Je v tom obrovský kus symboliky, že přihlášku svých zemí do Severoatlantické aliance podaly dvě ženy premiérky. Finka Sanna Marinová a Švédka Magdalena Anderssonová tím vstoupily do dějin. To, o čem muži v čele vlád obou zemí jen snili, a to ještě ne všichni, ženy velmi pravděpodobně přetaví v realitu.

Možná ještě větší symboliku obsahuje fakt, že do NATO přivádějí oba sousedy sociální demokraté: ve Finsku široká koalice vedená „socanskou“ premiérkou, ve Švédsku dokonce jednobarevný menšinový kabinet. Obě sesterské strany historicky vystupovaly proti členství svých zemí v obranném paktu. Viděly v něm nejen porušení tradiční neutrality v případě Švédska a výraz složitého postavení Finska coby země poražené ve druhé světové válce, nýbrž i projekci vlastní internacionalistické a pacifistické doktríny. A to na rozdíl od středopravicových, konkrétně hlavně konzervativních formací ve Finsku i Švédsku, které o vstupu do NATO hovořily a vnímaly jej jako potvrzení prozápadní a prokapitalistické orientace.

Jak dokládají mediální vystoupení, ani obě premiérky až do Putinova vpádu na Ukrajinu o vstupu do NATO neuvažovaly. Anderssonová jej dokonce odmítla pouhých několik týdnů po ruské invazi. Její váhání mělo vcelku jasné důvody. Agrese vůči Ukrajině sice posílila švédské zastánce členství, nicméně ještě v březnu jich byla jen těsná většina. Zlom nastal až v dubnu, kdy počet příznivců vzrostl na 57 procent.

Volby na dohled

Pohled na strukturu postojů podle volby konkrétní strany ukazuje, že největšími zastánci členství jsou voliči konzervativních Umírněných, dále křesťanských demokratů a centristických liberálů a post­agrárníků. Ve všech případech jde o více než čtyři pětiny voličů. Pro se vyslovují i skoro tři pětiny podporovatelů krajní pravice. Zato sociálnědemokratičtí voliči jsou rozpolceni (52 procent pro a 22 procent proti, zbytek neví). Voliči krajní levice a Zelených jsou dost jednoznačně proti.

Aktuální postoj švédských sociálních demokratů je tedy odvážný a sympatický. A to zvláště když si uvědomíme, že zemi již v září čekají parlamentní volby. Otázka členství v NATO v nich s největší pravděpodobností nebude hrát klíčovou roli. Pro premiérku jsou ale dost nešťastné hned tři věci. Vedle rozpolcenosti vlastních voličů jsou to jasné negativní postoje obou konkurenčních levicových stran (to zvyšuje riziko, že přeberou sociálním demokratům část odpůrců), a především kritická vyjádření populární a uznávané sociálnědemokratické exministryně zahraničí Margot Wallströmové, jež voliče dost znejišťují.

Potenciální politický konflikt

Situace ve Finsku je trochu jiná. Už před invazí se pro NATO vyslovovalo 53 procent voličů, v květnu podpora členství vylétla až na 76 procent! Mezi pestrou vládní koalicí, tvořenou kromě sociálních demokratů centristicko-liberálním Finským středem, Zelenou aliancí, postkomunistickou Levicovou aliancí a Švédskou lidovou stranou ve Finsku, a opozičními Pravými Finy, konzervativní Národní koaliční stranou a menšími centristickými stranami panuje poměrně jednoznačný konsenzus. Ten jasně ukázalo hlasování ve dvousetčlenném parlamentu, kde se pro NATO vyslovilo 188 a proti jen osm poslanců.

Téma každopádně rozštěpilo vládní Levicovou alianci. Je otázka, nakolik se to projeví ve volebních kampaních. Zemi tisíce jezer již za necelý rok čekají parlamentní volby a o rok později i volby prezidentské, v nichž už nemůže křeslo obhajovat stávající konzervativní prezident a přesvědčený stoupenec NATO Sauli Niinistö.

Obě severské země procházejí ve vztahu k NATO nejen velkou změnou, ale i zásadním testem politické soudržnosti. Veřejné mínění se přiklání k Alianci a s ním se mění i postoje některých stran. Zároveň se však v obou zemích otevírají možnosti nárůstu potenciálu nové konfliktní linie. Otázku členství v NATO by mohly významně posílit průtahy ve vyjednávání o vstupu, případná nová dynamika ve vztazích Ruska a Ukrajiny nebo obstrukce Turecka, vynucujícího si na skandinávských zemích společensky a politicky nepřijatelné ústupky.