu režimu v jeho celkový kolaps. Ti lidé se dnes jeví jako méně bezmocní, než jak vypadali ještě těsně před bělgorodskými odbojářskými výpady. Rozdíl mezi včerejší fantazmagorií a dnešním nepravděpodobně dosažitelným cílem je klíčový. Kaž­dá velká cesta začíná prvním krůčkem.

Nesouhlas jako pojítko

Tento nový, bouřlivě se vyvíjející stav má několik zásadních problémů. Rusko netrpí nedostatkem lidí nespokojených s tím či oním aspektem života za Putinova panování. Nesouhlas s Kremlem vytváří jinak nemyslitelné pojítko mezi tvrdými nacionalisty a zarytými pacifisty; mezi feministy a náboženskými radikály; mezi liberálními demokraty (ne, ti nepřevládají) a anarchisty. Bělgorodská odbojářská mise však rozfoukala ještě jinou jiskřičku protiputinovského odporu: separatismus. A na rozdíl od většiny výše zmiňovaných jsou to právě separatisté, kdo je ochoten (a schopen) vzít do ruky zbraň.

To paradoxně není dobrá zpráva ani pro Putina, ani pro nikoho, kdo přeje Rusku slušnou mírovou existenci. Od roku 2012, kdy prezident začal utahovat šrouby, aby se udržel u moci, existovalo několik variant jeho odchodu. Ta nejmírnější – představa, že oligarchové Putina odstraní (či alespoň odradí od těch divočejších kousků), aby nepřišli o svá hluboká koryta – padla, když válečné sankce navzdory očekávání posílily jejich loajalitu vůči Kremlu.

Naopak tou nejkrvavější variantou byl násilný (nejspíš formálně nepřiznaný) rozpad ruského státu, na jehož území by de facto vládli různí šéfmafiáni typu Jevgenije Prigožina či Ramzana Kadyrova. Tato varianta bělgorodskou misí posílila a byla obohacena o řadu potenciálních protagonistů. Veškerá moc se stále odvíjí od ústí hlavně pušky – ale motorem, jenž zajistí, aby oněch pušek byl ve správný čas na správném místě dostatek, by mohl být právě vlastenecky motivovaný separatismus v neruských částech země.

Pestrá směsice

Od Karelie po Jakutsk začaly vznikat – či o sobě dávat vědět – skupiny lokálních vlastenců, jejichž požadavky obvykle obsahují buď vojenskou porážku Putina, nebo nezávislost na Ruské federaci, což jsou v praxi věci velmi podobné. Některé jsou organizované na úrovni vojenských jednotek, další působí jako partyzáni, jiné byly ještě minulý týden ve stadiu facebookové skupiny o desítkách členů. Některé se formují přímo v Rusku, jiné v rámci Mezinárodní legie ukrajinské armády. Někteří z šéfů, jsou-li známi, mluví jako evropští liberálové; jiní více připomínají Kadyrova.

Kromě toho na ruském území působí několik nestátních ozbrojených sil. Některé jsou loajální Kremlu, například soukromá armáda ministra obrany Sergeje Šojgua či bezpečnostní jednotka Gaz­promu. Jiné jsou nevypočitatelné – jako Wagner Group Jevgenije Prigožina nebo čečenští bojovníci Ramzana Kadyrova. Ještě další jsou zapřisáhle protiputinovské, jako Ruský dobrovolnický sbor nebo legie Svoboda Ruska.

Daniel Deyl

A konečně tu jsou oficiální silové složky, od armády a policie přes jednotky FSB po síly kremelského Úřadu pro vyšetřování. Na ně spoléhá Putinův režim nejvíce, ukrajinská válka však přispěla k jejich relativnímu oslabení. To dává jistou šanci jejich konkurentům, jakkoli z ní dosud vidíme pouze záblesk.

Interakce těchto mocenských hráčů rozhodne o tom, jak dlouho bude Vladimir Putin u moci. Budou to oni, kdo bude mít hlavní slovo v uspořádání země po prezidentově odchodu. Loajality se budou přeskupovat – například podle vzoru Wagner Group, jež je dnes Kremlu spojencem i hrozbou najednou.

Dnes je příliš brzy na odhad podoby takových přeskupení po zániku starých a vzniku nových spojenectví. Je však jisté, že po bělgorodském výpadu přibyla do boje o postputinovskou budoucnost Ruska další potenciálně významná síla. Skrupule budou na obtíž. 

Ve spolupráci s Annou Valentovou, šéfredaktorkou webu osmstatecnych.cz