Asociální, nekompetentní, amatérská a mimo realitu. Kritizovat současnou vládu je poměrně snadné a vlastně se ani nelze divit, že podle nedávného průzkumu je sbor ministrů pod vedením Petra Fialy dle hodnocení občanů nejhorší vládou od éry Petra Nečase v roce 2013. Nicméně i mezi představiteli současné pětikoalice se dali nalézt ministři erudovaní, schopní a důstojní. Takoví, za které se nemusíme stydět. Jedním z nich je i Vladimír Balaš, který na funkci ministra rezignoval shodou okolností v den svých 64. narozenin.

Pro začátek si ujasněme, jaký Balaš rozhodně nebyl. Nebyl vulgární, samolibý, mocichtivý ani nekompromisní, jak se vyčítalo některým jeho předchůdcům. Do funkce se nedral. To dal jasně najevo už v době, kdy se o něm koncem června loňského roku jako o šéfovi resortu školství začalo mluvit. Skromně tehdy poznamenal, že úvahy o svém jmenování příliš nechápe. „Je spousta lepších kandidátů,“ říkal otevřeně v médiích. A dokonce rovnou ukázal na Roberta Plagu, předsedu Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství a ministra školství v kabinetu Andreje Babiše.

Balaš, poslanec za hnutí STAN, doporučil někdejší tvář dnes opozičního hnutí ANO? Nevídané. Ale skvěle to ilustruje Balašovu povahu. Znal své silné stránky, ale rovněž limity. A k těm se byl schopen vždy až nezvykle otevřeně přiznat.

To oceňovali i další lidé, kteří se v resortu školství pohybují a s ministrem pracovně jednali. Byli příjemně překvapeni, když Balaš naslouchal, spíše než mluvil. Občas sám od sebe podotkl, že se tématem (například problematikou regionálního školství) v minulosti příliš nezabýval, protože jako profesora Právnické fakulty Univerzity Karlovy je jeho doménou ústavní a mezinárodní právo, případně terciární školství. Vše si ale nechal trpělivě vysvětlit. V případě, že se ještě necítil na to, mít jasný názor, si nechal poradit od svého týmu poradců.

Zajímaly ho ale také poznatky z terénu. Například na Balašově profilu na sociální síti Facebook naleznete fotografie z řady výjezdů po krajích, z diskusí s pedagogy, rodiči, ale rovněž žáky a studenty. Tito lidé následně neděkovali ministrovi za zájem jen tak ze zdvořilosti. Měli pocit, že jim během promluv skutečně někdo naslouchal. A to je v politice příliš podceňovaná a bohužel velmi málo vídaná vlastnost.

Ve vládě tak nekončí jen pouhá nahraditelná politická figura, ale pravděpodobně i dobrý člověk. Úspěšně nás reprezentoval během českého předsednictví Radě Evropské unie, snažil se vybojovat více peněz pro jemu svěřený resort (což se mu však proti dominantnímu ministru financí Stanjurovi dařilo jen málo). Za sebou nechává nedokončené práce na reformě základního školství, naštvané učitele z vysokých škol stěžující si na nízké platy či pár drobných excesů, které se však nevyhnou žádnému politikovi první kategorie (jako například podivný etický kodex učitelů, na který se naštěstí zapomnělo).

Vypadá to však, že za sebou prakticky nenechává žádné lidi, kteří by mu nemohli přijít na jméno. A za to se v době zjitřených emocí, nestability a polarizované společnosti fakt nemusí stydět.