Do českého školního tratoliště krve nasypal minulý týden svou dávku soli i premiér Andrej Babiš. A to když přišel s myšlenkou letos zrušit maturity, absolventy středních škol ohodnotit podle průměru známek a vydat jim úřední osvědčení o absolvování maturity. Byl to projev rezignace nad výsledky našeho epidemiologického tažení proti vzdělanosti národa a sklidil ostrou kritiku dokonce i z vlastních řad. A tak nakonec sám premiér přiznal, že to nebyl ani trochu dobrý nápad.

Těžko říci, nakolik je ten nápad špatný, nicméně jednoznačně lze konstatovat, že letošní maturita nebude ekvivalentní maturitě loňské, o maturitách z dob dřívějších nemluvě. A to se s průměrnou úrovní vzdělání našich středoškoláků moc chlubit po světě nemůžeme už docela dlouho.

Rozdíly vyjdou najevo

Čekat něco jiného poté, co letošní maturanti přišli fakticky téměř o rok a půl školní docházky a bylo to nahrazeno online přenosy, by bylo naivní. Co je ale podstatné, že letos ještě mnohem více než jindy bude zaznamenatelný rozdíl mezi středními školami s vysokou kvalitou a náročnějším výběrovým řízením a těmi méně kvalitními. A zároveň mezi dětmi ze vzdělaných, dobře situovaných rodin, které se vzdělání svých potomků intenzivně věnují, a těmi ostatními. Současně je třeba vnímat, že distančním vzděláváním nebyly poškozeny jen poslední ročníky. I ty další budou často marně dohánět zmeškané znalosti, ale i sociální a emocionální schopnosti.

„Dohnat to“ snížením požadavků na absolventy je samozřejmě politicky lákavé, zvláště letos, kdy se z maturantů vzápětí stanou prvovoliči. A je to v zásadě v souladu s dosavadním kurzem školské politiky, jehož posledním výstřelem do tuzemské vzdělanosti byl loňský nápad ministra Roberta Plagy přestat klasifi -kovat státní maturity, a zbavit tak děti posledního skutečného a nemilosrdného hodnocení. Mimochodem, proč se zrovna Plaga nyní postavil proti svému šéfovi, když dotahuje jeho nápad do důsledků, je trochu záhadou.

Ani knedlík, ani výšivka

Pozitivní na celé této situaci je ale skutečnost, že ze vzdělávání se stává opravdové politické téma, které začalo zajímat mnohem větší část společnosti než rodiče dětí školou povinných. Možná bychom mohli dojít k diskusi o tom, že školství není o byznysu se vzděláním, kdy na maturitu dosáhnou tři čtvrtiny absolventů základních škol, protože to holt stát platí.

A tak dvě třetiny maturit jsou spíše absolventskými zkouškami toho, čemu se za první republiky říkalo třeba praktická rodinná škola. Jen současní absolventi, bohužel, neumějí kynutý knedlík ani vyšívat.

Kdyby po školské katastrofě vyvolané brutálním a neefektivním uzavřením škol v zemi prakticky na rok, jen s několikadenní přestávkou, následovala katarze v podobě dobře prodiskutované a nejlepším mezinárodním zkušenostem odpovídající školské reformy, nebyl by to rok ztracený úplně beznadějně. A jestli to prošvihneme, zasloužíme si státní maturitu z blbosti.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.