Že Sněmovna schválí první část státního rozpočtu na příští rok se schodkem 241 miliard korun, se čekalo. I přes to, že v návrhu jsou velmi pochybné položky v řádu miliard korun, na něž upozornila Národní rozpočtová rada na začátku října.

Premiér Fiala i ministr financí nejistotu plánovaných příjmů a podhodnocených výdajů bagatelizují, nicméně politicky to vládu poškozuje. Možnost, že bude prezident Pavel rozpočet pro jeho nereálnost vetovat, připustil před pár dny jeho poradce David Marek. Naposledy to udělal v roce 2022 Miloš Zeman pod záminkou toho, že nebyla přijata novela zákona, která by zvedla daně z příjmu na úroveň před zrušením superhrubé mzdy. Spekulovalo se ale tehdy o tom, že jde o odvetu za předchozí nezvýšení rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky. Tentokrát by odpor Hradu byl věrohodnější a nepříjemnější, když je prezident vládě jistě bližší, než byl Zeman. 

Ale nejde ani tak o Hrad, jako o voliče, kteří zvláště u voličů současné vládní koalice takovéto kejkle vnímají hodně citlivě. Jsou přitom zároveň dlouhodobě nespokojeni s tím, jak pomalu a neochotně vláda konsoliduje veřejné finance. A tohle představení už vůbec nechtějí vidět. 

Je tedy otázkou, proč vlastně celá situace vznikla a zda to bylo opravdu nezbytné. Zvláště, když při bližším pohledu zjistíme, že velká část problému jsou záležitosti, které se řešily při sestavování rozpočtu už loni. Nejdiskutovanější problém s podceněním financování dotací na obnovitelné zdroje vyvolal nemalou bouři už v loňském roce. Tehdy ministerstvo financí škrtlo ve výdajích ministerstva průmyslu a obchodu dvacet miliard, jak bylo dohodnuto v rámci projednávání konsolidačního balíčku.

Jenže se ukázalo, že jde především o tyto dotace, které moc snadno škrtnout nejde. Ministr financí Stanjura tvrdil, že je má ministerstvo průmyslu sesekat úpravou zákonů o podpoře obnovitelných zdrojů. Ministr průmyslu Síkela ale nakonec prosadil, že se nic sekat nebude a dotace zaplatí spotřebitelé, kteří je platili již dříve. V roce 2023 je převzal stát v rámci pomoci s cenami energií. Letos se vrátily zpět. 

Jenže se ukázalo, že pro firmy, zejména ty energeticky náročné, by to znamenalo masivní, až likvidační zdražení elektřiny, protože měly platit víc než dříve. A tak se, ale opět až po schválení rozpočtu, těmto firmám ulevily tři a půl miliardy. A podnikatelé dodnes volají, že je to málo. A podle konsolidačního balíčku se letos mělo škrtat na dotacích dalších devět miliard. 

Síkela se na hledání škrtů vykašlal a zařizoval si nejspíše kancelář v Bruselu. Co mělo být vyřešeno nejpozději v červenci a srpnu, kdy se vyjednává o finální verzi rozpočtu, se tak řeší teď, kdy nový ministr Vlček o resortu neví nic a Stanjura sepisuje novelu jako přílepek zákona, aby něco bylo schváleno alespoň před konečným hlasování o rozpočtu, jak žádají rozpočtová pravidla. Solárníci hrozí arbitrážemi, nová úprava dotací neprošla řádným legislativním procesem, a že takový postup znejišťuje prostředí pro podnikání, je jasné.

Přitom dotace se vyplácí především solárním baronům, kteří už daňové poplatníky za patnáct let zkasírovali o 800 miliard korun. To je už opravdu dost peněz. Na základě dvacet let staré konstrukce podpor, která se sice mnohokrát měnila, ale stále stojí domácnost pětistovku bez DPH na každé megawatthodině. A ještě to nestačí. Pokusit se to nějak řešit je logické, ale ne takhle bokem nadivoko při projednávání nereálného rozpočtu. 

Podobné je to se zdaleka nehotovou, ale do rozpočtu započítanou úsporou na přenesení platů školních kuchařek, uklízeček a školníků z ministerstva školství na jejich zřizovatele, tedy kraje a obce. V loňském konsolidačním balíčku, a pak i v letošním rozpočtu se počítalo s masivním snížením jejich počtu, aby ten schodek nějak vyšel. Dopadlo to tak, že peníze na platy učitelů byly nakonec přerozděleny těmto mizerně placeným pracovníkům.

Bylo zcela zřejmé, že se to letos bude opakovat a musí se to nějak dořešit. Ale nic dořešeno není. Ministr Bek si trochu pospal, nebo to spíš ignoroval a místo toho vyhrožoval, že nebude hlasovat pro rozpočet, pokud jeho resort nedostane přidanou obří pětatřicetimiliardovou sumu. Což bylo jasné i vrátnému na úřadě, že určitě nedostane. 

Specifickou kategorií pak je očekávaný výnos emisních povolenek, který je zjevně přestřelený a není to první rok. Odhad dělá ministerstvo životního prostředí a tentokrát si tiplo sumu mezi 17 a 32 miliardami, tedy plus minus autobus. Jenže proti výnosům z povolenek stojí jako výdaje výhradně různé dotace a podpory na snižování emisí vyplácené ministerstvy životního prostředí a průmyslu. Na nic jiného se povolenky použít nesmí. Reálný odhad výnosů by si vynucoval i reálné škrtání těchto dotací, které už ale někdo někomu slíbil. A tak se to udělalo tak, jak velmi neradi vidíme. Prostě při přípravě rozpočtu zde nedošlo k finálnímu rozhodnutí, tak se problém pojal tak, že vše nějak dopadne v průběhu roku, jako vždycky. Tak ale rozpočtovat nelze. 

Celý příběh letošního rozpočtu tak vyvolává silný pocit diskontinuity a neřízení vládní politiky. Ta se odehrává více po stranických liniích názorově značně nesourodých partají, které si ve svých resortech dělají, co chtějí. A chybí zde prvek nějakého jasného vedení a důsledné kontroly plnění toho, co se už jednou rozhodlo. Kauza digitalizace stavebních řízení ve zcela nereálných termínech je toho jen dalším příkladem v řadě.

Takto se i snadno řešitelné problémy řeší pozdě a bolestivě. Prostě není tu premiér, který si umí bouchnout do stolu a donutit celý tým táhnout za jeden provaz. A to se pak úspěchy sbírají velmi těžko.