Ten hovor z ukrajinského Charkova do ruské Tuly zněl jako převzatý z pitomé komedie. „Dimo, slyšíš mě?“ ptá se agent ruské FSB přidělený 41. armádě svého řídícího důstojníka Dmitrije Ševčenka. „Můžeš na šifrovaný kanál?“ odpovídá z Tuly Ševčenko. „Nemůžu, nefunguje to tady, nikomu se nedovolám.“

Ta slova mají ambici stát se ruskojazyčným ekvivalentem českých fotbalových kapříků, tedy univerzálním symbolem prohnilosti. Jsou důkazem masivního bezpečnostního selhání. Ruská armáda nechala od roku 2014 za údajně horentní částku vyvinout odolný, superbezpečný a výkonný telekomunikační systém ERA. Umožňuje svým uživatelům vyhnout se poruchám (v bojových podmínkách nevyhnutelným) i riziku odposlechu. Telefony samotné jsou odolné, vodotěsné, nárazuvzdorné a jaké ještě. Zkrátka, je to jedna z věcí, které dodávaly před začátkem ukrajinské války Vladimiru Putinovi na sebejistotě, když mluvil o vybavení a zbraních, „jimž se nic na světě nevyrovná“.

Naneštěstí někdo zapomněl ruským vojákům sdělit, že telefonní hovor se neděje čistě vůlí panovníkovou, nýbrž že přenos jejich hlasu na tisíce kilometrů musí respektovat přírodní zákony. Jinými slovy, i jejich supertelefon, jemuž se nic na světě nevyrovná, potřebuje signál.

Okupanti tento zpropadený technický detail při svém tažení jaksi nechali bez povšimnutí, ať už naschvál, nebo omylem. Některé vysílače srovnali se zemí; mnoho těch zbývajících nahradili takzvanými rejnoky, zařízeními, která naopak slouží k monitorování veškerého provozu v oblasti. Výsledkem je, že například v okolí zdecimovaného Charkova (jejž do poloviny minulého týdne opustilo 600 tisíc lidí, zhruba polovina veškerého tamního obyvatelstva) zcela chybějí vysílače sítí třetí a čtvrté generace. To jsou ty, jejichž signál ERA potřebuje. Jako na potvoru.

Chce-li tedy kágébák zavolat nadřízenému, musí si stejně jako náš agent z úvodu koupit (nebo ukrást, samozřejmě) ukrajinskou SIM kartu. Hovor z ní už je pro ukrajinskou tajnou službu jednoduše zachytitelný – už proto, že agent volal svému řídícímu důstojníkovi, jehož číslo je díky hackerskému zásahu (patrně znovu ukrajinskému) volně dostupné.

Potěmkinova armáda

Znamená to, že spousta vynaložené energie, peněz i očekávání na ruské straně padla čistě jen proto, že nikoho z velitelů nenapadlo dát rozkaz „nechte vysílače být“. Není divu, že velitel estonských ozbrojených sil, generálporučík Martin Herem, o té příhodě řekl novinářům: „Dnes jsme viděli, že ani tato obrovská armáda zase tak obrovská není.“ Netřeba zdůrazňovat, že Estonci obvykle nemají ve zvyku brát ruskou vojenskou mašinerii na lehkou váhu.

Průšvih se systémem ERA není jediný svého druhu. Nějakých dvacet kilometrů severně od Kyjeva stál ruský vojenský konvoj (minulou středu to tak bylo už týden). Tanky, obrněnce a náklaďáky stály a nikam dál nejely, protože těm vepředu došlo palivo. Ti vzadu ještě palivo měli, ale nemohli se hnout z místa, protože na řečenou silnici se na šířku vejde jenom jeden tank/obrněnec/náklaďák; předjíždění bránil „generál bahno“. Kdo by chtěl předjet mimo silnici, zůstal by v něm trčet. Z téhož důvodu nešlo ani palivo těm vepředu doplnit; a protože konvoj byl 65 kilometrů dlouhý, prostě musel stát, hladový a bez paliva.

Tady už nešlo o to, že by početní převaha Rusům usnadnila jejich roli – naopak, velké množství techniky působilo přímo proti nim. Společně s příběhem o telefonech a dalšími to dává obrázek nekonečného šlendriánu, jehož hloubku nedokážeme odhadnout. A nejspíš ji nedokáže odhadnout ani Putin. Ta myšlenka už tady zazněla, ale tentokrát má zdroj (téměř) přímo z místa, v bývalém šéfovi ruské diplomacie Andreji Kozyrevovi. „Kreml strávil posledních dvacet let modernizací armády. Desítky procent toho rozpočtu však byly rozkradeny a skončily v megajachtách na Kypru. Jenže když jste armádním poradcem prezidenta, nemůžete mu to takto říct. Tak mu namísto toho podávali lživé zprávy. Potěmkinova armáda,“ napsal Kozyrev na Twitter.

To vše pomáhá vysvětlovat podivný obrázek z ukrajinského bojiště: okupační armáda se chová jako zběsilá, bombarduje školy a nemocnice těch lidí, které „zachraňuje před nacisty“, žene prchající civilisty humanitárními koridory pouze do Ruska (Charkov) nebo minovým polem (Mariupol) anebo na ně alespoň neustále střílí. Ohrožuje nejméně jednu funkční jadernou elektrárnu (Záporoží) a s jinou, nefunkční, dělá bůhvíco (Černobyl), zatímco centra okupovaných měst devastuje raketami. Ruské síly se tak nejspíš dopouštějí série válečných zločinů (což už vyšetřuje nejen Mezinárodní soudní tribunál v Haagu, nýbrž i Španělsko a Německo), ale nepostupují kupředu nebo postupují minimálně.

Šlendrián a pravděpodobné podcenění ukrajinské síly se zde doplňují. „Vypadá to, že Rusové si stále častěji dalekonosnou palbou vynahrazují nedostatek pozemního pohybu, který se jim zprvu vedl, a nedostatek vzdušné převahy, kterou mají k dispozici,“ řekl nejmenovaný vysoký hodnostář Pentagonu válečnému reportérovi deníku The Washington Post Danu Lamotheovi.

Mezitím vznikají (tragi)komické vložky, jako když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásí, že „jsme na Ukrajině proto, aby tam už nikdy nebyla válka a nikdy tam žádná nevznikla“. Ukrajinský velvyslanec v OSN Serhij Kyslycja v reakci na to doporučil ruským diplomatům v Londýně (Lavrovův pozoruhodný vzkaz doručila světu právě tamní ambasáda) „mentální pomoc“, které se jim v britské metropoli dostane po vytočení telefonního čísla 111. Co s tím jiného?

Ústupky extremistům

Tyto zprávy však zastírají jinou věc, která je možná důležitější: že o Ukrajinu jde až ve druhé řadě. Jedná se o pouhou spekulaci, ale zato o takovou, která uspokojivě vysvětluje jednání všech aktérů války. A mnoho jiných po ruce není.

Asi všichni rozumní lidé na světě se shodnou na tom, že válka je dílem Vladimira Putina. Při identifikaci jeho motivace však už taková shoda nepanuje. Obvykle padají dva či tři základní možné důvody a jejich kombinace. Buď pod vlivem více než dvacetileté vlády, z níž poslední roky strávil ve fyzické izolaci, podlehl vizi o morální převaze ruské duše nad Západem. Přiznejme otevřeně, že Západ mu takovou úvahu až do začátku války ulehčoval ústupky extremistům, ať již ultralevicovým, finančnickým, nebo technologickým. (Co spojuje Black Lives Matter, Goldman Sachs a Marka Zuckerberga? Představa, že do budovy liberální demokracie lze mlátit za účelem vlastního prospěchu jakýmkoli kladivem – a ona stejně vydrží.)

Střízlivější vysvětlení Putinova jednání má za to, že ruský boss plánuje rekonstrukci ruského impéria zhruba v hranicích někdejšího komunistického bloku odedávna a jen čekal na vhodný moment. Protože sám nemládne a Západ je – v jeho očích – dnes dostatečně rozklížen, rozhodl se jednat právě v roce 2022, a ne o tři roky dříve nebo o pět později.

Třetí varianta je, že se ruský prezident pomátl. Že v rostoucí izolaci – informační a v době covidu i fyzické – se jeho schopnost číst geopolitickou situaci podstatně zhoršila.

Všechny tyto tři prvky lze libovolně kombinovat. Na žádný způsob však nevysvětlují, proč se na bojišti Rusové chovají s takovou nehoráznou dávkou provokativnosti. Válka není nikdy pěkný byznys, ale když páchám válečné zločiny, snažím se, aby o tom pokud možno nikdo nevěděl; jen se zeptejte Henryho Kissingera. Předpoklad, že vojensky zcela bezvýznamná surová krvelačnost (jak byste jinak nazvali podminování humanitárního koridoru pro civilisty?) zlomí odhodlání ukrajinských vojáků, je lichý, což vědí Rusové líp než kdo jiný.

Jinými slovy, ruské jednání nedává žádný smysl kromě jediného: vytváří tlak na NATO, aby se pustilo do aktivní obrany Ukrajiny. Jak Putin halasně avizoval, je v tom případě odhodlán použít mimořádně tvrdý odvetný úder, dost možná jaderný. A jeho vojáci se na bitevním poli chovají přesně tak, jako kdyby právě to chtěli vyprovokovat.

Nejde jen o bezdůvodnou brutalitu. Minulé úterý večer řekla mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová, že Moskva má důkazy o tom, že Ukrajinci pod americkým vedením vyrábějí kdesi na svém území biologické zbraně. Zároveň podle ní Rusové zjistili, že Ukrajinci chtějí vyhodit do povětří svůj výzkumný ústav jaderné fyziky.

Týdeník Hrot nemůže předstírat, že ví, jestli Zacharovová lže, či nikoli. Zato je zřejmé, že Ukrajinci jsou si vědomi toho, že zcela klíčová podpora Západu je podmíněna jejich ukázněností a ochotou hrát podle válečných pravidel. Za třináct dní konfliktu, jež uběhly od začátku války do vzniku tohoto textu, se dostali s takovým pojetím boje do rozporu jen jednou – to když ve snaze upozornit ruskou veřejnost na válečné hrůzy zveřejnili identifikovatelná těla padlých ruských vojáků. Když však vyšlo najevo, že to odporuje Ženevským konvencím, iniciativa během jediného dne skončila.

Představa, že si Ukrajinci sami vyhazují do vzduchu jaderný materiál a kdesi si pokoutně vyrábějí antrax, proto vůbec nezapadá do dosavadního obrazu vedení války z jejich strany. Naopak to odpovídá obvyklému postupu Moskvy, jenž spočívá v neustálém šíření nehorázných lží.

Provokují. Ale proč?

Znovu se tedy dostáváme do bodu, v němž jediným vysvětlením je snaha vyprovokovat střet s NATO, ať už konvenční, či jaderný. Proč to? Kdo by riskoval konflikt, jenž hrozí zánikem jemu samotnému (když už vynecháme starost o obyvatelstvo své země, či dokonce lidstva obecně, o níž víme, že mezi Putinovy brzdy nepatří)?

Odpověď je hypotetická, ale jednoduchá: člověk, pro kterého je takové riziko únosnější než nějaké jiné. Někdo, komu hrozí úděl přinejmenším stejně nevábný, ale podstatně pravděpodobnější než v případě zmiňovaného válečného konfliktu. V našem případě by to znamenalo, že Putin vidí v rozpoutání války se Severoatlantickou aliancí nejspolehlivější způsob, jak zůstat u moci.

Nevíme, jestli taková hrozba skutečně existuje. Ale představit si ji dokážeme. Skupin, které by mohly být Putinovi nebezpečné, není mnoho. Jednou z nich jsou oligarchové. Ve svém symbiotickém vztahu s Kremlem dnes tahají za kratší konec a dosud byli velmi krotcí. Jako jediný promluvil otevřeně proti válce Lukoil Vagita Alekperova; Oleg Děripaska a Michail Fridman vypustili mírně nesouhlasné zvuky a Roman Abramovič utekl z Londýna. To není moc; nakolik však budou superboháče pálit sankce, je věc druhá.

Vojtěch Velický

Pak jsou tu samozřejmě vojáci, tradičně nejkonzervativnější část ruského establishmentu. Tam si lze představit silný tlak. Další nebezpečí pro Putina se skrývá v ruské veřejnosti. Věrchuška sice tradičně na názor plebsu nedá ani kopějku – ale kdyby byli Rusové nadkriticky nespokojeni, nikdy nevíte. Co by mohlo být spouštěčem takové masové nespokojenosti, není jisté. Zato však vypadá pravděpodobně, že 15. dubna bude Rusko nuceno vyhlásit státní bankrot, předvídá americká investiční banka Morgan Stanley. Dopady něčeho takového nenese žádná populace lehce.

Konečně je tu poslední možný zdroj odporu, jímž jsou tajné služby v čele s FSB. Zprávy o jejich práci jsou kusé a obvykle na úrovni dohadů. Některé z nich však mluví o tom, že ve vedení FSB sílí kritika Putinova způsobu vládnutí. (Například jeho tolerování čečenského grázla Ramzana Kadyrova mělo FSB vést k vraždě opozičního politika Borise Němcova – s tím, že za ni měl nést odpovědnost právě Kadyrov. Putin to měl brát jako varování.) Jestli kritika sílí natolik, aby to Putina dohnalo k megariziku přímého střetu se Západem, ovšem nevíme.

Pokud by ovšem takové informace existovaly a (nejspíš) americké tajné služby by o nich věděly, uspokojivě by to vysvětlovalo vojensky zdrženlivý postoj NATO k ukrajinské válce. (Vyhlášení bezletové zóny Aliance zamázla s tím, že by to bylo příliš riskantní, a minulé úterý Američané odmítli i možnost věnovat Ukrajincům polské letouny MiG-29.)

Američané by totiž mohli vyhodnotit Putinovu pozici stejně jako on sám – to jest, že bez střetu s Aliancí má ruský prezident na kahánku. A pokud by první motivací Západu bylo nikoli zachránit Ukrajinu, nýbrž zbavit se Putina, pak by nejlepší taktikou skutečně bylo čekat, nedat se vyprovokovat a nechat ruského prezidenta, až si podkopne židli sám.

A co nešťastní Ukrajinci? Ti by pak mohli své oběti a zpustošenou zemi považovat za víceméně úspěšnou volavku.