Nizozemsko má fascinující historii. Patří do ní éry náboženské nesnášenlivosti i tolerance, „úpění“ pod španělskými Habsburky a později pod Napoleonem, ale i staletí zámořských výbojů, které z něj udělaly jednu z námořních velmocí, jejíž državy se nacházely na všech kontinentech. Zapomenout nesmíme na nizozemskou (buržoazní) revoluci, která proběhla už na přelomu 16. a 17. století a zemi katapultovala na špičku Evropy z hlediska vývoje kapitalismu i občanské společnosti. Po roce 1945 patřili Nizozemci k zakládajícím členům NATO i všech evropských integračních společenství.

Země tulipánů, větrných mlýnů, skvělých sýrů, malířů a dřeváků má ovšem i skvělou současnost. Alespoň tedy měřeno všemi možnými indexy kvality života a mezinárodními žebříčky, kde se pravidelně umisťuje v první desítce světa. Donedávna ji tížil rostoucí dluh veřejných financí. Před nástupem koronavirové pandemie se jej však díky ekonomickému růstu i úsporným opatřením Rutteho vlád podařilo zkrotit. Čínský virus to samozřejmě změnil, jen se ještě pořád neví, jak moc. Nizozemsko rozhodně patří k nejbohatším zemím světa a mezi 20 největších ekonomik. Právě toto bohatství však plodí spoustu konfliktních situací.

Multikulti a pak integrace

Všechny výše zmíněné historické éry a události zanechaly v nizozemské společnosti stopy. Spolu s obrovskou atraktivitou totiž způsobily velký příliv přistěhovalců. Nizozemská společnost je mimořádně pestrá z hlediska původu, jazyka, národnosti i náboženství. Podle nejnovějších údajů žijí v zemi s téměř 17,5 milionu obyvatel přes čtyři miliony lidí „migračního původu“. Skoro milion pochází z Asie, konkrétně především z Turecka a bývalých kolonií Nizozemských Antil a Indonésie. Po třech čtvrtinách milionu tvoří obyvatelé s původem v Africe (arabské státy) a Americe, konkrétně především z fotbalového ráje Surinamu (odkud pocházejí Gullit, Seedorf nebo Kluivert) a Karibiku. V zemi žije i spousta Němců, Vlámů, Valonů a Britů. Najdeme tu přes 300 tisíc přistěhovalců z východní Evropy.

Vztah země k přistěhovalectví prošel řadou fází. Koaliční kabinety premiéra Lubberse na přelomu 80. a 90. let dokořán otevřely dveře a do země proudili imigranti z celého světa. Nizozemsko se dokonce oficiálně stalo multikulturní společností. Spolu s tím vláda částečně dekriminalizovala měkké drogy a z prostituce udělala živnost. To vše se ekonomicky vyplatilo, protože to do země přivedlo obrovské množství turistů a významně zvedlo i daňové výnosy. V této souvislosti si mnozí vzpomenou, jak exoticky tehdy působil Amsterodam se svými vykřičenými uličkami a coffee shopy. Každá legrace ale něco stojí. Po letech velké tolerance a třeba i jednoho z prvních zákazů „diskriminace“ na základě sexuální orientace se Nizozemci začali ptát, jestli toho všeho už nebylo příliš.

První zlom v oblasti přistěhovalectví přinesly kabinety premiéra Koka z let 1994 až 2002. Takzvané fialové koalice spojující levicovou Stranu práce (PvdA) s pravicovými (VVD) a levicovými liberály (D’66) zavedly politiku občanské integrace zaměřenou na sociální a ekonomické začlenění imigranta prostřednictvím trhu práce a kvalitního vzdělání. Nově příchozím byly nabízeny intenzivní kurzy holandštiny a seznamování s klíčovými principy nizozemské demokracie. Zároveň ovšem země zavedla registrované partnerství postavené na roveň sňatkům, a to včetně adopčního práva. Nejprve se týkalo párů opačného pohlaví. Později se rozšířilo i na páry stejného pohlaví.

Tato netypická symbióza progresivního liberalismu a obrany proti těm přistěhovalcům, kteří svobodu zpochybňují ve jménu náboženství své původní otčiny, zrodila v roce 2002 velký volební úspěch Pima Fortuyna. Tento veřejně deklarovaný gay hájící svá LGBT práva proti přistěhovalým muslimům se ho však již nedožil. Pár dní před volbami se stal obětí útoku radikálního bojovníka za práva zvířat. Atentát otřásl veřejností a nová vláda za účasti Fortuynovy strany dokonala obrat v imigrační politice. Imigrant, který chce od té doby zůstat, musí dobře znát holandštinu, nizozemské hodnoty a dodržovat společenské normy. Z toho všeho je i povinně zkoušen.

Nábožensky a politicky motivované výhrůžky a násilí ovšem Fortuynovou vraždou neskončily. V roce 2004 natočil režisér van Gogh krátký film Podvolení inspirovaný scénářem političky somálského původu Ayaan Hirsí Alíové. Film sugestivně vylíčil děsivé příběhy násilí proti ženám v islámských komunitách. Po jeho odvysílání dostali Alíová i van Gogh výhrůžné dopisy. Režisér nebral tuto hrozbu vážně a to se mu stalo osudným. V listopadu 2004 byl přímo na ulici zastřelen muslimem marockého původu. Alíová později radši odešla do emigrace v USA.

Právě stěží zvládnutá imigrace a další projevy globalizace lvím podílem přispěly k rozdrolení dlouholetého konsenzu země o základním směřování. Jeho konec potvrdilo odmítnutí „evropské ústavy“ v referendu z roku 2005. Ze země patřící k nejužšímu integračnímu jádru se rázem stal evropský troublemaker. Společnost se stále více tříštila a její jednotlivé části čím dál bezostyšněji usilovaly o větší podíl na přerozdělovaném bohatství.

Stranické sloupy v prachu

Tatam je dnes dřívější sloupová struktura společnosti plodící stabilní pětistranický systém, ale pryč je i jeho pozdější rozšířená verze. V obou těchto modelech se, byť za cenu kompromisu, ještě jakžtakž dalo vládnout. Dnes je situace jiná. Politická scéna je stále početnější a plná populismu zleva i zprava.

Většina parlamentních uskupení není stranami, ale buď fankluby svých populistických vůdců, často politických podnikatelů a la Okamura, nebo lobbisty za „zájmy“ úzké skupinky. O nějakém stranickém systému s ustálenými vzorci se už vůbec nedá mluvit. Vládnout může skoro každý s každým, bez ohledu na program. Minulou koalici s nejužší většinou 76 mandátů vytvořily strany, které třeba v pohledu na evropskou integraci představovaly naprosto nesmiřitelné opaky.

Letošek je ovšem opravdu vrcholem. Ve 150členné Druhé komoře budou opět zasedat poslanci dvou tradičních liberálních stran – pravicové VVD a levicové D’66 –, které obsadily první dvě místa. Najdeme zde tři křesťanské strany – CDA a dvě ultrakonzervativní protestantské formace (CU, SGP). Ani levicové spektrum není nijak nové. Zato je slaboučké a roztříštěné. Tvoří ho tradiční PvdA s tristními devíti mandáty, ultralevicoví socialisté (SP) a duo environmentalistů – Zelená levice (GL) a Strana pro zvířata (PvdD) neboli stále sílící uskupení vzývající politická práva pro zvířata.

Postupné oslabování Wildersovy pravicově populistické Strany pro svobodu (PVV) doprovází nárůst podpory konkurenčních populistů z Fóra pro demokracii (FvD) a dílčí úspěch nového uskupení JA21. Parlamentní peloton uzavírá opravdová změť marginálních formací. Patří k ní reprezentanti turecké menšiny (DENK), „penzisté“ z 50PLUS i nová uskupení jako pobočka panevropského hnutí Volt, antiglobalistické farmářské hnutí (BBB), resp. ultraprogresivní BIJ1, která reprezentuje voliče z Karibiku.

Fenomén a volební systém

Co z toho vznikne za vládu, ví opravdu jen Bůh a možná ještě mimořádně schopný premiér Mark Rutte z VVD. Právě on je dnes takřka to jediné, co ještě drží nizozemskou politiku pohromadě. Premiérem je už více než deset let, během kterých stál v čele tří různých koaličních vlád. V politické kariéře uplatnil své zkušenosti z manažerských pozic v mezinárodním řetězci Unilever, pro nějž pracoval přes deset let, většinou jako personalita.

VVD pod jeho vedením prohloubila svou liberálně konzervativní, eurorealistickou, proatlantickou a umírněně protipřistěhovaleckou orientaci, mimochodem docela blízkou profilu české ODS. Rutte se prezentuje jako lidový politik, do úřadu jezdí na kole a cizí mu není žádný populismus. Je znám jako politik kompromisu, umí však i bouchnout do stolu. Vystříhává se skandálů a drží si mimořádnou osobní věrohodnost. Díky tomu politicky přežil i hlemýždí vakcinaci proti covidu.

Základem jeho nové vlády bude velmi pravděpodobně spolupráce s D’66. K většině jim ale bude chybět ještě minimálně 22 poslanců. Dodat je mohou různé strany a vyloučena není ani menšinová vláda či brzké opakování voleb. Ani ty by však rozuzlení nepřinesly.

Tím se dostáváme k poslednímu bodu. Druhým hlavním důvodem enormního roztříštění nové sněmovny je naprosto striktně proporční volební systém. V něm nenajdeme klasickou uzavírací klauzuli. Zastoupení získá každá strana, která překoná 0,67 procenta hlasů. To je mimochodem jasný vzkaz všem, kdo se dnes podílejí na nové podobě volebního systému v Česku. Dámy a pánové, neblázněte a nepřehánějte to s proporčností! A je to jasná zpráva i pro samotné Nizozemce: 17 stran je opravdu hodně, ale může být ještě mnohem hůř, poněvadž konečným limitem systému je téměř 150 stran!

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.