Demokracie není zadarmo, akorát ty alternativy jsou horší. Parafrázi sira Winstona Churchilla doprovází fakt, že financování politických stran byl vždycky problém, protože jenom ze stranických příspěvků se politika dělat nedá. Na jedné straně chcete, aby strany fungovaly nikoli jako služebnice zájmových skupin, korporací či jednotlivých superbohatých dárců. Na straně druhé jejich placení z veřejného měšce není a nikdy nebylo oblíbené, a to ani v exemplárně demokratických zemích. I ty se však liší v tom, do jaké míry nahlížejí na politiku jako na svého druhu veřejný statek, a tedy i míru jeho rozpočtového financování.

Fajnšmekrům lze doporučit k dalšímu studiu velmi přehledně udělanou databázi International Institute for Democracy and Electoral Assistance (IDEA), z níž lze vytáhnout podstatné charakteristiky ze 180 zemí do jednoduchého grafu. Nikoli překvapivě jsou ve dvou třetinách z nich zakázány dary od zahraničních subjektů, více než polovina zakazuje anonymní dárce a téměř polovina zakazuje financování od firem, jež si sahají na veřejné zakázky. Zcela běžné je poskytování mediálního prostoru ve veřejnoprávních médiích nebo subvencování pro tyto účely. Výrazně méně časté jsou třeba zákazy financování od odborů.

Miroslav Zámečník

Z parlamentních demokracií má smysl porovnat si dva typy podle konstrukce volebního systému: buď založeného na většinovém principu „vítěz bere vše“ (Velká Británie), nebo na poměrném zastoupení - s minimem (Německo), nebo bez něj (plná proporcionalita jako v Izraeli).

Velká Británie

Británie jako kolébka demokracie má v tomto směru bohaté a dlouhé zkušenosti a pro naše účely není třeba studovat, jak se systém vyvíjel po decentralizaci (Skotský parlament etc.). První britská legislativa, která se pokoušela vnést do politické soutěže pravidla (Ballot Act 1872), bude brzy slavit stopadesáté výročí. Aby soutěž o mandáty byla alespoň trochu férová a na voliče nemohl být vyvíjen nátlak (například na pachtýře ze strany pozemkových vlastníků), zavedl zákon tajné volby. První volební urna použitá při doplňovacích volbách je dodnes vystavena v místním muzeu v Pontefractu v severoanglickém hrabství West Yorkshire, podle dobových pramenů bylo 16 procent zúčastněných voličů negramotných.

Pravidla financování chyběla do roku 1883, kdy byl zaveden limit výdajů na kampaň pro jednotlivý mandát na 710 tehdejších liber šterlinků na první dva tisíce voličů v daném okrsku a pak 40 za každý další tisíc. Jít do politiky nebylo nic pro chudé - průměrná roční dělnická mzda v Anglii byla 46 liber, a to byla Anglie bohatá - v Irsku byly mzdy poloviční. Tehdejší libra měla ovšem asi 125krát vyšší kupní sílu než dnes.

Financování stran v Británii představuje problém dosud. I nedávná historie je poseta skandály s ním spojenými, přestože platí limit na individuální i korporátní dary mimo volební období v nevelké výši pěti tisíc liber. Financování ze zahraničí je zakázáno, ale firmy se státní majetkovou účastí například politiku financovat smějí (na rozdíl od Německa).

Existuje specializovaná databáze Electoral Commission, která zveřejňuje přijaté dary, půjčky a příjmy z veřejných zdrojů každé čtvrtletí. Nepřekvapivě vedou konzervativci, následovaní Labour Party s velkým odstupem před všemi ostatními, jak by se také od britského politického systému dalo očekávat. Financování z rozpočtu je omezeno na podporu administrativního rozpočtu.

Německo

V kontinentální Evropě je z hlediska české optiky asi nejpodstatnější, jak se financují politické strany v sousedním Německu, které je vzhledem k historii na tyto věci citlivé (NSDAP financovali mnozí průmyslníci) a tradice masových stran je tam velká.

Německo má kombinovaný systém spolufinancování stran z veřejných rozpočtů. Peníze vybrané z členských příspěvků a dary do limitu 3300 eur jsou doplňovány veřejnou dotací 0,45 eura za každé jedno darované euro.

Anonymní dary nad 500 eur jsou zakázány, zahraniční dary jsou limitovány tisícem eur, od odborů se peníze brát smějí, stejně jako od firem, jež získaly veřejné zakázky. Neexistuje horní limit na dary ani stranám, ani kandidátům, kteří si mohou bez limitu platit ze svého. Naopak platí zákaz pro přijímání darů stranami od firem s vyšší než 25procentní státní majetkovou účastí, samotní kandidáti ve volbách to však zakázáno nemají. Zveřejňování informací o hospodaření má na starost kancelář Bundestagu.

V praxi funguje kofinancování jako zvýhodnění stran s masovou členskou základnou, zatímco „strany volebního typu“ musejí spoléhat na zisk volebních hlasů. Nárok na příspěvek z veřejných rozpočtů však vzniká i malým stranám, které získaly buď nejméně 0,5 procenta hlasů ve spolkových a evropských volbách, nebo jedno procento hlasů v zemských volbách. Za každý hlas přitom strana dostává jedno euro až do čtyř milionů hlasů a 83 centů za každý další.

Celkový objem veřejných peněz, který ke stranám doputuje, je omezen jak tím, co jsou strany schopny vygenerovat vlastní pílí (relative Obergrenze), tak celkovým stropem (absolute Obergrenze). Jeho skokové navýšení v době konání mistrovství světa ve fotbale před 15 lety vyvolalo veliké pozdvižení, možná právě kvůli tomu „vyčuranému“ timingu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.