Komentář: Trumpova cla jako příležitost. Hlavně neříkat, že to nejde
Po zvolení Donalda Trumpa zavládla v hlavách mnoha evropských politiků i ekonomů panika. Strach jde hlavně z jeho cel. EU by ale místo dumání o odvetných opatřeních měla spíše myslet „out of the box“ a příležitost využít. Možnosti tu jsou.
Trump je transakční člověk, miluje uzavírání dealů, které nesou jeho pečeť a dají mu příležitost tvrdit, že voličům jeho obchodní politika pomáhá. | foto Shutterstock.com
Donald Trump sám sobě říká „Tariff Man“ a cla považuje za nejúčinnější zbraň své ekonomické politiky, která by měla přinést do rozpočtu USA dodatečné příjmy, z nichž by mohl pokrýt snížení daní. Budoucí 47. prezident Spojených států to myslí se cly opravdu vážně, příjmy z nich bude potřebovat nejen kvůli slibům, ale také aby dál nezvyšoval rozpočtové schodky.
Druhá věc je, že kam až paměť sahá, byly Trumpovi vždycky trnem v oku obchodní nerovnováhy. Ty přičítal neférovým obchodním praktikám exportérů, kteří tyli z otevřeného amerického trhu, ale neměli se k nákupům amerického zboží. Na mušce má dlouhodobě i vývozce z EU – úspěchy německých automobilek na americkém trhu mu pily krev už někdy v raných devadesátkách.
Takže Trumpa by měli obchodní vyjednavači, ale i hospodářští stratégové v Berlíně a Bruselu brát smrtelně vážně a místo dumání o odvetných opatřeních za plošná 10 až 20procentní cla si lámat hlavu nad tím, jak na něj jít po dobrém.
Na Trumpa po dobrém. A hlavně neříkat, že to nejde
A ať mi nikdo netvrdí, že to nejde. Trump je transakční člověk, miluje uzavírání dealů, které nesou jeho pečeť a dají mu příležitost tvrdit, že voličům jeho obchodní politika pomáhá. Z Bruselu už pomalu prosakují zprávy, že by takovou nabídkou mohlo být zvýšení dovozu amerického zkapalněného zemního plynu a ropy. Trump tvrdí, že otevře všechna stavidla prospekci nových nalezišť v USA, což zvedne nabídku, a tak by mohl slyšet i na závazek dlouhodobých odběrů EU a propojení cenových okruhů s referenčním americkým Henry Hubem na principu „náklad plus přirážka“. Zkapalněný plyn bude v Evropě potřeba a seznam dodavatelů z přátelských a stabilních zemí není nekonečný. Objem americké nabídky v příštích letech stoupne. Tak či onak, je nekonečně lepší ukonejšit zvýšeným dovozem amerického prezidenta, než vykrmovat pokoutnými dovozy Putina.
Hledat i v suterénu
Seznam takových „vstřícných“ položek je přitom dlouhý: od ropy a zkapalněného plynu přes hnojiva, zbraně a auta až po zemědělské komodity. Když půjde Trump do obchodního konfliktu s Čínou, lze zahrát třeba kartu vyšších dovozů sóji, sójového oleje nebo bioetanolu vyráběného z kukuřice. Co se stane? Číňan bude víc dovážet z Brazílie, EU ze Spojených států.
Není dost malých položek, které by v Bruselu neměli posoudit, aby se podařilo odvrátit fatální obchodní konflikt s Amerikou. Jestli si myslíte, že preferování dovozu kalifornských pistáciových oříšků oproti těm, které EU dováží z Íránu nebo Afghánistánu, je něco, co „Vrchní celník“ nepostřehne, pak se mýlíte: všechno se hodí, všechno se dá zobchodovat, ořechy nevyjímaje.
EU v hledáčku
Nevrťte hlavou, s Trumpem v Bílém domě a vysokým aktivem EU v obchodě s USA je třeba být velice kreativní. Loni EU vyvezla do Ameriky zboží v hodnotě 502 miliard eur, ale dovezla jen za 344 miliard. Znovu je třeba opakovat, že v obchodních válkách je vždy nejvíc bit ten, který má v obchodě přebytek.
Evropany to tedy bude bolet víc. Německo se strachuje o čínský trh, ale do USA prodává dvakrát tolik co do Číny. A nemylme se, ještě více to platí pro přímý vývoz Česka. Ale když započteme i nepřímý vývoz přidané hodnoty z Česka do Spojených států přes Německo a další země využívající české subdodávky, je pro nás Amerika druhý největší a dynamicky rostoucí trh. Máme podle konvenční přeshraniční statistiky přebytek, za prvních devět měsíců necelých 11 miliard korun, ale mnohem větší částku máme v banku přes ten nepřímý vývoz. Takže co dělat?
Na národní úrovni by se třeba hodilo, aby finální dohoda s Jihokorejci na jaderné bloky byla podmíněna smírnou dohodou Korejců s Westinghousem o licenčních poplatcích a kompenzačních zakázkách. Pak jsou tady společné zájmy se sousedy.
Jako země závislá na automobilovém průmyslu a potenciálně velmi ohrožená Čínou potřebujeme myslet nekonvenčně, „out of the box“, jak říkají Američané. A také hledat spojence.
Nulová cla na auta
Bolavým místem v euro-americkém obchodě podle Trumpova vidění světa jsou auta, tedy hlavně německé „prémiovky“. Tady není třeba čekat a rovnou nabídnout nejen odstranění asymetrických celních sazeb, což by se potkalo s trumpistickou myšlenkou „Reciprocal Tariff Act“, tedy aby se srovnala cla. Buď na americkou úroveň uplatňovanou na evropské dovozy aut ve výši 2,5 procenta, anebo se zvýšila na 10procentní, kterou EU dosud uvaluje na auta z Ameriky. To jako obecný princip.
Tahle asymetrie není už dlouho obhajitelná ani náhodou, Evropa má v oboru velké aktivum a teď je přímo vražedná. Nebál bych se přitom jít i dál a přímo začít v Bruselu lobbovat pro tenhle obor vzájemný bezcelní obchod. Nikdy nebuď první a nikdy nebuď sám, jak se v Bruselu říká, takže s kým jiným do toho jít jiným než s Německem a… ano, Maďarskem.
Německo má nejvíc co ztratit, tam je to jasné, ale Maďarsko má taky hodně vysoký podíl automobilového průmyslu napojeného na Německo, stejně jako my a Slováci, a navíc má Orbána, miláčka trumpistů. Klidně bych mu nechal tu slávu, když bude účel světit prostředky. takže Go, Viktor, go!
