Doba covidová paradoxně přála humoru. Na každé absurdní opatření vlády odpověděli lidé desítkami vtipů, žertovalo se ale i o kauze Feri nebo o Aleně Schillerové a premiérovi sedících ve vesnici po tornádu. „O viru jako takovém se ale nevtipkovalo skoro vůbec. Nebylo totiž až tak zle,“ překvapuje vysvětlením etnolog a folklorista z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Petr Janeček.

Anekdoty a memy ohledně zdraví prezidenta republiky oživily velmi vitální vrstvu kolektivního humoru o churavějících státnících a snaze vládní kamarily zastřít skutečný stav jejich zdraví, který byl typický především pro země bývalého východního bloku v čele se Sovětským svazem – tento humor přirozeně reagoval na tehdejší potěmkinovské aktivity spojené s neatraktivním „papalášstvím“, které současné dění velmi připomíná. Netýkalo se to ale jen SSSR… Stačí si vzpomenout na dění ohledně československého prezidenta Ludvíka Svobody.

To ano, většinou šlo o internetový folklor ve formě memů. To je typicky nějaká fotografie nebo obrázek doplněný vtipným textem. Na rozdíl třeba od humoristických obrázků v časopisech vytvářejí memy často anonymní lidé, může to být kdokoli, a mohou vzniknout a být poslány „do oběhu“ v rámci pár vteřin. Neexistuje při tom žádná cenzura. Když je mem dobrý, stane se třeba i mezinárodním, když ne, zanikne. Ten výraz přitom vymyslel už v sedmdesátých letech britský biolog Richard Dawkins, který napsal knihu Sobecký gen. Kulturní varian­tu genu nazval právě mem. Myslel tím tehdy třeba takzvaného „ušního červa“ – hroznou, ale vtíravou písničku, kterou si musíte pořád broukat a je sebereplikující, stejně jako geny. Bez ohledu na hostitele. Jedinou jejich úlohou je šířit se dál, i když jde o nesmysl.

Ne docela, všimněte si, že si je někdy lidé navzájem ukazují třeba v hospodě na mobilu. Takže nejde o úplně odlidštěnou věc, i když samozřejmě během korony se spíš přeposílaly mailem nebo se sdílely na sociálních sítích.

Třeba Zemana ve člunu nebo dříve Škromacha v bazénku. Oblíbený byl i Zeman u korunovačních klenotů. Hodně se používají fotky nebo krátká videa ze známých českých filmů nebo televizních seriálů. Mem, který by prorazil do zahraničí, stal se globálním, ale nemáme.

Vůbec ne špatně. Nemáme tvrdá data, ale zdá se, že vyprávěné vtipy dnes kolují mezi lidmi více než třeba před deseti patnácti lety. Hlavně mezi mladými a lidmi středního věku. Po nějakou dobu se po roce 1989 tolik nešířily mezi vzdělanými městskými liberály, ale z prostředí manuálně pracujících lidí či vesnických hospod nezmizely nikdy. Dobré vtipy nezaniknou, dokud si lidé budou povídat. Málokdy ale vznikají nové, zdá se. Třeba jeden můj kolega, slovinský folklorista Marko Terseglav, říká, že je 200 základních vtipů a ty se jen pořád variují.

Když má vypravěč správnou mimiku, gestikulaci a intonaci, prodá i něco, co zas tak vtipné není. A obráceně. Třeba já vtipy vyprávět neumím. Kdo to neumí, učí a studuje to. (směje se)

Kupodivu byl jen okrajově o tom viru jako takovém. Spíš se dělala legrace z postupů vlády nebo úřadů a jejich opatření. Vrátila se ta klasická vrstva vtipů proti mocným, kteří dělají boty, jsou odtržení od reality a rozhodují nesmyslně ad hoc. Nejvtipnější a nejvděčnější bylo střídání ministrů zdravotnictví, to bavilo i mě, byť jsem jinak, co se týče vtipů, dost otupělý. Je tady díky tomu taková renesance politického vtipu.

Ano, podle antivaxerů vláda vynucovala něco, co bylo zbytečné, a podle svědků covidových (posměšná přezdívka lidí, kteří se covidu báli a horovali pro restrikce, pozn. red.) toho zase dělala málo. Nikomu se nakonec nezavděčila, stejně jako komunisté za normalizace. Ti, ať už udělali cokoli, byli většinově nenávidění, protože to byli komunisti. Humor je koneckonců sociální kód pro to, že patříme do stejného kmene. Lidi covid na úrovni politického humoru sjednotil, ale ne už na úrovni konspiračních teorií – tam se ty rozdíly mezi nimi naopak ještě víc prohloubily.

Na to lidé velice rychle reagovali, memy vznikaly opravdu v rámci vteřin. Bylo tam to vděčné téma sexu a také to bylo nečekané v tom, že najednou nešlo o Zemana ani Babiše. Lidi bavilo to pokrytectví – že byl Feri částečně tváří boje Me Too a najednou to bylo úplně naopak, úplně karnevalově se to převrátilo. Ideální půda pro folklor.

Lidé to brali vážně, a to hlavně na počátku. Někdo byl proti opatřením, jiný s nimi souhlasil. Ani jedna strana k tomu ale nepoužívala humor, spíš se jen navzájem dehonestovaly. Když je společnost hodně názorově rozdělená, vznikají na dané kontroverzní téma spíš konspirační teorie a hoaxy než vtipy. Všimněte si, že jich moc nebylo ani kolem migrační krize v roce 2015. Humoru přeje celospolečenské téma, v němž jsou lidé názorově zajedno. A když je národu hodně zle, jako třeba za války, nastupuje šibeniční humor.

Když ve čtyřicátých letech běžel v kinech filmový týdeník, ve kterém se objevily záběry z koncentračních táborů, vznikl cyklus černohumorných extrémních vtipů, který byl velmi oblíbený. Ještě já ho pamatuji z osmdesátých let, kdy jsem byl na základce. Jde o specifický druh černého humoru, kterým se lidé vyrovnávají se skutečnými hrůzami. Kdyby lidé za covidu skutečně umírali tak, že by na ulicích stály ty avizované mrazáky, věřím, že by vznikly cynické vtipy a skutečný šibeniční humor. Ale ta situace pro lidi většinově pořád nebyla tak hrozná, aby se to stalo. Spíš byli naštvaní a ventilovali to jinak než humorem.

Třeba: Jde Hitler po Praze, provází ho Hácha a najednou vidí nápis na zdi „Hitler je vůl“. Hitler povídá: „No co to je, co to tady máte, udělejte v tom pořádek, člověče!“ A Hácha říká: „Já se moc omlouvám, můj vůdče, já vím, ono to má být německy a pak česky.“ Není to dnes už moc vtipné, ale pořád to nějak přežívá. Když někdy před deseti lety běžel v kinech film Lidice, vznikl vtip: Volá Himmler Hitlerovi: „Můj vůdče, viděl jsi nový film Lidice? Je to úplně supr.“ A Hitler odpovídá: „Hele, já nemám čas jít s tebou do kina, můžeš mi to vypálit?“ Je to docela dobré, ale zároveň už dost staré, protože filmy se dnes už na CD nevypalují. Některé vtipy prostě naopak stárnou rychle.

Když třeba skočila pod vlak Iveta Bartošová. Vznikl celý cyklus cynických vtipů, který funguje dodnes. Je mi jí líto, ale je to tak. Humor zpracuje všechno.

Do hospody se dostaly díky první světové válce, když se v zákopech setkávali muži, kteří by se za normálních okolností nesetkali. Z první světové války máme dokonce první českou tištěnou sbírku vtipů. A již v padesátých letech kolegové psali, že vtip je nejrozšířenější žánr lidového slovesného folkloru, ale ještě před válkou to tak zřejmě nebylo.

Jasně, to je univerzální. Vyměšování se objevovalo už ve středověkém humoru. V křesťanské kultuře, ve které pořád do jisté míry žijeme, je to téma tabuizované, proto směšné. Ale třeba v antice to tolik nebylo. Tam spíš vadilo, když byl člověk špinavý a nestaral se o sebe.

Nejstarší dochovaná sbírka je ze 4. století z Řecka a jmenuje se Filogelos, v překladu to znamená „milovník smíchu“. Napsali ji dva gramatikové Hieroklés a Filagrios a obsahuje 265 vtipů. I když víme, že nějaký sborník asi byl už dřív – Alexandr Makedonský nařídil nějakému společenskému klubu v Athénách, aby sepsal knihu vtipů o něm samotném, ale nemáme ji. Nejčastěji se ve Filogelovi dělala legrace z přemoudřelého učence nebo z duševně a tělesně postižených lidí – třeba jak jim upadne noha a spadnou. Něco takového je dnes tabu. Ve Filogelovi téměř nenajdeme dnes tak oblíbené vtipy o ženách, protože k nim panovala úcta.

Jinak například Čapek říkal o mluvených vtipech, že nikdo neví, kde se berou, že je snad v Polsku vymýšlí jistí zázrační rabínové. Herec Hugo Haas před válkou hlásal, že vyrábí vtipy, které kolovaly po Barrandově. Jenže ono šlo často o vtipy již ze 17. století.

Povím a možná vám to něco připomene: Přemoudřelý učenec přemítá nad tím, jak asi vypadá, když spí. Proto se to rozhodne empiricky vyzkoušet. Stoupne si před zrcadlo a zavře oči.

Ano, to je dnes on.

Velice oblíbené byly vtipy na Romy a zajímavé je, že jsou oblíbené doteď, a to i u lidí, kteří nejsou rasisti. Dokonce z nich vznikl jeden z nejvýraznějších českých humoristických cyklů vůbec.

Tehdy taky vznikly vtipy o hladomoru v Somálsku na začátku devadesátých let. Nejen v Česku, ale v celé střední a východní Evropě. V televizi neustále ukazovali děti s nafouklými bříšky, hladovějící tělíčka, obrovské utrpení… Bylo to tak šokující, tak absurdní, že se s tím lidé vyrovnávali černým humorem, kterému se říká katastrofický. Stejně tak se teď vtipkovalo o Afgháncích padajících z letadel.

Ano, a je zajímavé, že v Evropě na něj byly vtipy hned, ale v Americe – kolega Bill Ellis to počítal – se začaly objevovat až po čtrnácti dnech. Tedy ony se ty úplně první objevily už druhý den po katastrofě, ale jen mezi lidmi, kteří tomu byli bezprostředně vystaveni – záchranáři, policisty a dobrovolníky odklízejícími trosky s mrtvými.

Podle mě humor nemá hranice, můžete jen vtip vyprávět nevhodnému a špatnému posluchačstvu, někomu, kdo ho slyšet nemá. Vtip o Romech se třeba dnes neřekne jen tak někomu… I když věřím tomu, že třeba v roce 1991 ano.

U nás ve společnosti můžete do určité míry říkat vtipy o utrpení Židů v koncentračních táborech, dokonce i někteří Židé – sám jich několik znám – je říkají. Je to přehnaná sranda, která je akceptovaná v jižním Německu, v Rakousku, Bavorsku, i když tam ne úplně otevřeně, ale v Berlíně třeba už ne. Tam je to tabu. Obecně platí, že střední a východní Evropa, bývalé sovětské země, jsou tomuto humoru víc otevřené. A čím víc západní a protestantské země jsou, tím víc se humor koriguje. A zajímavé je, že i Skandinávci s takovým humorem mají problém, ale ne už Finové. V Americe je vyloučené říkat vtipy o rase, ale otevřeně se žertuje o chudých lidech, vidlácích, které nemají tradičně v lásce liberálové.

Za války to byl Hurvínek, dneska Pepíček, obecně jde o archetyp českého Honzy, který má vždycky vtipnou odpověď. Tuto figuru mají v mnoha zemích – v Německu je to dumme Hannes, v Anglii nebo USA Johnny. Jde o stejné historky, akorát že třeba americký Johnny na konci vtipu učitelku nesetře jako Pepíček, ale často ji rovnou zastřelí, protože je tam kultura zbraní.

U nás to byl historicky Čech, Němec a Francouz nebo Rus a pak Čech, Rus a Američan během studené války. Ale tento druh anekdot mají třeba i Němci – u nich se setkává Němec, Američan a Rus, protože za studené války byli proti nim malý národ. Jsou to vtipy typické pro střední a východní Evropu, která trpěla pod různými totalitními režimy. Ten nejmenší stát – nebo jeho představitel – si v nich vede samozřejmě nejlíp a namaže to těm větším, mocnějším.

Vtipy, ve kterých se takto setkávali králové tří zemí, známe ale už z novověku.

Já si z dětství pamatuji vtipy o Husákovi, ve kterých je dneska hlavním „hrdinou“ Zeman. Například: Ovčáček koukne z okna Hradu a vidí Miloše, jak se na hradním nádvoří krmí kamením. Zvedne telefon a zavolá do Kremlu. A odtud se ozve: „To se moc omlouváme, my jsme mu omylem poslali manuál na lunochod.“ Je tam ta paralela starý prezident plus Rusko, takže se to nabízí. Z Klause se ve své době střílelo kvůli jeho lakotě, pak ho v těchto fórech nahradil nejdřív Kalousek a teď Schillerová nebo Babiš.

Jeden byl původně už o Antonínu Novotném v padesátých letech. Verze z devadesátek: V místě, kde zahýbá tramvaj z Malostranské na Hrad, poblíž Chotkových sadů, se pase chlap. Jak jí trávu, jede kolem Havel: „Co to tady děláte?“ ptá se ho. A chlap říká: „No, je utahování opasků, já přišel o práci, tak se musím pást.“ Havel vrtí hlavou: „To ale nejde, takhle jsme si tu sametovou revoluci nepředstavovali. Tady máte tisíc korun a jděte si koupit něco k jídlu!“ Havel odjede, jede kolem Zeman jakožto opoziční politik a také se podiví. „To je ta pravicová politika! Tady máte, chudáku, stovku, běžte si koupit něco k jídlu!“ Nakonec se objeví ministr financí Václav Klaus: „Co to tady provádíte, chlape?“ Chlap zopakuje svou odpověď a Klaus se zamračí: „To je hrozný, takhle se pást v okolí Pražského hradu – tady máte osm korun a jeďte na Vypich, tam je tráva šťavnatější.“ Ale jsou i starší vtipy, které se pravidelně vracejí.

Vždycky když docházelo k omezení linek MHD v Praze, říkalo se, že nakonec zbudou jen tři – jedna pojede na Pankrác, jedna do Bohnic a další na Olšany. Tedy do vězení, do blázince a na hřbitov. 

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Petr Janeček (42)

• Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se jako zástupce ředitele Ústavu etnologie zabývá problematikou moderního a současného folkloru.

• V minulosti působil jako vedoucí Etnografického oddělení Národního muzea.

• Je autorem několika knih o městských legendách, moderních pověstech a fámách, například Černé sanitky (2006, 2007, 2008, 2021), která se dočkala divadelního, rozhlasového a televizního zpracování, sbírky duchařských povídek Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (2015) či knihy o prvním českém superhrdinovi Mýtus o Pérákovi.

• Narodil se a žije v Praze, nyní v Nuslích s přítelkyní Gabrielou, fenkou Maggie a kocourem Frankem.

• Mezi jeho koníčky patří společenské hry a cestování po absurdních pamětihodnostech.