Před pěti lety Macron vcelku těsně vyhrál první kolo. Pro druhé však dokázal vytvořit širokou koalici proti Le Penové. A triumfoval v poměru 67 : 33. Letos má sice větší náskok, ale taky daleko menší jistotu.

Klíč k pochopení aktuální situace leží hluboko v minulosti. My se však přesuňme jen o pět let dozadu. Po volbách Macron začal vládnout. Energie ani snaha o liberální reformy drahého, zkostnatělého a přeregulovaného státu a ekonomiky mu na začátku rozhodně nechyběly.

Záhy ale přišel zlom. V listopadu 2018 vzniklo takzvané Hnutí žlutých vest, které se zprvu stavělo hlavně proti rostoucím cenám benzinu a nafty. Později k tomu přidalo odpor vůči vládním reformám. Jeho příznivci pocházeli z řad dělníků, ale i ze středních vrstev. Mnozí žili v příměstských oblastech a na venkově a za prací dojížděli. Proto na ně tvrdě dopadlo zvýšení spotřební daně z pohonných hmot. Žluté vesty organizovaly masové protesty přerůstající v občanské nepokoje, barikády, rabování a střety se zasahující policií.

Covidová past

Macronova administrativa začala couvat a rozřeďovat reformy – zejména tu penzijní. To vedlo k opadnutí celého odporu, ale i k oslabení Macronova reformního tažení. Prezidentova popularita strmě klesala. Opustili jej mnozí dosavadní spolupracovníci. Začal proto hledat témata pro druhou polovinu mandátu. Z liberálních pozic v otázce imigrace přešel na výrazně restriktivní. Profiloval se v zahraničněpolitických otázkách s cílem vzbudit zdání, že hýbe světovou politikou. Výsledky se však nedostavovaly. Do toho přišla covidová pandemie, během které Macron vsadil na tvrdý přístup. V očích mnoha Francouzů ho to definitivně odepsalo, jiné naopak přivábil.

Z role kritika systému se Macron převtělil do obhájce statu quo a hráze proti pravicovým i levicovým radikálům. Obsadil širší politický střed a prakticky odsud vymazal socialisty i gaullisty. Přesně v této pozici jej zastihla volební kampaň pro letošní prezidentské volby. V ní se soustředil na aktivní účast v jednání o řešení ukrajinské otázky. Jeho úsilí před válkou i během ní však do značné míry ztroskotalo a Macron se dostal pod palbu kritiků.

Za pět let ztratil Macron značnou část protestního i reformního étosu, ale podařilo se mu udržet si odstup od „tradičních“ stran. Proto vyhrál první kolo, když si oproti roku 2017 dokonce polepšil o celý milion hlasů. I jeho hlavní konkurenti ale z voleb vyšli posílení. Le Penové se podařilo stylizovat do umírněnější role a získat o půl milionu voličů více. Mélenchon jako jediný relevantní levicový protikandidát přitáhl dokonce o 700 tisíc voličů více.

Rozčarování a únava z politiky

Sílu všem třem dodala i nižší volební účast. Doma zůstal každý čtvrtý Francouz. Podle průzkumu byla absence u voleb spíše než protestem výrazem rozčarování a únavy. Té překvapivě odolali prvovoliči, kteří byli klíčem k výbornému Mélenchonovu výsledku.

Co do hlavního tématu voleb panovaly velké rozdíly mezi sympatizanty jednotlivých stran. Společná byla snad jen klesající kupní síla, která trápila každého druhého voliče. Macronovi stoupenci více než kdo jiný řešili ekonomickou situaci země a válku na Ukrajině. Proti tomu voliče Le Penové daleko více zajímaly imigrace a bezpečnost. Pro Mélenchonovy sympatizanty byly vedle kupní síly klíčové boj proti sociální nerovnosti a důchody. Nejodlišnější od všech byli vcelku logicky Zemmourovi voliči ­ s akcentem na imigraci, francouzskou identitu a hodnoty a bezpečnost a v úplně jiném kontextu i stoupenci kandidáta zelených Jadota, mezi nimiž jasně dominovala starost o životní prostředí.

Od protestu k obhajobě

Skoro tři pětiny Macronových voličů se pro svého favorita rozhodly kvůli jeho prezidentskému postavení, následovala válka na Ukrajině. Pro Macrona hlasovalo přes sedmdesát procent jeho voličů z prvního kola roku 2017, vedle nichž dokázal získat i třetinu Fillonových gaullistických voličů a asi dvanáct procent bývalých voličů socialisty Hamona. Absolutně dominovali ti, kdo „vždy věděli, že budou hlasovat pro tohoto kandidáta“. Pro Macrona hlasovaly především departementy v pásu táhnoucím se od severozápadu přes západ až na jihozápad a odtud středem země na východ. Oproti volbám v roce 2017 si nejvíce polepšil v severní polovině Francie s výjimkou části Paříže a jejího okolí.

Ladislav Mrklas

Naopak Le Penová si své voliče ze tří pětin získala pro své politické názory a program. Stejně jako v roce 2017 pro ni nejvíce hlasovali lidé ve věku 25 až 34 let, dělníci, lidé s nižšími příjmy a také příslušníci „žlutých vest“. Každý druhý z pěti se pro ni rozhodl až v posledním měsíci. Geograficky šlo o dvě ohniska podpory – severovýchod země a pás podél jižního pobřeží, který občas vystřeloval na sever. Posílila však spíše na západě, podél celého atlantského pobřeží. Mélenchon oslovil zejména dvě nejmladší věkové kategorie. Pro radikálního levičáka ale vcelku pozoruhodně hlasovalo stejné procento dělníků a zaměstnanců jako vedoucích zaměstnanců. Největší úspěchy slavil mezi městskými voliči. Zvítězil ve většině největších francouzských měst, přičemž triumf v Paříži a Lyonu mu utekl jen velmi těsně.

Všichni tři nejsilnější kandidáti uspěli díky mobilizaci v závěru kampaně, kdy naopak ztratili kandidáti všech tradičních stran a původně zle dotírající Zemmour.

Sám sobě nepřítelem

První kolo skončilo plichtou mezi zastánci a odpůrci statu quo. Macron dobře reprezentuje první skupinu, Le Penová naopak zastupuje jen o něco více než polovinu té druhé. Macron získá omezený počet nových voličů. Musí spoléhat na to, že apely poražených kandidátů přispějí k jejich demobilizaci směrem k Le Penové. To platí hlavně o Mélenchonových stoupencích. Kvůli nim bude Macron muset ustoupit doleva. Nalevo však leží nejen hlasy, ale i past. Přílišný posun by mohl znamenat ztrátu bývalých gaullistů, kteří Macronovi umožnili vyhrát první kolo.

Le Penová nemá co ztratit, nebude nervózní a nervozitu bude naopak vyvolávat v Macronově táboře. Bude útočit na prezidentovu názorovou integritu. Bude se snažit těžit z rusko-ukrajinské války, neboť s Mélenchonem ji spojuje jak odpor vůči NATO, tak proputinovské sympatie.

Přes to všechno zůstávají hlavní trumfy v Macronových rukou. Za necelý týden se může porazit jedině on sám.