Vláda po urgování zájmových asociací a v zájmu plnění plánu evropské zelené politiky schválila zákon, který otevírá širší možnosti těm, kdo chtějí a mohou vydělávat na solární energetice. Zavedení komunitních elektráren umožňuje spojovat střešní elektrárny do větších celků a propojovat i jednotlivé obce či vyrábět elektřinu na chalupě a spotřebovávat ji doma na pražském sídlišti.

Zní to bezvadně a bezpochyby to získá značnou oblibu. Zejména proto, že půjde o skvělý byznys, kdy podstatná část nákladů je rozpouštěna mezi všechny spotřebitele.

Už dnes naráží výstavba střešních solárů na reálné možnosti distribučních sítí, které nejsou na kolísající příkon připraveny a vyžadují rozsáhlé investice, jež ovšem neplatí ti, kdo chtějí připojit své zařízení, ale náklady se rozpočítávají do distribučních poplatků.

Kromě toho je zde přenosová soustava, která zajišťuje celkovou stabilitu energetické sítě v zemi a aktivuje řiditelné zdroje v okamžicích, kdy je to potřeba. I ta potřebuje s rostoucím podílem obnovitelných zdrojů stále větší investice a peníze za platby k udržování záložních zdrojů.

A musí jí zbýt i na vyplácení kompenzací solárníkům, které musí vypnout v době, kdy je přebytek sluneční elektřiny, již nelze spotřebovat ani exportovat. Podobně jako to bylo letos o Velikonocích. I to je rozpočítáno do takzvané regulované části ceny za dodávku elektřiny.

V reálu tak solárníci šetří, protože jejich odběr ze sítě je jen občasný a sezonní, přičemž zařízení jim stát často ještě zadotoval. A ostatní platí o dost více, než by museli v jiném systému. 

Zelení propagandisté se pak chlubí levnou energií z obnovitelných zdrojů a chtějí jí ještě více a s tím i více cizích peněz. U nás jsme v obnovitelných zdrojích zatím moc nepokročili, a tak si těch položek ve vyúčtování moc nevšímáme.

To se ale teď bude hodně rychle měnit. A protože ani ceny silové energie už moc klesat zjevně nehodlají, o budoucí nepříjemná překvapení na složenkách nemusí být nouze.