Že se někdy v budoucnu dožijeme okamžiku, kdy nějaký český politik pochopí, že erár není máma a táta, kteří se o všechno postarají a sejmou z nás tíhu životních trablů, kdy si zamaneme, se jeví pramálo pravděpodobné.

Mezi věčné a zbytečné pečovatele páchající více škody než užitku se čerstvě zařadil pirátský ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš se svým nápadem, že obce budou pro své občany fungovat jako realitky. Prostě si od nich pronajmou byt a budou ho pronajímat dalším zájemcům.

Lze pochopit, že obce mají nyní problémy sehnat bydlení pro ukrajinské uprchlíky a trápí je, že je v jejich katastru spousta volných bytů. Ale že je napadne takto bizarní myšlenka, je nepochopitelné. Kdo má někde druhý a prázdný byt a chce ho pronajmout, tak ho dnes snadno za slušný tržní nájem pronajme. A pokud na to nemá čas, jsou zde standardní realitní kanceláře, které se o vše potřebné postarají za tržní cenu. Pokud ho chce držet prázdný, je to jeho věc a obci ho stejně nepronajme. K použití na sociální bydlení už vůbec ne.

Když zjistíte, že taková Praha má podle zveřejněných údajů dva tisíce volných bytů, z nichž většina se kvůli svému technickému stavu nedá pronajmout, rychle pochopíte, že komunál není úplně optimální správce nemovitostí.

Má to i praktické problémy. Třeba za kolik si to ta obec může od vás pronajmout? Za tržní nájemné, které s úředníkem dohodnete? Nebo nějaké v místě obvyklé určené „znalcem“? To bude trestních stíhání komunálních politiků. Nebo spíš nebude, protože do toho nikdo soudný nepůjde a erární realitka zůstane na papíře.

To, že stát trápí nedostupnost bydlení, je v pořádku a nelze se tomu divit. Ale jeho role je jinde. Jistě existují výjimky, jako je Vídeň, kde komunální bydlení vzorně funguje. Ale v Rakousku také fungovaly kampeličky sto let, aniž by jejich střádalům musel vyplácet odškodnění daňový poplatník.

Obecně platí, že žádné rychlé řešení neexistuje. O byty se dokáže nejlépe postarat soukromý sektor. Jen mu do toho nesmí stát házet vidle provozem nefunkčních institucí a absurdních regulací. Deset let se zde vylepšuje stavební řízení, ale lhůty za tu dobu vzrostly násobně. Nový stavební zákon je sice fajn, ale když úředníci často neznají nebo nerespektují ani ten stávající, těžko bude něco platný. Když je v Praze problém Airbnb, roky trvá, než úřady zjistí, že byt je možné používat jen podle kolaudačního rozhodnutí jako byt, a ne hotel, a náprava je ve skutečnosti stále v nedohlednu.

Jestli chce stát řešit bydlení, musí především rozhýbat své úředníky a přimět je, aby fungovali tak, jak mají, a také podstatně pružněji řešit dopravní infrastrukturu, protože když nemohu bydlet v místě zaměstnání, tak se tam potřebuji alespoň dostat.

To vše samozřejmě nějaký čas trvá, ale čím více se budou politici místo toho zabývat bláznivými chimérami, tím déle budeme hledat byt.