Ti, kteří byli vždycky proti společné měně, mohou mít pocit satisfakce. Ti, kteří myšlenku eura obhajují, nad výrokem německého Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe mávnou rukou. Ten se přitom netýká aktivit EU a ECB v rámci boje proti epidemii koronaviru, jak soudci výslovně zdůraznili. 

Soud dal částečně za pravdu autorům stížnosti, podané již v roce 2015, za níž stáli mimo jiné profesor financí Markus Kerber a profesor makroekonomie Bernd Lucke, u nás známý spíše jako spoluzakladatel Alternative für Detschland (AfD; dávno z ní vystoupil). 

Jde o to, že podle soudu ani spolková vláda, ani Bundestag dostatečně neprověřily, zda Evropská centrální banka nepřekročila svůj mandát tím, že členské centrální banky v rámci Eurosystému, v jehož čele je ECB, od roku 2015 zahájily masivní nákupy vládních dluhopisů členů eurozóny. 

Soudci v Karlsruhe navíc dospěli k závěru, že testování proporcionality - tedy zda centrální bankéři nepoužívají nepřiměřených nástrojů pro dosažení cíle v podobě cenové stability (dvě procenta) - neprovedl v prosinci dostatečně rigorózně ani Soudní dvůr EU, k němuž se Spolkový ústavní soud odvolal. 

Pokud ponecháme stranou obtížně stravitelnou právničinu, jde o to, zda kvantitativní uvolňování tak, jak bylo realizováno v letech 2015-2019 v rámci programu PSPP v objemu 2,1 bilionu euro, náhodou nemělo jiný, onačejší cíl než dotlačit inflaci ke dvěma procentům: pomoci s refinancováním dluhu zemím, po nichž by trh bez těchto intervencí požadoval podstatně vyšší úrokové sazby a ony by to finančně neutáhly. 

Technicky vzato, protože se jedná o nákupy na sekundárním trhu a emitované dluhopisy musí nejdříve koupit komerční subjekt, nejde o měnové financování, na něž si němečtí profesoři také stěžovali. Tedy že centrální banka tiskne peníze na pokrytí rozpočtových schodků. „Nelze prokázat zjevné ohýbání zákazu měnového financování,“ shledal soud v Karlsruhe. 

Nicméně samotný fakt, že trh ovlivňován byl a že se díky tomu zadlužené země financují levněji, je obtížně zpochybnitelný a Spolkový ústavní soud v tom má jasno. Stejně tak poukazuje na další přímé či zprostředkované účinky takto masivního programu, který má „v podstatě vliv na všechny občany“, konstatuje a vyjmenovává dopady na komerční banky, jejich akcionáře, vkladatele (nízké výnosy z vkladů), majitele nemovitostí, ale i nájemníky nebo na „zombie“ firmy přežívající díky levným penězům. To všechno jsou zejména v Německu velké hříchy.

Spolkový ústavní soud ukládá spolkové vládě a sněmu, že mají zajistit, aby ECB svoje aktivity na trhu podrobila testu proporcionality a „řádně a srozumitelně“ doložila, že měnově politické cíle nákupů v rámci PSPP jsou souměřitelné s jejich hospodářskými a fiskálními účinky. Pokud se tak nestane do 90 dnů, Bundesbanka (na kapitálovém klíči v ECB má největší podíl) nebude moci na nákupech dluhopisů dále participovat. A to, co už nakoupila, by měla na základě dlouhodobého, koordinovaného postupu s ostatními bankami eurozóny začít rozprodávat. To zní jako jaderná nálož, instalovaná soudci z Karlsruhe pod frankfurtskou centrálou ECB a Bundesbanky. 

Nic se však nejí tak horké.

Řídící orgán ECB, Rada guvernérů, se už ten samý den nechala informovat od šéfa Bundesbanky Jense Weidmanna a svých právníků o nálezu z Karlsruhe. To, co se dá a bude rozmazávat na stovkách stránek, je obsaženo v lakonické tiskové zprávě: nástroje měnové politiky ECB mají být „přeneseny do všech částí ekonomiky a do všech jurisdikcí eurozóny“. Ty všechny části a jurisdikce jsem si dovolil zvýraznit. Bude se nakupovat.