Díky fyzické kondici už ho novináři překřtili na „Černého pantera“ – podle hollywoodského komiksového superhrdiny. Ač skoro nemluví, má charisma. O vousatém plukovníkovi v maskáčích a jeho plánech se ví pramálo. Tuto tajuplnost podtrhává návlekem na krk, který téměř nikdy nesundává. Slouží mu jako poznávací znamení. Když nechce dál mluvit, natáhne si ho přes ústa jako náhražku roušky. Za Assimiho Goïtu, dvojnásobného malijského pučistu, ale mluví hlavně činy.

První převrat zorganizoval loni v srpnu, aby po dlouhých vyjednáváních pustil do křesla přechodného prezidenta vysloužilého vojáka Baha N’Dawa a sám sobě určil pozici viceprezidenta, který má v zemi zmítané islamistickým povstáním i kmenovými násilnostmi na starost otázky bezpečnosti. Když ale v květnu N’Daw odvolal z ministerských funkcí dva důstojníky, kteří se podíleli na odstranění vlády v minulém roce, osmatřicetiletý Goïta zorganizoval druhý puč.

Prezidenta nechal zatknout a z pozice jeho zástupce usedl do uvolněného křesla hlavy státu. Samozřejmě slíbil, že vládnout bude jen do února příštího roku, kdy Malijci dostanou možnost vybrat si svého lídra, ale bylo by překvapením, kdyby v sobě Goïta neobjevil nepostradatelnost pro další úspěšný rozvoj země a do voleb se nepřihlásil. Nebo je prostě nezrušil.

Mladý naštvaný plukovník

Už se zdálo, že se pod Saharou pučisté stávají nedostatkovým zbožím. Zatímco v prvních čtyřech dekádách africké nezávislosti byly ročně zaznamenány v průměru čtyři převraty nebo pokusy o ně, v 21. století už jsou „jen“ dva. A Goïta se dvěma úspěšnými puči během pouhých devíti měsíců skóre výrazně vylepšuje.

Kontinent se totiž, ač se nám to při povrchním pozorování z dálky nezdá, stabilizoval. Některým jeho částem vládnou dlouholetí diktátoři, kteří moc urvali před mnoha dekádami (Rovníková Guinea, Kamerun, Uganda). Jinde zase tyrani předávají republiku jako dědičnou monarchii „po meči“ svým synům (Togo, Gabon, Kongo, Čad). A někde všem obtížím navzdory zakořenila demokracie, jejímiž nejlepšími, byť snadno zranitelnými reprezentanty jsou Ghana, Senegal, Namibie, Botswana či Jihoafrická republika. Ale Goïta představuje návrat do divokých 60. a 70. let, kdy se mladí naštvaní důstojníci už nemohli dívat na korupční nepořádek ve své vlasti a rozhodli se ve „spravedlivém hněvu“ na politiky vzít moc do vlastních rukou. Na počátku s podporou veřejnosti. Přesně to se stalo v Mali, které až do zjevení „Černého pantera“ ve svých nezávislých dějinách zažilo pouhé dva puče. Pro srovnání, rekordmanské Burundi jich má za sebou už jedenáct.

Goïta se narodil v roce 1983 do rodiny vojáka z povolání a brzy se obul do otcových bagančat. Ještě mu nebylo ani dvacet, když sloužil u hranice s Alžírskem, odkud kromě islamistických radikálů a povstaleckých Tuaregů přicházeli také pašeráci migrantů a drog. S roky tento spolehlivý muž, který na sobě soustavně pracoval a byl vybírán na speciální výcvik u amerických, francouzských i německých specialistů, v hierarchii armády stoupal. Sloužil i v mezinárodních mírových silách v súdánském Dárfúru. V roce 2018 se, ač stále velmi mladý a s hodností pouhého plukovníka, stal velitelem speciálních sil, které jsou nejlépe vycvičenou jednotkou v Mali.

Francouzský Afghánistán s českou účastí

V té době se jeho vlast potácela z krize do krize. Nyní zhruba dvacetimilionový stát, který měl pověst velice chudé, ale přátelské země, kam se turisté vydávali do Timbuktu za úžasnými stavbami z nepálených cihel nebo k plavbám po řece Nigeru, se propadl do chaosu.

Začalo to arabským jarem, respektive pádem libyjské diktatury Muammara Kaddáfího. Jeho bohaté zbrojní sklady se dostaly do rukou dobrodruhů z celé severní Afriky a sahelu. Také Tuaregů, kteří se rozhodli v severním Mali konečně vytvořit vlastní stát.

Spojili se k tomu s islamisty, kteří se rétoricky hlásili k al-Káidě, a společně zabrali velkou část Mali. Fanatičtí vykladači koránu, kteří zdevastovali mnoho z výše zmíněných památek odporujících jejich představě o správném světě, se pak Tuaregů zbavili a nezadržitelně postupovali na metropoli Bamako. Kdyby v lednu 2013 na prosbu tamní vlády a za nadšeného vítání místních lidí vojensky nezasáhla bývalá koloniální velmoc Francie, byla by dnes celá země pod praporem islamistů.

Jenže z Mali se stal francouzský Afghánistán. Lépe vyzbrojení a vycvičení Evropané dokázali brzy osvobodit velká města, ale nedovedli nastolit mír. Na venkově docházelo ke gerilovým útokům na Francouze a k teroristickým akcím proti civilistům, jejichž pachatelé se pak snadno ztratili mezi venkovany, kteří (pokud je rovnou nepodporovali) z nich měli strach a báli se na ně ukázat prstem.

Nedalo se čekat, že Francouzi všechny násilnosti zastaví. Ale bohužel jejich počet s přibývajícími lety rostl. Životům mladíků s minimální perspektivou mohl dát boj za náboženství najednou smysl. Život s kalašnikovem v ruce navíc přinášel i hmatatelné ekonomické výhody, protože najednou za zboží nemuseli platit. Tento bod se týkal i vládních vojáků, kteří měli na svědomí mnoho případů porušování lidských práv. Aby toho chaosu v Mali nebylo málo, islamistické hnutí se záhy rozpadlo na konkurenční bojůvky, protože ještě víc než víra je kmenová příslušnost nebo tradiční řevnivost mezi pastevci a rolníky. Všechny možné animozity se promíchaly a nyní z tohoto chaotického koktejlu není cesta ven.

Zmatky v Mali musí zajímat i Čechy. Poté, co po odchodu Američanů stáhlo Česko ke konci června své vojáky z Afghánistánu, máme právě v Mali největší mimoevropskou misi. Osm desítek mužů cvičí v rámci unijní mise své malijské kolegy (loni dokonce celé misi velel český generál František Ridzák) a další šedesátka se podílí v terénu na ostrých akcích proti islamistickým povstalcům. Zatím se nasazení Čechů v malijském pekle (snaha zabránit totálnímu rozkladu státu a případné další vlně uprchlíků) obešlo bez obětí. V polovině června ovšem najeli na nastraženou minu, naštěstí vyvázli bez úhony.

Mistr nekrvavých převratů

Řešení měl najít Ibrahim Boubacar Keita, kterého si Malijci ve dvojích (v rámci možností) demokratických volbách vybrali za prezidenta. Jenže zkušený politik, známější pod iniciálami IBK, na těžký úkol nestačil. S čím dál víc podlomeným zdravím v něm rostla nechuť se o vládu starat. A do toho přibývalo zpráv, jak si jeho rodina díky korupci a rozkrádání eráru žije na vysoké noze. Zvláště pak syn Karim, kterého si k nelibosti obyvatel IBK vychovával jako svého nástupce.

Loňský rok byl proto plný demonstrací. Každý pátek se na modlitbách v mešitách v metropoli Bamaku, ale i v dalších velkých městech konaly masové protesty. Že IBK svůj druhý mandát nedovede do konce, bylo zřejmé. Čekalo se jen, kdo se nabízené šance chopí. Nakonec na výzvy veřejnosti směrem k armádě zareagoval Goïta a prezidenta svrhl v nekrvavém puči – nikdo se nenamáhal za IBK postavit.

Dosud neznámá tvář muže s nákrčníkem se stala všudypřítomnou a mezi lidmi čekajícími na spasitele si získala velkou oblibu. Ale mezinárodní situace Goïtovi nedovolila vystoupat až na vrchol. Převrat odmítla nejen Evropská unie a sousední státy sdružené v organizaci ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států) Mali hrozily vyloučením a ekonomickými sankcemi, pokud se do čela přechodné vlády nepostaví civilista. A tak si viceprezident Goïta našel fíkový list v podobě Baha N’Dawa.

Tomu se ovšem brzy přestalo chtít plnit druhořadou roli a hodlal skutečně řídit republiku. Koncem května proto až příliš samostatnou hlavu státu vojáci na rozkaz hlavního hybatele zatkli a v zajetí pak N’Dawa podepsal svoji rezignaci. Druhý puč byl dokonán opět nekrvavě a tentokrát už si „Černý panter“ inauguraci prezidentem nenechal ujít. Dokonce výjimečně sundal maskáče a oblékl slavnostní uniformu.

ECOWAS zase hrozí, ale Goïta si z toho evidentně nic nedělá. Výraznější dopad bude mít rozhodnutí Emmanuela Macrona, který v reakci na druhý převrat nejprve ohlásil postupné stažení pětitisícového francouzského kontingentu a minulý týden oznámil, že všichni Francouzi odejdou nejpozději na začátku příštího roku. Elysejskému paláci (stejně jako Američanům v Afghánistánu) jednoduše přišel výcvik francouzských jednotek bojem příliš nákladný a užitek pro Paříž (či Brusel) v podstatě mizivý. Goïta se tak do dějin Mali zapsat jako ten, kdo po dvou nekrvavých pučích ještě dostane ze země i Evropany.

Potom bude stát sám proti soupeřům, kteří se bez krveprolití nevzdají. Teprve proti islamistům a rebelům všeho druhu bude Goïta moci předvést, zda je vskutku Černým panterem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.