Shutterstock.com
Proč v Evropě nerostou velké a úspěšné firmy?
Evropa si přiznala, že je ve velkých problémech, upadá a nestíhá držet krok s okolním vyspělým světem. Není schopná konkurovat Spojeným státům americkým a Číně a ztrácí se ve své ekonomice založené na regulacích a dotacích, které zcela pokřivují trh.
redaktorka
V něčem je přelomové, že kritika a bití na poplach přicházejí už i od mainstreamových médií a zevnitř. Tedy od těch, kteří vždy chtěli „co nejvíce Evropy“. Jde například o francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který poměrně tvrdě konstatoval, že Evropa bude do několika let mrtvá, pokud pojede ve stejném módu. „Náš starý model je pryč – nadměrně regulujeme a nedostatečně investujeme,“ pojmenoval stav správně Macron.
Do toho je na tom Evropa chabě se svými energetickými zdroji, což po odvrácení se od levných ruských zdrojů ropy a plynu už došlo snad každému. A proto mají Evropané ceny energií několikanásobně dražší než Američané či Číňané.
Jenže to, co evropskou ekonomiku a její růst dusí, je její klimatická politika. Sice mnohokrát zpochybněná kvůli své antirůstové povaze, přesto nezpochybnitelná a nedotknutelná. To jsme viděli i na nedávné zprávě o stavu a konkurenceschopnosti Evropy.
Vlna skepse a kritiky tohoto přístupu se děje po jmenování nové Evropské komise, především tedy znovujmenování její předsedkyně Ursuly von der Leyenové. A také po vydání zmíněné zprávy o ekonomickém stavu EU z pera bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho. Tu si u něj objednala právě von der Leyenová.
Draghi, zastánce větší federalizace Evropy, nepřekvapivě volá po větší jednotě. A to nejen tím, že se EU znovu společně zadluží, respektive že vydá další společné dluhopisy. Podle Draghiho potřebuje Unie v krátké době zainvestovat obrovské množství peněz, aby se zvládla vypořádat se situací, v níž se ocitla. Jako se to stalo poprvé za covidu v roce 2021 s fondem Next Generation EU.
V problémech jsou nejen evropské automobilky, na kterých se podepisuje to, jakou politiku státních subvencí uplatňují Číňané, ale i Američané. Čína už celkově do nových technologií investovala téměř 700 miliard dolarů. Spojené státy si v roce 2022 schválily zákon o snižování inflace (IRA) a jen od loňského roku, kdy vstoupil v platnost, bylo do zelených technologií a transformace průmyslu investováno přes 300 miliard dolarů. IRA funguje především ve formě slev na dani pro firmy, které jsou podmíněné investicemi právě do čistých technologií. Čína i Američané tedy nalévají do ekonomiky velké množství peněz. Jenže na rozdíl od EU je umějí investovat tak, aby hrály v jejich prospěch.
A tady mají pravdu ti, kteří říkají, že čisté, dekarbonizované budoucnosti a zároveň ekonomického růstu lze dosáhnout opravdu jen za předpokladu větší federalizace. A nezapomínejme, že rozhodování o výběru daní a o daňových sazbách je výlučnou pravomocí členských států. Tedy jak vysoké daně každý občan zaplatí, si určují jednotlivé státy samy. A to je samozřejmě z pohledu investorů, a tedy investic přicházejících do Evropy dost nepřehledné.
A silně to souvisí s neexistencí jednotného a silného kapitálového trhu. Právě ten je v Americe tím, co růst hospodářství pohání. Divíme se, že v Evropě nejsou žádné velké technologické společnosti. Ani úspěšní giganti jako Apple, Tesla nebo třeba Amazon nevyrostli v prostředí rozdrobených malých kapitálových trhů.
Úvahy o tom, že by tu měla být jedna velká evropská burza, jsou ale také spíš mimo. Primární je odstranit bariéry pro volný pohyb kapitálu a sjednotit pravidla a regulace. A zatím se to neděje, většina transakcí stále probíhá hlavně na úrovni národních trhů.
„Národní státy se brání celkem úspěšně přeshraničnímu poskytování služeb na kapitálovém trhu, což je opravdu velký problém. Například jeden prospekt (cenného papíru) schválený v jedné zemi automaticky neplatí v ostatních zemích. Dochází k tomu, že ho musí z nějakých, podle mě úplně fantasmagorických, důvodů potvrzovat jednotliví regulátoři, což samozřejmě vždycky stojí nějaký čas a peníze. Je to přitom úplně zbytečné,“ komentoval to šéf pražské burzy Petr Koblic.
Komentář: Proč v Evropě nerostou velké a úspěšné firmy?
Evropská unie tedy odhání investory roztříštěným trhem a přemírou regulací a zároveň naříká, že jí investice chybějí. I domácí evropské firmy jdou raději hledat financování mimo Evropu, protože tam nacházejí lepší podmínky. Evropa je silně závislá na tradici bankovního financování, čímž si škodí. Financování firem by se mělo přeorientovat od bank na investory. Zkrátka aby se tu byznys nerozvíjel tak, že se firmy dostanou k penězům přes bankovní úvěry, které pak s úroky musejí splácet, ale půjdou si pro ně na kapitálové trhy. Protože jinak je spolknou americké firmy, které se splácením dluhů nemusí obtěžovat, a rychle vyrostou.
Když se posuneme k nám do České republiky, o rozvoji kapitálového trhu, zlepšení přístupu firem k financování a snížení jejich závislosti na bankovních úvěrech mluví i nová Hospodářská strategie.
Tu představil nový ministr průmyslu Lukáš Vlček, který vzal místo po do Bruselu mířícím Jozefu Síkelovi. Za hlavní cíl strategie ukládá dostat Českou republiku do roku 2040 mezi top 10 zemí s nejvyšším HDP na obyvatele, tedy mezi deset nejbohatších zemí EU. Do roku 2040 je sice ještě čas, ale připomeňme, že letos se čeká růst ekonomiky o 1,1 % HDP, příští rok se velmi optimisticky předpokládá růst 2,7 %. A dost bude záležet na tom, jak se vzpamatuje nyní v recesi se potácející Německo.
Ještě podivnější ale je, že o rozvoji kapitálových trhů tu mluví někdo ze současné vládní koalice, která zavedla mimořádnou daň, windfall tax, a podkopala tak na dlouhou dobu důvěru tuzemských investorů a poškodila investorské prostředí celkově.
Na hlavním trhu pražské burzy se obchoduje jen 18 titulů (na trhu START pro menší firmy jich je 12). Nejvýznamnější a nejobchodovanější akcií je ČEZ, jíž zdejší investoři věřili.
A stalo se, co se stalo. Proč asi se na burzu nehrnou nové firmy? Nedávno ohlásil i šéf Seznamu Ivo Lukačovič, že od myšlenky nabídnout malou část akcií své společnosti nakonec ustoupil. Bude stát hodně sil to změnit a důvěru obnovit.
Autorka je redaktorkou týdeníku Echo