Až donedávna vědci tvrdili, že se ptáci neřídí čichem. Nedávné studie ukazují, že jde o 200 let tradovaný omyl. Čich hraje v životě ptáků mnohem důležitější roli, než se myslelo.

Na začátku 19. století byla ještě biologie oborem pro muže činu. A právě tenkrát uspořádal slavný francouzsko-americký ornitolog John James Audubon dvojici prapodivných pokusů. Nejdřív vycpal jelení kůži senem, přidal hliněné oči a „mrtvolu“ pohodil na louku kopyty nahoru. Poté sledoval, jak na „jelena“ sletěl kondor krocanovitý, ukloval mu oči, rozerval břicho, a když ani poté nenašel maso, zklamaně odletěl. K druhému pokusu použil Audubon rozkládající se mrtvé prase, které odtáhl do rokle a zamaskoval větvemi. Kondoři sice kroužili kolem, ale zdechlinu nenašli, a tak Audubon – jak se vyjádřil – „zcela přesvědčivě“ dokázal, že ptáci nemají čich.

Během následujících 200 let se objevila řada náznaků, či dokonce přímých důkazů, že to s ptačím čichem tak jednoduché není. Například jiný americký ornitolog Kenneth Stager roku 1960 zjistil, že se kondoři krocanovití čichem ve skutečnosti řídí, což byla mimochodem znalost, kterou už dlouho před ním prakticky využívali američtí plynaři. Kondory totiž k mršinám láká sloučenina ethylmerkaptan (mimochodem vůbec nejsmrdutější látka na zemi), která se zároveň z bezpečnostních důvodů přidává do jinak zápachu prostého zemního plynu, a plynaři tak byli schopní díky hejnům slétajících se kondorů identifikovat místo, kde prasklo potrubí. Stagerova práce ovšem zapadla a stejně kupodivu dopadly i mnohé jiné. Audubonem inspirovaná pověra (chyby se dopustil tím, že kondorům předložil na jejich vkus příliš starou mršinu) tvrdící, že se ptáci neřídí čichem, proto vydržela – ve školách i na vědeckých pracovištích – prakticky až do dnešních dní. Změnu v nazírání na ptačí svět přinesly až některé nové studie, které nedávno shrnul prestižní vědecký časopis Science.

Letadlem za čápy

Zmíněné studie jsou různě koncipované, protože jejich autoři dokazovali existenci ptačího čichu odlišnými metodami. Postaru na to šli biologové z Institutu Maxe Plancka pro ornitologii v čele s Martinem Wikelským. Ty na stopu přivedla otázka jednoho zvídavého žáka základní školy, který chtěl vědět, jak obyčejní evropští čápové (konkrétně čápové bílí) dokážou najít čerstvě pokosenou louku, na které se jim dobře chytají hlodavci a hmyz. Následující jaro a léto strávil Wikelski v letadle, ze kterého pozoroval, že čápi – ačkoli neměli šanci sečení vidět ani slyšet – opravdu s jistotou nacházejí pokosené louky. Následoval praktický pokus, za který by se nemusel stydět ani Audubon: Nepokosenou louku biologové „naparfémovali“ vůní louky pokosené, respektive směsí tří těkavých látek, které vydávají poraněné rostliny, což neomylně přivábilo podvedené čápy.

Mimochodem, už loni na podzim zveřejnila ekoložka Elina Mäntylä z Biologického centra ČSAV v časopise Ecology and Evolution studii, ze které plyne, že těkavé látky vydávané rostlinami vnímají rovněž minimálně dva druhy sýkorek – koňadra a modřinka. Oba druhy ptáků podle jejího zjištění reagují na chemické „volání“, jež vydávají borovice při napadení hmyzím škůdcem hřebenulí borovou, která je pro sýkorky výborným zdrojem potravy.

Voňavý jako slepice

Už v roce 2008 publikovala postgraduální studentka Silke Steigerová studii, ve které informovala o tom, že v genomech devíti druhů ptáků, které zkoumala, objevila geny pro čichové receptory – bílkoviny, které se navážou na pachy a následně jsou schopny vyslat signál do mozku. Letos v červnu vyšla v časopise Integrative and Comparative Biology další studie, jejíž autoři – evoluční biolog z East Carolina University Christopher Balakrishnan a postgraduální student Robert Driver – práci Steigerové výrazně prohloubili. Důkladně prohledali kompletní genomy ptačích druhů, jako jsou kolibřík, pštros emu, domácí slepice, australská zebřička či americká pipulka, a nalezli mnoho dalších čichových receptorů.

Jiné studie naznačují, že pachy a čich hrají důležitou roli nejen v sociálním životě savců, ale také ptáků. Zásadní je v tomto ohledu sekret kostrční žlázy (ptáci si jím promašťují peří), který v sobě nese informaci o druhu ptáka, pohlaví, agresivitě či připravenosti k rozmnožování. Platí přitom, že samičky – jak na začátku roku v Journal of Chemical Ecology informovala studie týmu Danielle Whittakerové z Michigan State University – vylučují mnohem více pachů než samci.

Zdá se proto, že ptačí samci díky barevnému peří krásně vypadají, kdežto šedivé samice pro změnu krásně voní. Tedy alespoň jiným ptákům.