Druhou světovou válku vyhrály tanky, letadla a bomby, ale stejně důležité bylo vyhrát následný mír. O to se zasloužily především Marshallův plán a brettonwoodský systém, tedy projekty geoekonomické. Není důvod se domnívat, že by o konečném výsledku ruské invaze na Ukrajinu rozhodovalo něco jiného. To mírní optimismus těch, kteří konflikt vidí zploštěnou optikou souboje dobra se zlem, demokracie s autoritářstvím. Nebo by jej alespoň mírnit mělo.

Obava z výkonnosti ruské armády s každým dnem války klesá. Ruský způsob boje v prvním měsíci prokázal, že je účinný, když jde o ničení civilních cílů; nemocnice a humanitární konvoje trefují Rusové jedna radost. Když jde o komplikovanější věci (jako o schopnost uvědomit si, že tanky, obrněné transportéry a náklaďáky potřebují palivo), je to slabší, což vysvětluje, proč se postup ruských vojáků de facto zastavil.

Válka se protahuje a její konec si netroufá nikdo odhadnout. Ekonomické sankce nejsou dostatečně účinné, aby dokázaly Kreml zarazit, podobně jako lupiče v bance nezastaví hrozba, že nedostane večeři. Částečně proto, že nejsou dostatečné důsledné, a částečně proto, že jejich tíhu nesou především obyčejní lidé, kteří jsou za generace od svých vládců na útrapy zvyklejší než obyvatelé Západu.

Číňané mají navrch

Proto roste obava, že si Rusko na sankce časem zvykne a volky nevolky se stane samo součástí sféry čínského vlivu. Jestli by to bylo pro Rusko dobré, či nikoli, je přinejmenším sporné; ale rozhodně by to nebyla dobrá zpráva pro Západ. Ačkoli se dnes musí zabývat vojenskou hrozbou z Ruska, jeho strategickým konkurentem je především Peking. (A slovo „konkurent“ zde patří do optimistické části západního slovníku; pesimista namísto toho řekne „protivník“.)

Geoekonomické projekty dneška na sebe z logiky věci nejčastěji berou podobu infrastrukturních iniciativ. Zde mají Číňané navrch: jejich Iniciativa pásu a stezky (BRI) těží z centrálního plánování, což je v této fázi výhodou. Naproti tomu existují čtyři západně orientované podobné projekty: Global Gateway Evropské unie, síť Blue Dot Network v čele se Spojenými státy, projekt států G7 Build Back Better World (B3W) a japonské Investice do kvalitní infrastruktury. Na druhé straně rýsující se geoekonomické barikády jsou Moskvou iniciovaná Euroasijská ekonomická unie a Mezinárodní dopravní koridor Sever–Jih (INSTC), v němž mají hlavní slovo Írán, Indie a znovu Rusko.

Válka na Ukrajině hází vidle do všech uvedených projektů, alespoň v krátkodobém horizontu. Největší z nich, čínská BRI, spoléhala na obrovský kus ruské pevniny jako na nejspolehlivější pozemní cestu na bohatý trh Evropské unie. Rusko, Ukrajina, Polsko a Bělorusko doufaly, že se stanou součástí Nového eur­asijského zemského mostu, založeného především na železniční dopravě. To v současnosti nevypadá reálně. „Putinova válka tyto sny o železniční konektivitě zařízla,“ píše Mohammadbagher Foroughz německého výzkumného ústavu mezinárodních vztahů GIGA pro časopis The Diplomat. To se nehodí ani jedné ze zúčastněných zemí – jedině Peking však má možnost volby náhradního řešení.

Podobně je na tom platforma 17+1 mezi zeměmi východní a střední Evropy a Čínou. Ta už těžce nesla následky „rozchodu“ čínské a americké ekonomiky. Bleskový rozvod západní a ruské (plus běloruské) ekonomiky spolu s devastací ukrajinské infrastruktury nedává platformě šance na významný růst.

Íránská princezna

Číňané se tedy budou muset i nadále spoléhat především na námořní dopravu (která stále obstarává nějakých 80 procent mezinárodního obchodu). Kromě toho však v očích Pekingu vzroste atraktivita středoasijských zemí, kaspické oblasti (včetně Íránu) a Turecka coby tranzitních zemí na cestě k evropskému trhu.

Tomu jen nahrává nedávno podepsaná čínsko-íránská dohoda o ekonomické spolupráci spolu s případným obnovením dohody mezi Západem a Teheránem o íránském jaderném programu. Putinova válka tento proces jistě urychlí. Íránská zeměpisná poloha je pro Peking stejně lákavá, jako je pro Evropany přitažlivá představa dovozu levné tamní ropy a plynu. Írán tak může na válce velmi vydělat.

Rusko se bude snažit posílit vlastní iniciativu, Euroasijskou unii. To mu pomůže udržet si velké ekonomické slovo v Bělorusku, Kazachstánu, Arménii a Kyrgyzstánu. Tyto země se nejspíš nepřipojí k západním sankcím a pokvete v nich obchod v rublech. Na pořadu dne může být další z Putinových snů, měnová unie. Kromě toho je tu Indie, která Putinovu válku nijak neodsoudila a těší se na zlevněnou ruskou ropu. Princeznou, o jejíž přízeň se budou nápadníci v tomto uspořádání ucházet, je znovu Írán.

Ruskému zahraničnímu obchodu tedy stále zbývá hodně cest. Může bez nesnází posílit své propojení s kaspickou oblastí, Blízkým východem, východní Asií i Afrikou. Nikoli náhodou právě vlády zemí v těchto oblastech nijak nespěchají s odsudkem ruské invaze na Ukrajinu. Mlčení Rady pro spolupráci zemí v Perském zálivu a ASEAN (jenž po léta usiluje o zřízení zóny volného obchodu s Euroasijskou unií) je v tom směru typické. Západ zde může jen vrtět hlavou nad lehkomyslností, s níž Spojené státy za Donalda Trumpa vyklidily geoekonomický prostor v jihovýchodní Asii.

Paradox číslo jedna

A to přivádí řeč k největšímu paradoxu současné geoekonomické krize. Na jedné straně západní mocnosti považují Čínu za hlavního systémového rivala; na druhé straně zcela oddělují Rusko od západních ekonomik, západních financí a do jisté míry i geografie. Nutí je tak začlenit se do čínského geoekonomického soukolí. Pro příklad netřeba chodit daleko. Když Mastercard a Visa opustily Rusko, rozhodla se je nahradit čínská UnionPay. To je technicky náročné, ale nikoli nemožné. Je to jeden z prvních projevů posílení spolupráce, na níž se obě země dohodly těsně před invazí.

Dlouhodobě vzato pak nejspíš čínská ekonomika a BRI absorbují ekonomický potenciál Ruska a Euroasijské unie. Pro Peking by to nebylo krátkodobě kdovíjak výhodné (viz box SWIFT), ale těžko si představit, že by jej existence obrovského vazalského státu na euroasijském území dlouhodobě neposílila. Byl by to nezamýšlený důsledek oddělení Ruska a Západu – ale dlouhodobě nejméně stejně hrozivý jako ruské rakety v Mariupolu a Kyjevě. 

SWIFT a ti druzí

Odstřihnutí od mezinárodního platebního systému SWIFT je jednou z mála ekonomických sankcí, které mají kromě symbolického i reálný význam. Proč – a proč nemůže být všelékem?

SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunica­tions) sám o sobě žádné platby neprovádí, ale umožňuje bankám mezi sebou posílat standardizované zabezpečené zprávy o provádění transakcí. Banky by mezi sebou mohly komunikovat i jinak, třeba kouřovými signály nebo e-mailem, ale dělají to jen nerady; vyloučení z přístupu ke SWIFT se rovná vyloučení z globálního platebního systému. To je nevýhodné: ruští bankéři odhadují, že kompletní vyloučení by srazilo objem jejich HDP o pět procent.

Evropská unie a Spojené státy to na začátku března udělaly sedmi velkým ruským bankám: VTB Bank, Bank Otkritie, Novikombank, Promsvjazbank, Bank Rossija, Sovcombank a VEB Bank. Ovšem Gazprombank, která má na starosti platby za plyn a ropu, a je proto pro Rusy daleko nejdůležitější, nechali politici být. Rusko navíc není na SWIFT závislé stoprocentně. Od roku 2014 vyvinulo svou vlastní alternativu, známou jako Systém pro převod finančních zpráv (SPFS). Obsluhuje síť více než 400 účastníků, většinou v Rusku (plus několik málo ústavů v postsovětských zemích). Mezi Surgutem a Omskem tak lze platit nadále bez problémů – ovšem ještě na konci roku 2020 platforma obhospodařovala pouze pětinu všech tamních bankovních transakcí.

Cestu ven z azbukového hájemství může Rusům usnadnit čínský systém CIPS, jenž vznikl v roce 2015 za podpory čínské centrální banky. Jeho hlavním účelem bylo umožnit růst zahraničního obchodu v jüanech. V roce 2021 zpracoval CIPS transakce v hodnotě kolem 12,68 bilionu USD mezi 1280 finančními institucemi ve 103 zemích. Dosud však drží jen 2,3 procenta globálních transakcí.