Oblíbenou zábavou hospodářských rubrik v médiích a ekonomických analytiků obojího pohlaví v posledním roce bylo porovnávání toho, nakolik která vláda firmám a živnostem postiženým pandemií pomohla. Měřítkem úspěchu bylo, kdo dá více a rychleji. Jasně že mělo logiku rychle zareagovat na situaci, která většinu vyspělých zemí – mimo ty asijské – zle zaskočila, a „dodávat likviditu“ všemi možnými způsoby. Od poskytnutí úlev na hotovostním toku v podobě odkladů povinných plateb státu přes programy zaručených úvěrů, přičemž oba typy jsou návratné a dočasné, až po ty, které měly charakter částečné a nevratné kompenzace za ztrátu příjmu vyvolanou vládními opatřeními.

Bez sebemenšího uzardění podle potřeby bojovat proti dotacím (meziročně loni nárůst o 46 procent) a transferům podnikatelským subjektům (plus 47 procent), zároveň buzerovat vládu za to, že dává málo, a následně se hrozit dopadů na veřejné rozpočty, to je klasický příklad pop ekonomie.

Nabalený deficit

Od Hrotu právem očekáváte kontext a jistou logiku v argumentech. Takže když jednorázová a dočasná opatření v loňském roce vyšla rozpočty téměř na tři procenta českého HDP, můžete kritizovat roztříštěnost, těžkopádnost či malou ekonomickou účinnost, ale nikoli to, že by to bylo málo. Samotný deficit by neměl nikoho zneklidňovat, kdyby se na „protikrizové jednorázovky“ nenabalily další položky, jež budou tížit schodek do budoucna. A to je špatně.

Po třinácti měsících od vyhlášení prvního lockdownu má smysl si porovnat, jak to dopadlo s programy úvěrových záruk a nevratných podpor, jimiž se loni touto dobou vlády trumfovaly.

Miroslav Zámečník

Nikdo v tomto ohledu na starém kontinentě nepřekonal Německo, které zbytek Evropy šokovalo stovkami miliard eur přislíbených záručních programů, ať již těch zprostředkovaných federální rozvojovou bankou Kreditanstalt für Wiederaufb au (KfW), nebo zemskými „Bürgschaftsbanken“ (to jsou „rozvojové banky“ na úrovni jednotlivých spolkových zemí), případně centrálním Fondem hospodářské stabilizace (WSF). Ten měl poskytovat podřízené půjčky, popřípadě „tiché“ kapitálové podíly (bez hlasovacího práva) postiženým podnikům.

Záruky, které (skoro) nikdo nechtěl

Jak ovšem vyplývá z odečtu publikovaného bruselským think-tankem Bruegel, skutečný objem přislíbených peněz nedosáhl v případě Německa ani zlomku avizovaných částek a ke konci loňského roku se pohyboval kolem jednoho procenta německého HDP. Je tak s přehledem nejnižší z pěti největších evropských ekonomik (včetně Velké Británie), vede Španělsko, následované Itálií. Kupříkladu fond WSF, který měl mít k dispozici až 600 miliard eur, do konce roku 2020 neposkytl ani jeden cent, neboť program byl schválen Komisí z hlediska veřejné podpory (výjimka v rámci tzv. dočasného rámce) až 1. prosince 2020 a v německém úředním věstníku vyšel až 6. ledna tohoto roku.

Česko je v objemu přislíbených a skutečně čerpaných úvěrů se zárukami vlády zcela srovnatelné s německým jedním procentem, přihlédnout je ovšem třeba k faktu, že zdejší HDP byl loni něco přes 5,6 bilionu korun. Záruky z největšího programu Covid III jsou však konstruovány odlišně (a půjčky jsou dražší pro příjemce než v Německu), neboť o případnou ztrátu se banky se státem dělí v poměru 30 : 70 (tzv. portfoliová záruka), což má banky motivovat k tomu, aby u poskytování půjček přemýšlely a nerozdávaly je na potkání.

Miroslav Zámečník

Zvláštní obchodní podíly, prioritní akcie a podřízené půjčky, tedy produkty, které má s těmi stamiliardami eur poskytovat německý WSF a ve Francii je již léta nabízí malým a středním firmám Bpifrance, jsou u nás ve stadiu příprav a Českomoravská záruční a rozvojová banka je spustí nejdříve od příštího roku.

Překlenováček po německu

Po čem byla a je ze strany podniků a živností zdaleka největší poptávka, není „tichý kapitál“ ani garantované úvěry, ale pochopitelně to, co nezatěžuje jejich finance, neboť podporu nemusejí vracet. Tady pro Česko nedopadá srovnání s Německem a jeho Überbrückungshilfe (překlenovací pomoc) nijak zvlášť dobře.

Od 12. dubna mohou firmy a živnosti v Česku s výpadkem tržeb minimálně o 50 procent žádat o „plošnou“ podporu za období od 11. ledna 2021 do 31. března 2021 v podobě pětistovky za zaměstnance, kterou lze kombinovat s podporou z programu Antivirus (mzdové náklady). Od 19. dubna si mohou požádat o příspěvek na úhradu 60 procent tzv. nepokrytých (fixních) nákladů, což nelze kombinovat s výše zmíněnou pětistovkou za zaměstnance, ale lze to kombinovat s Antivirem.

Podnikatelské subjekty jsou znevýhodněny oproti německým protějškům jak u vyžadovaného poklesu tržeb (minimálně 30 procent oproti 50 procentům), tak u procentuálního vykrytí fixních nákladů (40, 60 a 90 procent) a v délce podporovaného rozhodného období (od loňského listopadu do konce června 2021). Od 1. dubna spolková vláda navíc intenzitu pomoci zvýšila až do plné kompenzace fixních nákladů u těžce postižených (tedy 100 procent fixních nákladů u výpadku tržeb nad 70 procent) a pro ty, kteří utrpěli výpadek nejméně 50 procent tržeb po dobu nejméně tří měsíců (v rozmezí 11/2020–6/2021), zavádí 40procentní příplatek k již přiznanému příspěvku na pokrytí fixních nákladů, který byl 60 procent. Bokem ponechme fakt, že náklady na nákup testů, hygienických pomůcek, zaškolení personálu či zdravotnický personál odebírající vzorky jsou v Německu považovány za fixní.

V čem je opravdu rozdíl

V obou zemích je před volbami, v obou zemích jsou silnější partneři ve vládnoucích koalicích nervózní a ti juniorní zoufalí. Němci se od roku 2013 zarputile drželi politiky „schwarze Null“, tedy mírně přebytkových rozpočtů, ale loni se vláda skutečné rozpočtové odpovědnosti bouchla přes kapsu a na nějakých pár set miliard nehleděla. Spolkový deficit byl s 4,8 procenta HDP jen o jeden procentní bod nižší než ten náš, ale jeho strukturální saldo bylo jen minus 1,52 procenta, u nás skoro čtyřnásobné. To je ten průšvih a to je ten rozdíl.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.