Roku 1924, tedy v roce, kdy zemřel Lenin, napsal ruský spisovatel Michail Bulgakov fantastickou novelu Osudná vejce. Profesor Persikov v ní stvořil zvětšovací „paprsek života“, který nedopatřením ozářil hadí a ještěrčí vejce, což vede k tomu, že na Moskvu vyrazí armáda přerostlých plazů. Vojsko s nimi na celé čáře prohrává a středoevropský čtenář je na vážkách, jestli fandit Kremlu, nebo plazům, ovšem nakonec z toho nic není: uprostřed srpna nečekaně udeří osmnáctistupňový mráz a „hnusné hadí smečky“ zahubí.

S operetním Prigožinovým pučem se to mělo úplně stejně. Chvíli to vypadalo (docela) nebezpečně, fandit nebylo komu, a nakonec z toho nic nebylo.

Předčasně ukončený pochod „wagnerovců“ na Moskvu je ve skutečnosti nutné chápat jako další dílek, z něhož se skládá obraz postsovětského Ruska. Nemocného a brutálního státu, který si kdysi hrál na (autoritativní) demokracii, ale zvítězila v něm diktatura. Režimu, který rád staví na odiv svou sílu a stabilitu, ale ve skutečnosti je labilní a křehký.

Od pádu Sovětského svazu se toho v Rusku událo opravdu dost: Kreml běžně zavírá (Navalnyj) a vraždí (Litviněnko a mnozí další) své politické oponenty, falšuje volby a neštítí se terorismu (Vrbětice). Kromě toho vedl dvojnásobnou a mimořádně krvavou občanskou válku v Čečensku, opakovaně a bez důvodu přepadal své „neposlušné“ sousedy (Ukrajince a Gruzínce) a hned několikrát v něm došlo k boji o moc za použití násilí (1991, 1993, 2023).

Tragédií a výsměchem dějin je fakt, že tento tragikomický stát je majitelem obrovského nerostného bohatství a jedné z nejmocnějších armád na světě. Její pověst sice neúspěšným přepadem Ukrajiny fatálně utrpěla, jenže Rusko má stále flotilu strategických bombardérů, obrovské množství raket různého dostřelu a více než 6000 termonukleárních hlavic, perfektně schopných vyhladit valnou většinu lidstva.

Anglický novinář Xan Smiley kdysi Sovětský svaz popsal jako „Horní Voltu s raketami“ a naprosto to samé lze říci i o dnešním Putinově Rusku. Západní diplomacie by neměla tuto neschopnost Ruska chovat se slušně a předvídatelně nikdy pustit ze zřetele.