Vezměte si tužku a papír a nakreslete kroužek, který představuje vás. Přidejte další kroužky coby své nejbližší přátele; propojte je podle toho, jak se navzájem znají. Máte?

To propojování – je třeba se omluvit – je falešná stopa. Ve skutečnosti jde o velikost kroužků. Zatímco Američané mají téměř vždy vlastní kroužek větší než kroužky ostatních, u Japonců je to obráceně. „Proč, kruci?“ ptal se před nějakými šesti lety Thomas Talhelm z University of Virginia. Co to znamená? Rozdíly v národních naturelech lze snadno dokládat anekdoticky (a stejně snadno dezinterpretovat), ale slušný vědecký argument aby člověk pohledal. 

Talhelm test zadával dál a dál, až měl mimo jiné spoustu dat i z Číny. Tam mu vyšla pozoruhodná věc: lidé ze severu země kreslili kroužky po americku, kdežto jižané kroužkovali jako Japonci. Od toho postřehu už nebylo daleko k dalšímu: zatímco posledních několik tisíciletí se na severu Číny pěstuje pšenice, jih země je živ pěstováním rýže. To je klíčové: pšenice dává vzniknout velkým vlastním kroužkům, rýže naopak.

Jak to? Pšenice obvykle potřebuje jen málo péče. Ne tak málo, jak si představoval soudruh Chruščov, když ji zavlekl do Kazachstánu, ale pořád neskonale méně než rýže. 

Fandové obilovin teď prominou jisté zjednodušení: není rýže jako rýže a z 25 druhů a desetitisíců poddruhů se zdaleka ne všechny pěstují stejně. Řeč je o asijské rýži (oryza sativa, u nás rýže setá), semiakvatické plodině, kterou lidé poprvé ochočili v okolí řeky Jang-c-ťiang před nějakými deseti tisíci lety a jež je dodnes hrdou hlavou početné rýžové famílie. 

Co si počít s židlí?

Rýžové pole je mimo jiné třeba ve správný čas zaplavit vodou a ve stejně správný čas zase odvodnit. Když máte malé rodinné políčko ve společnosti mnoha dalších takových, jste závislí na ostatních. Zavlažování nelze provádět individuálně (a navíc často stojí peníze, na něž se skládá celá vesnice). Když se tomu protivíte, špatně se vám povede.

Už slyším, jak se ti uvědomělí mezi čtenáři nadechují, aby zakřičeli cosi o rasismu. Něco takového čekal i sociolog Talhelm. Provedl tedy dvě studie ve velkonapajedlech Starbucks (těžko tomu říkat kavárna), v Číně rozšířených a pro účely výzkumu vhodně standardizovaných. Do značné míry tím vyřadil ze hry vliv majetkových poměrů a urbanizace: Starbucks jsou vždy ve větších městech a chudák si tam najde cestu jen málokdy.

První ze studií zjistila, že na jihu Číny lidé téměř nesedávají u stolu sami, což je naopak na severu běžné. Druhá byla podobně jednoduchá: Talhelm postavil ve Starbucks židli do uličky tak, že částečně vadila provozu. Na severu měli zákazníci sklon častěji židli odsunout, aby jim nepřekážela, kdežto na jihu ji lidé spíše obcházeli. První jednají tak, aby své okolí přizpůsobili svým potřebám; ti také nakreslí sobě větší kroužek než kamarádovi. Druzí se raději svému prostředí podřizují sami, a dávají to najevo i bezděčně, malým kroužkem pro sebe a většími pro ostatní.

Talhelm se tím pokusil dokázat, co intuitivně není nijak šokující: kolektivní blaho je na rýžovém jihu Číny nadřazeno zájmu jednotlivce podstatně zřetelněji než na pšeničném severu. V rýžové vesnici jste kolečkem, které se musí točit ve správnou chvíli správným směrem, aby společenství fungovalo. Celou dobu je na vás dobře vidět, takže kdybyste dostali nějaký blbý nápad, jako třeba pěstovat levanduli nebo chytat lelky, ostatní vás velmi rychle usměrní. Když to tak děláte deset tisíc let, přijmete to za své.

Levandulisté a lelkaři

Kontrast se Západem je zjevný. Živíte-li se lovem nebo pěstováním čehosi na spolupráci relativně nenáročného, máte se plus minus tak dobře, jak se sami zařídíte. Z toho plyne povědomí, že lidská existence je hodnotou sama o sobě a její jednotkou je jednotlivec. Křesťanská spása, ať si o její podstatě myslíme cokoli, je individuální záležitost. Levandule, lelci? Jasně; záleží na tobě, člověče, co s tím provedeš. Ani Ježíš, ani jeho dnešní delegovaný manažer, berňák, ti do toho víceméně nekafrají.

V rýžovém společenství to levandulisté a lelkaři mají těžší. Hodnota samotné lidské existence se odvíjí především od ochoty a schopnosti konat tak, jak konají ostatní. Není důležité, jak se jmenujete a co si myslíte; důležité je, že konáte, jak máte.

Pro jistotu: tento civilizační rozdíl samozřejmě neurčuje jednání každého člověka a už vůbec ne v každé situaci. Rýžař i lovec mají rádi své děti, nemohou vystát, když sudí proti jejich mančaftům pískne blbě ofsajd, a tuší, že jsou smrtelní. Posaďte Vietnamce a Američana k pivu a za chvíli nerozeznáte jednoho od druhého. Ale pošlete je do války proti sobě: až uslyšíte, že jeden vlastním tělem zacpal kanón tomu druhému, nebudete na pochybách, kdo je kdo.

Proinformovanost vládne

Když se však živíte online, najednou se vám každý člověk promění v rýžového Asiata. Máte před sebou masu lidí, které neznáte a je vám jedno, co si myslí. Důležité je, aby si koupili váš computer, pastu na zuby, anální kolík nebo co zrovna vyrábíte; aby klikli sem a lajkovali tohle. Potřebujete tedy, aby se chovali co nejvypočitatelněji. Podle toho s nimi jednáte: odměňujete jedince dostatečně standardizované, kdežto levandulisty a lelkaře v lepším případě ignorujete, v horším šikanujete.

Půvab internetu je pochopitelně v tom, že odstraňuje geografické, společenské a kdovíjaké další bariéry šíření informací. Kupec v Moravské Třebové se jedním klikem spojí s prodejcem na Tchaj-wanu; banka se stejně rychle dozví, když potřebujete peníze, aby se mohla rozhodnout, že vám nepůjčí; státní správa vidí, co píšete na sociální sítě, a může vás za to buď odměnit, nebo potrestat; zaměstnavatel vidí do vašich zdravotních záznamů; děvče, které si vyhlédnete na online seznamce, vidí, s kým se kamarádíte na facebooku… Co tak ještě nefunguje, zanedlouho fungovat bude.

To vše je nominálně dobře; víme, že více informací přispívá k lepšímu rozhodování. Tím se zvyšuje efektivita našeho konání, což je zejména dobře – proinformovanost všeho se vším posiluje konkurenční boj, tím pádem podporuje růst produktivity a s ní životní úrovně, takže všichni žijeme stále lépe, ať už se nám to líbí, nebo ne.

Pojištění! Ušetříte 15 procent!

Ledaže by to tak nebylo – a existuje slušné podezření, že to tak skutečně v praxi nefunguje. Vezměte pojištění. Dokud jste měli ve městě čtyři pojišťovny, rozhodovali jste se tak, že jste zašli do prvních dvou. Přeptali jste se, co a jak dlouho musíte platit a co za to dostanete, když vyhoříte. Vnímali jste, že v jedné budově bylo strašné horko a mluvila s vámi půvabná pojišťovatelka, ale odměřeně. Ve druhé jste museli půl hodiny čekat, ale pak tamní paní udělala všechno na světě, abyste tajům pojištění porozuměli, a není její chyba, že se tak nestalo. Také jste věděli, že pojišťovna A je levnější, ačkoli jste měli nejasné tušení, že toho nabízí o kus méně než pojišťovna B.

Když jste vylezli z posledně jmenovaného ústavu, nesnesli jste pomyšlení, že byste něco podobného měli absolvovat ještě jednou. Nakonec za vás rozhodla manželka, protože má jednu z pojišťoven po cestě z práce. Není to ani za mák dokonalý proces, jen co je pravda.

Dnes si vezmete do ruky chytrotelefon a za čtvrt minuty vidíte srovnání osmdesáti pojišťoven. Zamnete si ruce nad tím výběrem – a pak jedete podle jediného kritéria, jímž je cena. Nebo rating. Nebo něco jiného snadno kvantifikovatelného, protože není ve vašich silách důsledně prolézt podmínky osmdesáti podniků. Zejména proto ne, že se všechny mohou přetrhnout, aby před vámi skutečnou podstatu svého byznysu, to jest stáhnout vás z kůže, pečlivě zakryly – a zaměstnávají za tím účelem velmi chytré lidi. 

„Vzhledem ke komoditizaci je tím jedním důležitým číslem cena,“ píše Chris Burand, šéf konzultační firmy přes pojišťovny Burand & Associates na serveru insurancethoughtleadership.com. „Prodejci průměrných produktů chtějí, abyste přijali představu, že veškeré pojištění je stejné, a že tudíž jediným faktorem při rozhodování je cena.“ Protože však pojištění je složitý, obtížně komoditizovatelný produkt, výsledkem je nekvalitní výběr. Vyberete sice nejlevnější pojištění, ale dost možná zjistíte, že ne dost dobrý. Dost možná už tou dobou bude pozdě – a v tom je ten vtip.

Levní designéři

Více informací – zde širší nabídka – tedy paradoxně vede k méně kvalitnímu rozhodovacímu procesu. Když ne ve srovnání s výše popsaným offline výběrem pojišťovny, tak alespoň ve srovnání s vaším zvýšeným očekáváním.

Princip, podle něhož můžete složitý produkt prodávat lépe, pokud vytvoříte zdání jeho jednoduchosti, není nový. Dobře jej popsal ekonom Carl Shapiro v proslulé studii nazvané Spotřebitelské informace, kvalita produktu a pověst prodávajícího z roku 1982, tedy z doby offlinové. Právě internetová všudypřítomnost informací však usnadňuje rozšíření tohoto principu i do sfér dříve nemyslitelných. 

Tak to může fungovat oběma směry. Platforma 99design.com propojuje designéry na volné noze se zadavateli. Coby zadavatel na ní vyhlásíte zakázku s pevnou cenou a necháte grafiky, aby se předvedli. Vítěze zaměstnáte a zaplatíte, ostatní odejdou s prázdnou. Všechno je fér, transparentní a konkurenčně bezchybné.

Jen výsledky nejsou valné, říká na svém blogu Francisco Dao, americký inovační guru (ale jinak zajímavý chlapík). Proč to? Obvyklý počet uchazečů, kteří práci odevzdají i s rizikem odmítnutí, se pohybuje okolo dvaceti. Do soutěže jdou tedy s vědomím, že mají statisticky šanci jen zhruba 1:20 na úspěch. „Kolik úsilí do takové práce vložíte?“ ptá se Dao a argumentuje, že zadavatelé sice zaplatí málo, ale také za své peníze dostanou horší výsledek, než kdyby oslovili omezený počet uchazečů, kteří by tím pádem věděli, že mají větší šanci uspět.

Boj s celibátem

Zcela zjevná je nedostatečnost proinformování v případě prostředí volného a spravedlivého, a to je trh s erotickou náklonností. Ti, kdo si ještě pamatují, jak se hrozba celibátu odvracela offline, vědí, že k tomu člověk musel vynaložit dost úsilí. Výběr byl logicky omezený na lidi, které jste osobně znali. S výjimkou mimořádně nadaných jedinců mohl mít člověk na mušce maximálně pár cílů najednou. Vybral-li si jeden k frontálnímu útoku, přicházel připraven; úspěch i neúspěch podle toho prožíval. 

Proč to fungovalo, moc nevíme. Fungovat to však muselo, jinak by nebyl mohl vzniknout (a dva tisíce let se udržet) ideál monogamie. Srovnejme totéž dnes, kdy výdaje finanční, časové i energetické za květiny a večeře nahrazuje zdánlivě efektivním způsobem swipe right. Odmítnutí nic neznamená, protože na Tinderu (a mnoha dalších místech internetu) existuje nekonečný zástup potenciálních partnerů, jež lze oslovit rychle a bez rizika osobního ponížení. Toto vědomí nás osvobozuje od nutnosti zmíněné investice, v offline světě nezbytné. 

Výsledek je ten, že v USA, kde je první rande ve dvou třetinách produktem online dohody, vznikají sdružení „nedobrovolných celibátníků“, samozřejmě online. Musejí to být velmi chmurné chatovací místnosti.

Společným jmenovatelem je, že proinformovanost a z ní plynoucí komoditizace ne vždy přinášejí kýžený výsledek. Částečně je to problém velikosti: jedno auto přináší úžasné zrychlení individuální dopravy, ale milion aut vytváří stojící peklo na kolech. Rodina prchající před zlovůlí exotického režimu je kdekoli v křesťanském světě vítána bez řečí, ale dva miliony takových lidí se stávají mravním, kulturním, humanitárním (a často ekonomickým) problémem. Mít více informací o pojišťovnách je dobře, mít všechny informace je kontraproduktivní.

Jiný problém je, že komoditizace vytěsňuje z našich životů prvek náhody. Zase jde o problém měřítka: když chcete odjet vlakem, připojit se ke kanalizaci nebo absolvovat operaci, nechcete oceňovat půvab souboje improvizace s nejistotou. Chcete, aby jízdní řád, řemeslníci a skalpel fungovali, jak mají. 

Když si však chcete přečíst zajímavou knihu a Amazon vám nabídne autora, kterého už jste četli, protože tím lépe vydělá, páchá zločin. Když si necháte na internetu vyhledat blondýnu, nekuřačku, do 155 centimetrů, zbavujete se možnosti okouzlení z vysoké, nikotinem prosáklé, ale úžasné brunety. 

Konec nejistoty

V obojím případě je síto nastaveno tak, aby vám ušetřilo čas, nejistotu a překvapení. Spolu s tím vás však také zbaví možnosti inspirace a improvizace. Jakoby mimochodem tak přicházíte právě o to, k čemu jste vybaveni dvěma tisíci let kultury, která si zakládá na tom, že nejste jen kolečko v mašině. Že coby Romeo máte vůli hledat svoji Julii, ne McFuck.

A přesto se právě tím směrem ubíráme. Částečně z důvodů pragmatických: když to jde, tak to tedy bude. Když v roce 2014 přišla čínská vláda se systémem společenského kreditu, jenž sbírá všechny možné informace o jednom každém Číňanovi do mamutí databáze, aby se dal patřičně ovládat, nadzvedlo to ještě mnohá obočí. Když však letos v rámci reakce na šíření čínské chřipky nabídli telekomunikační operátoři lidem bezplatné špiclování, mnoho lidí na to dobrovolně přistoupilo, a docela pochopitelně. Společenský kreditní scoring, jemuž nelze utéci, je zároveň potenciálně účinnou zbraní proti terorismu – jedinou, o které si to dosud můžeme myslet.

Zároveň to s sebou nese drastickou redukci svobod, na něž jsme si na Západě zvykli. Sbohem, soukromí, sbohem, úlevná anonymito, sbohem, náhodné střípky čehokoli, co činí život snesitelným. 

Těch několik dinosaurů-libertariánů, k nimž se počítá autor tohoto textu, už si nezvykne. Ale je možné, že je to jediný způsob života, jaký budoucnost nabízí. Je možné, že západní svobody jsou příliš drahý luxus a že je třeba naučit se kreslit si menší kroužek. Je možné, že individualistický kapitalismus zkonzumuje více, než vytváří, a není schopen to změnit. Je možné, že onen liberální pokus, jenž začal zdánlivě nesmyslnou obětí na Golgotě, přežil na Lindisfarne a ve Vestfálu, zhrozil se sám sebe ve Flandrech a Osvětimi, aby se rozzářil tancem na berlínské zdi – že tento pokus prostě nevyšel. Nebyl by první.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl