Rekordní ceny potravin, energií a pohonných hmot drtí české domácnosti a už i střední třída začíná mít problém utáhnout běžné výdaje. Kdo již nevlastní nemovitost, nedědí nebo nedisponuje vysoce nadstandardními příjmy, nemá prakticky šanci dosáhnout na bydlení. Jen několik stovek kilometrů od českých hranic zuří brutální, vyhlazovací válka, o které jsme si naivně mysleli, že už nikdy nepřijde. Klimatická změna dále způsobuje extrémy od sucha po tornáda a vedle znovu nastupujícího covidu se začínají hlásit opičí neštovice a další nemoci.

Přesto jde často o problémy poněkud abstraktní, které sice v obyvatelích Česka vyvolávají oprávněné obavy, více než v běžném životě se však odehrávají na serverech zpravodajských webů. S dopady inflace se setkáváme denně, s odstupem a chladnou hlavou si však lze uvědomit, že jde o jev se zcela reálnými a pochopitelnými důvody. A snad i řešeními, která však určitě nejsou jednoduchá. Navíc zdražování navazuje na éru mimořádně nízkých cen a vysokých mezd. Pozdější vlny čínské chřipky pak ukázaly, že i vůči extrémní situaci dokážeme být po čase lhostejní, přepnout do stand-by režimu a problém ignorovat nebo se naučit s ním nějakým způsobem žít.

Vedle toho se však kterýkoli obyvatel Česka dnes a denně ocitá ve zdánlivě banálních, ale velmi nepříjemných situacích. Nemají jasnou příčinu a ani řešení a přetrvávají léta. A o to větší stres, naštvá­ní a frustraci způsobují. Ukazují totiž, že český stát fatálně selhává a přestává fungovat v základních službách obyvatelstvu, které jsou vlastně i základním důvodem jeho samotné existence.

Nelze přitom ukázat na konkrétního viníka, což by samo o sobě mnohým pomohlo „upustit páru“. Na jejich řešení pohořeli všichni politici posledních desetiletí bez ohledu na stranickou příslušnost a ideologické ukotvení. A selhává nejen Česko, obdobnou frustraci denně ve větší či menší míře zažívají obyvatelé celé Evropy. Výsledkem je nedůvěra ve stát, Evropskou unii a vzestup populistů, autoritářů a konec právního, demokratického státu, jaký už v náznacích leckde vidíme. Babišové, Orbánové a Le Penové samozřejmě zlepšení také nepřinesou, zbavit se jich však už třeba nebude možné. V čem současné Česko nefunguje a na co by se měla vláda zaměřit, abychom se nevydali maďarskou cestou?

Věčné zpoždění na železnici

Ve výroční zprávě za rok 2015 byly České dráhy neobvykle upřímné. Celkové zpoždění vlaků státního dopravce dosáhlo v daném roce 12 398 753 minut, tedy 24 let. V dřívějších ani pozdějších letech už dráhy takto detailní čísla neuváděly. Většinou si vystačí s uvedením plnění jízdního řádu v procentech. V tomto ukazateli se dopravce v průběhu let pomalu zhoršuje a z dlouhodobého hlediska jezdí včas čím dál méně vlaků, byť v jednotlivých letech se situace na dráze mohla i zlepšovat. V roce 2005 tak prý jelo 91,7 procenta vlaků načas, tedy se zpožděním do pěti minut. V roce 2010 to bylo 90,4 procenta vlaků, v roce 2015 86,6 procenta a loni 87,3.

Důležitý je však i pohled na další údaje. Zatímco u regionálních spojů mělo problém s dochvilností 11,6 procenta vlaků, u dálkových to bylo 27 procent. Podle statistik ministerstva dopravy se celkový počet cestujících na železnici od roku 2005 snížil ze 180 milionů na 134 milionů, najeté osobokilometry však vzrostly. Jinými slovy, méně lidí cestuje na větší vzdálenosti. Zatímco zpoždění v obvykle poměrně dochvilné lokálce se tak dotkne jen pár místních, častokrát opožděný mezinárodní spoj dokáže naštvat stovky cestujících najednou.

Tomáš Novák týdeník HROT

Na obranu Českých drah dodejme, že problémy mají samozřejmě i soukromí dopravci a zdaleka ne vždy je vina na dopravní společnosti. Za 57,4 procenta zpoždění odpovídá Správa železnic (SŽ), pouze 26 procent lze přičíst státním drahám. Pomineme-li však, že cestujícímu, který propásl navazující spoj, nebo třeba dokonce let, je to úplně jedno, jsou pozoruhodné i důvody. Na vině je podle ČD „zvýšená frekvence cestujících“ a závady na „hnacích vozidlech“. ČD tedy disponují zastaralými a poruchovými lokomotivami, což lze stejně jako v případě neustálých závad na infrastruktuře v gesci Správy železnic dát částečně za vinu podfinancování železniční dopravy. Nebo třeba příliš levnému jízdnému.

Že se však ČD léta nedokážou popasovat s prostým faktem, že nejvíce lidí cestuje v pátek a v neděli odpoledne, je zarážející. V konečném důsledku lze tak pouze 16,6 procenta zpoždění přičíst externím vlivům, jako je počasí nebo pozdní příjezdy vlaků ze zahraničí. I v druhém případě však leckoho napadne otázka, proč se ČD, SŽ nebo třeba ministerstvo dopravy (frustrovanému cestujícímu je to opět bytostně jedno) nedokážou celá desetiletí domluvit s Železničnou spoločnosťou či podnikem Polskie Koleje Państwowe, aby jejich vlaky přijížděly do Česka včas.

Přecpané silnice

Celkem 51 hodin strávili loni pražští řidiči průměrně postáváním v kolonách. Gratulujeme! Oproti předchozímu roku totiž promrhali o pětinu času méně. Vyplývá to z údajů americké analytické společnosti Inrix, která sbírá data o dopravě ve více než tisícovce světových metropolí. Přesto je dobré si uvědomit, že jde o více než jeden pracovní týden. Nebo třeba čas strávený s rodinou či koníčky. Praha přitom na tom není z českých měst nejhůře. Úplně stejnou dobu strávili řidiči popojížděním po Pardubicích a v Hradci Králové to bylo ještě o dvě hodiny více.

Pokud se však v železniční dopravě nabízí nějaké řešení spočívající v zajištění dostatečného financování či lepší organizaci, v silniční dopravě je situace mnohem komplikovanější. A spočívá v prostém faktu, že výstavba nové infrastruktury nedokáže držet krok s rostoucím počtem dopravních prostředků. A jejich velikostí. Podle dat Českého statistického úřadu bylo v Česku v roce 2000 registrováno 3,4 milionu osobních vozů. Dnes je to přes šest milionů. Masivně přibylo i motocyklů či nákladních vozů, pouze autobusů je pořád zhruba stejně. Podle statistik Svazu dovozců automobilů se přitom letos v květnu podílela na nových registracích ze 46,6 procenta velká SUV. V roce 2010 to nebylo ani deset procent. Ta zabírají více místa na parkovištích i vozovkách.

Tomáš Novák týdeník HROT

Celková délka silniční sítě v Česku se přitom za posledních dvacet let prakticky nezměnila. Je pravda, že délka dálničních tahů se zvedla na dvouapůlnásobek. Přesto by se nejspíš jen těžko hledal automobilista, který by tuzemskou dálniční síť považoval za dostatečnou. A ta navíc nijak neřeší krizovou situaci ve městech. V ulicích metropolí je nejen čím dál více stále větších vozů, ale také třeba cyklistů. Sčítače cyklistů v pražských ulicích, jejichž monitoring zveřejňuje město prostřednictvím portálu Golemio, zaznamenaly během května 2018 celkem 511 tisíc cykloprůjezdů. Letos to bylo 868 tisíc. Byť je to částečně způsobeno i tím, že ve městě pár sčítačů přibylo, růst je značný a je zřejmé, že vtěsnat do omezeného městského prostoru všechny cyklisty, SUV, ale i chodce, tramvaje či potřebnou zeleň je neřešitelný problém.

Tady jsou spíš na vině nereálné sliby politiků, že rozvojem dopravní infrastruktury situaci vyřeší. Mezi kritiky automobilové dopravy se vžil termín „ažbudeokruhismus“, tedy naivní víra v to, že stačí dosáhnout jakéhosi cílového stupně výstavby a pak bude možné opět plynule projet celým Českem i jeho městy. ODS coby favorit nadcházejících voleb v Praze přišla nedávno se slibem výstavby 170 tisíc parkovacích míst v metropoli, o kterých kritici brzy spočítali, že by zabrala plochu o velikosti celého centra. Kde takové parkoviště vznikne? Za co? A jak, když vyřízení stavebního povolení trvá v Česku stejně dlouho jako v Uzbekistánu? Na řidiče hledající v přecpaných uličkách parkování čeká jen další frustrace. Možná by bylo lepší, kdyby jim někdo rovnou řekl, že žádné parkovací místo už nenajdou.

Byrokracie ve stavebnictví i jinde

Podle pravidelné studie Doing Business trvá vyřízení stavebního povolení v Česku v průměru 246 dní, a země se tak ocitá na nejnižších příčkách světového žebříčku. Právě komplikovaný a zdlouhavý proces je částečnou příčinou zpoždění na železnici, kolon na silnicích, ale také třeba nedostatku bytů. Vedle toho mimořádně otravuje život běžných občanů.

Pan Aleš měl v tomto ohledu štěstí. Stavbu rodinného domu v obci za Prahou stihl dokončit ještě předtím, než ceny stavebních prací a materiálu explodovaly. Také stavební povolení získal podle svých slov velmi rychle. Na vyřízení si totiž najal seniora, který dříve na stavebním úřadě pracoval a v procesu se vyznal. „Problémem bylo nutné vyjádření mnoha dotčených míst, kterých mohlo být snad patnáct. Tedy O2, obce a každého, kdo by teoreticky mohl mít v zemi drát. Každé z míst má měsíc na odpověď, a kdybych na to neměl člověka, jsem dost ztracený. V Německu to přitom probíhá tak, že přinesete dokumentaci na úřad a úřad, protože dotčená místa zná, si to už s nimi sám vykomunikuje. Tady je ale břemeno na člověku, který to neumí a dělá to jednou za život,“ kritizuje Aleš.

Zkušenému důchodci zaplatil něco málo přes deset tisíc korun, které si po­dle něj dotyčný zasloužil. Narazil však i na nabídky za stejné služby v řádu vyšších desítek tisíc. „Tím, že to funguje takto nepřehledně, se vytváří živná půda pro lidi, kteří nosí papíry na úřad, a rozjíždí se byznys, který by ve zdravém státě vůbec neměl fungovat,“ míní Aleš.

Tomáš Novák týdeník HROT

Zkušenosti pana Aleše přitom nejsou ještě nic proti tomu, čím musí především v Praze projít developeři velkých bytových domů. V jejich případě je potřeba získat razítka od více než čtyřicítky dotčených úřadů a institucí – od památkářů až po plynaře. Kvůli nedodržování termínů se v posledních letech stalo téměř pravidlem, že schvalování větších projektů trvá pět až sedm let; v případě nutné změny územního plánu klidně i déle.

Neúnosnou situaci měl vyřešit nový stavební zákon, který prosadila loni v létě vláda Andreje Babiše s podporou části opozice. Proti však tehdy byla většina dnešní koalice, a tak návrh na zavedení nového stavebního „superúřadu“, který měl řešit povolování namísto malých obecních úřadů, spadl s nástupem nové vlády pod stůl.

Nyní pracuje na nové verzi ministerstvo pro místní rozvoj pod vedením piráta Ivana Bartoše. Rozhodování by podle něj mělo zůstat i do budoucna na úrovni obcí. Zachovat by se ale měl princip, kdy jednotlivá stanoviska desítek dotčených stran nemusí vyřizovat sám žadatel. Nově by to měli dělat úředníci a výsledkem by měl být jeden souhlas na principu jedna žádost, jedno razítko. Kromě toho má stavební řízení urychlit digitalizace celého procesu. Jisté ovšem je, že vypracování a projednání nové verze stavební legislativy bude trvat minimálně rok. Do té doby se martyrium žadatelů o stavební povolení příliš neumenší.

Exekuční past

V roce 2018 exekutoři po letech poprvé ukončili více exekucí, než zahájili nových. V následujících letech se trend opakoval. Až do loňska. Pravděpodobně v souvislosti s covidem a finančními dopady pandemie na některé lidi počet nových exekucí opět překonal ty ukončené. Dobrou zprávou je, že pokračoval pokles celkového počtu lidí v exekuci. Ubývalo zkrátka dlužníků s nižším počtem exekucí, zatímco ti s osmi a více exekucemi se propadli ještě hloub do dluhové pasti.

Nezřídka jde o lidi, kteří se do problémů dostali v divokých exekučních dobách, kdy stát nereguloval spotřebitelské úvěry a lidé neorientující se ve spletité problematice se stali oběťmi úvěrových dravců. Vedle toho velkorysé nastavení advokátních a exekutorských odměn motivovalo k masovému vymáhání bagatelních dluhů. Opomenutý poplatek u lékaře se vlivem odměn mohl snadno změnit v desítky tisíc.

Stát v minulosti zavedením systému v zásadě reagoval na nešvar v podobě obtížně vymahatelných dluhů před rokem 2000. Jenže přestřelil. „Politici napříč politickým spektrem naslouchali skupině advokátů, protože vnímali, že problém s vymahatelností dluhů existuje. Změny byly dvojího charakteru, jednou bylo zavedení soudních soukromých exekutorů a druhou výrazné navýšení paušálních odměn pro advokáty z vymáhání bagatelních pohledávek. Tím začalo být výhodné nakupovat stokorunové pohledávky, ze kterých šlo udělat třeba dvacet tisíc. To je důvod, proč je pořád takové množství exekucí,“ říká Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni, který se tématem dlouhodobě zabývá.

Profimedia.cz

Náprava minulých chyb se vleče prakticky dvě desetiletí, ať už kvůli silné exekuční lobby, nebo čistě z ideologických důvodů, že dluhy se musejí platit a že za své chyby je odpovědný každý sám. A to navzdory tomu, že trest byl mnohdy zcela neadekvátní míře pochybení. Přesto už exekuční byznys není takové eldorádo, jakým býval. Klíčové změny jako větší regulaci spotřebitelských úvěrů, zákaz rozhodčího řízení u spotřebitelských sporů nebo snížení advokátních tarifů prosadil ministr spravedlnosti Robert Pelikán v roce 2014. „Dnes už není tak strašně výnosné vymáhat každou korunu. Pořád nás však tíží exekuce, které vznikly podle starých pravidel, ale není možné je zneplatnit. A to je úloha reformy insolvenčního řízení,“ dodává Hůle. Z celkového počtu 4,5 milionu probíhajících exekucí tvoří podle něj kolem dvou milionů právě staré dluhy z divokých let.

Věci se tedy mění k lepšímu. Loňská akce Milostivé léto, která lidem umožnila se po zaplacení jistiny a odměny exekutorovi starých dluhů zbavit, se má letos opakovat. To pomohlo z pasti patnácti tisícům lidí, kteří byli po léta prakticky vyřazeni z běžného fungování. Myšlenky, zda snad v účetnictví dopravního podniku neleží jakási zapomenutá pokuta z dávné minulosti, však celá léta deptají i ty, kteří se jinak snaží mít své finance v naprostém pořádku.

Složité objednávání k lékaři

Každý z nás jednou začas navštíví lékaře. Ani ti, kteří nemají žádné zdravotní obtíže, by rozhodně neměli podceňovat význam preventivních prohlídek. Ale dostat se k doktorovi není nic snadného. U některých lékařů na internetu nedohledáte ordinační dobu nebo funkční kontakt. A pokud všechny informace najdete, stejně může objednání váznout. Občas se stane, že lékaři ani sestry neberou telefon a nedaří se vám spojit ani po několik dní. Někdy dohledáte e-mailovou adresu. Na zaslaný e-mail vám ale sestra zavalená prací odpoví třeba až po několika týdnech. A pak je tu online objednávání.

Někteří lékaři totiž jdou s dobou a pořídili si online objednací systém. Dostanete login a heslo, často sestavené z náhodných znaků. Přihlásíte se do aplikace, zvolíte důvod návštěvy, pak den a čas… Jenže ne všichni mají přístup k internetu. A svoje přihlašovací údaje možná ztratíte, podobně jako autor tohoto textu. Zapamatovat si vygenerované údaje není nic jednoduchého, stejně jako jejich obnovení. Často musíte navštívit lékaře opět osobně, aby ověřil vaši identitu… A pak se zase vracíme na začátek. Jdete si sednout do čekárny a doufáte, že na vás brzy přijde řada.

Profimedia.cz

Problém je, že neexistuje žádný centrální objednací systém. A ani národní registr lékařů, v němž byste dohledali všechny odborníky včetně kontaktů a možností objednání. Dokonce i objednacích systémů IT firmy vytvořily hned několik. A pokud navštěvujete více různých lékařů, často to s sebou nese i nutnost pamatovat si hned několik hesel a loginů… Časem zapomenete, přes jaký systém se objednáváte kam. A tak sáhnete po telefonu a doufáte, že jej někdo na druhé straně vezme.

Proč nemůže existovat jednoduchý adresář kontaktů na lékaře? A proč nemůže existovat jednotný, třeba státem spravovaný, objednací online systém? Problém je, že by se na něm museli všichni aktéři ve zdravotnictví shodnout. Jenže dnes si každá větší nemocnice spravuje vlastní online systém objednávání pacientů. Pak jsou tu ale i tisíce soukromých lékařů s vlastními ordinacemi. A ti se mohou každý sám za sebe rozhodovat, jaký způsob objednání je pro ně nejvhodnější. Na potřeby pacientů mohou, ale nemusejí brát ohledy. O komfort pacien­tů se tak trochu starají alespoň zdravotní pojišťovny, které bonifikují lékaře, kteří umožňují objednávání pacientů.

Se zásadní změnou by tak musel přijít přímo stát. Ten však zatím v elektronizaci zdravotnictví postupuje velmi pozvolna. Jak oznámil ministr Vlastimil Válek, brzy by měla vzniknout alespoň online mapa s lékaři, kteří registrují nové pacienty. Dozvíme se, kde je nejbližší „volný“ praktický lékař pro dospělé, pediatr, stomatolog či gynekolog. Způsob objednávání pacientů si ale každý lékař zvolí podle sebe.

Za přispění Jana Němce a Vladimíra Baráka