Kdysi mi jeden dánský ekonom, zažraný do nových technologií, nadšeně vykládal, že až jednou pořádně podraží energie, budou mít ohromnou konkurenční výhodu ti, kteří do jejich úspor investovali jako první

V časech nenulových reálných úrokových sazeb platilo, že jít do investic, které nemají „dobrou“ – tedy rychlou, prokazatelnou a mnohokrát vyzkoušenou – návratnost, znamenalo podstupovat riziko ztráty. Energie byly dlouho velmi levné, ale na druhou stranu byla nízko i cena peněz.

Ti, u nichž rozhodování o investicích do energetických úspor dopadlo tak, že raději počkají, a navíc zkusí jet na spotových tržních cenách, aby ušetřili, zažívají nebývale krušné chvíle. Naopak kdo uvažoval jako tehdy ten dánský ekonom, má podstatně nižší podíl nákladů na energie, jejichž ceny si navíc pojistil dlouhou fixací, a je v nepopiratelné konkurenční výhodě. Teď si tento příběh převeďme na úroveň celé ekonomiky. Otázka je, jak jsou u nás tyto dva extrémy zastoupeny. Otázka ještě důležitější zní, zda nouze naučí Dalibory housti.

Sedm úkolů pro vládu

Svaz průmyslu a dopravy na svém sněmu, konaném tradičně v rámci strojírenského veletrhu v Brně, nadělil vládě sedm úkolů. Prvním a hlavním je stabilita a přijatelné ceny energií, tedy nižší než ty současné, pro firemní sektor, bez ohledu na velikost. Hned na druhém místě „úkolů“ je vyšší pružnost trhu práce, aby rychleji reagoval na změny v nabídce a poptávce, vydávání pracovních povolení pro zahraniční pracovníky a „dotažení kurzarbeitu“.

Jasně že ti s vysokými náklady na energie zkoušejí přenést to břemeno nejdřív na odběratele, a když nemohou štafetový kolík předat jim, zkoušejí to s veřejnými rozpočty. Vůbec nezpochyb­ňuji, že firmy, které se dostaly do cenových nůžek a padají jim ziskové marže, nebudou schopny investovat. A pravda také je, že ty ztrátové mohou být existenčně ohroženy a že budou propouštět.

Jenomže o tom ta strukturální změna je, že zanikají firmy, které jsou energeticky náročnější než jejich konkurenti, protože investovaly buď málo, nebo do projektů, které jim nesnížily náklady v těch oblastech, kde je teď nejvíc tlačí bota. Myšlenka flexibilního a otevřeného trhu práce je správná, ale jakou pracovní sílu chtějí průmyslníci nejvíc dovážet? Potažmo jaký je podíl těch zahraničních pracovníků, kteří svojí přítomností urychlí strukturální změnu a zvýší produktivitu, a těch, kteří ji – aniž se to přiznává otevřeně – budou spolu s kurzarbeitem konzervovat a fakticky brzdit?

Nepromrhat očistný potenciál

Vláda tady samozřejmě je od toho, aby v nouzi pomáhala. V případě firem ­ovšem půjčkou, splatnou i s úrokem do poslední koruny předtím, než si společníci vyplatí první koruny na podílu ze zisku. Česko nebude prosperovat, když vláda této zemi neudrží prvotřídní finanční kredit, a ten neudrží, když bude metat jeden obří deficit za druhým, jak to tady předvádíme od roku 2020 včetně, ani poledne nedržíme.

Koneckonců platí, že cena vládního dluhu je základ pro výpočet úroků pro půjčky podnikům i obyvatelstvu, takže před ničím neutečeme. À propos, fakt by mne zajímalo, jestli se mezi průmyslníky našel jeden takový, který by řekl, co kdysi Winston Churchill. Že bude chyba, když promarníme očistný potenciál, který v sobě nese tato krize. Vím, že si to mnozí myslí.