Pražské Humoristické listy publikovaly v červenci 1911 moderní pohádku s klasickými českými proprietami. Byla o hloupém Honzovi a městě potaženém „černým suknem“, které sužovala jakási „pekelná obluda“. Honza se rozhodl, že se s příšerou utká, a vůbec se neohlížel na řeči obyvatel města, kteří mu „vyprávěli o roztrhání těla, o potocích krve“.

Vyrazil proto za městskou radou, jež „denně takřka musela být doplňována za nešťastníky, kteří rovněž neušli rozsápání“, a vyžádal si od ní tak zvláštní pomůcky, že nad nimi všichni „mlčky kroutili hlavami“. Chvíli pak cosi zuřivě kutil na dvorku, a než skončil, „obluda zahubila další tři lidi“. To už byl ale Honza hotový. Sbil k sobě pár prken a napsal na ně: „Cesta automobilům uzavírá se pod pokutou od 20 do 100 korun!“ Ceduli poté upevnil na okraji města: „Vícekráte se tam obávaná obluda neobjevila. Černé sukno z města zmizelo.“

Benzinovému automobilu bylo tenkrát právě čtvrt století a měl příšernou reputaci. Existovaly už sice záchranky, autobusy, taxíky a mimořádně populární automobilové závody (jako jediné ze všech sportovních akcí dokázaly u nás počtem návštěvníků konkurovat sokolským sletům), ovšem naprostá většina lidí stále – a vcelku oprávněně – hleděla na automobilismus jako na protivnou, páchnoucí a krajně nebezpečnou kratochvíli boháčů.

Nebezpečný, nebezpečnější, automobil

Pozitivně laděné vtipy a veršovánky o autech se v ročnících Humoristických listů z prvních let 20. století prostě nedají najít (tedy až na smyšlené zprávy typu, že se konala „velká lidová oslava na počest první přejeté báby“), zato těch negativních jsou stovky. Automobily zvedaly na tehdejších cestách mračna prachu, rozstřikovaly bláto, a především ohavně páchly. „Smraďoch. Tohle jméno zvučné ve světě si dobyl ten splašený ďábel, zvaný automobil,“ vtipkovaly „Humory“ v červnu 1905. Byly tu ovšem mnohem závažnější výtky, což přimělo časopis vystupňovat slovo nebezpečný, takže celá řada zněla: „Nebezpečný, nebezpečnější, automobil.“

Humoristické listy 23, roč. 46 (5. 6. 1903)

Poněkud konkrétněji to rozvedla jedna (ne moc povedená) báseň z července 1903, která o automobilu tvrdila, že z lidí „dělá v ráz mrtvoly, mrchy z vepřů, krav i kobyl“, a jiná, jen o pár měsíců mladší, úřadům radila, aby daly mozky řidičů „prozkoumati na psychiatrické stanici“. A když oni zazobaní nevychovanci nezabíjeli druhé, neplašili koně ani nepřejížděli ubohé psy, husy a krávy, snažili se alespoň sprovodit ze světa sebe samé. „Ten asi papežem nebude, sice by musela být brzo zas nová volba,“ poznamenaly Humoristické listy na adresu jistého milánského kardinála, který si pořídil auto. Ještě výmluvnější je ilustrace, na níž je nakreslen kostlivec sedící s kosou v autě, což doplňuje nápis: „Z automobilových závodů Paříž–Madrid: Vítěz, který dobil první cenu.“ Dodejme, že onen závod, který se konal roku 1903, byl opravdu vypečený, protože během něj zemřelo deset lidí a řada dalších byla zraněna.

Slastně a v nejlepší náladě

Když pomineme parovůz Josefa Brožka (1815), prvním automobilistou na našem území byl liberecký textilní magnát Theodor von Liebig, který se roku 1893 stal hrdým majitelem Benzova vozu Victoria. O dva roky později se automobil zřejmě objevil díky baronu Ringhofferovi v Praze. Roku 1897 vznikl v kopřivnické „Tatrovce“ (tehdy se ovšem továrna jmenovala Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft) pod vedením konstruktéra Leopolda Svitáka náš první automobil NW Präsident a někdy v roce 1899 se v Praze narodil Český automobilní klub. Jeho duší byl výrobce kočárů z Václavského náměstí František Klubal, který se spolu s dalšími čtyřmi automobilovými nadšenci zúčastnil v červenci onoho roku slavného výjezdu do Karlových Varů. „Vůz, systém Benzův, opustil ráno Prahu. Z cesty došla následující depeše: ‚Z Nového Strašecí: O půl jedné hodině slastně a v nejlepší náladě dorazili jsme do Nového Strašecí,‘“ informovaly o průběhu „rekordní“ cesty Národní listy.

Úřady se pochopitelně pokoušely živelný rozvoj automobilismu regulovat, a tak už v roce 1900 vydalo pražské místodržitelství nařízení, které zavedlo do praxe některá pravidla platná (s drobnými variacemi) dodnes. Všechna auta musela mít například dvě nezávislé brzdy, dva reflektory vepředu a v obci nesměla překročit „rychlost koně v čerstvém klusu“. Další (tentokrát celostátní) nařízení stanovilo roku 1905 minimální věk řidiče na osmnáct let a zavedlo státní poznávací značky – zřejmě hlavně kvůli tomu, aby nebylo tak snadné ujíždět od nehod.

Modli se a skákej rychle!

Smrtelných nehod bylo ovšem nehledě na předpisy opravdu hodně. Ta zřejmě úplně první se odehrála 1. května 1900 na „císařské“ silnici nedaleko severomoravských Hukvald a jejím aktérem byl již zmíněný konstruktér a průkopník automobilismu Leopold Sviták (mimochodem děd filozofa Ivana Svitáka). „Na dlouhém a srázném svahu silnice u Rychaltic utrhla se brzda a rozjetý automobil uháněl strašlivou rychlostí s vrchu, tak že v zatáčce řídící vozu pp. (pánové, pozn. red.) Sviták a Kuchař nemohli mu dáti dost rychle nový směr, vůz hroznou silou narazil na tyč telegrafního vedení, přehodil se zadní částí přes přední, rozdrtil se a mužstvu v něm umístěnému přivodil hroznou katastrofu,“ popsaly havárii Lidové noviny.

První automobily byly de facto otevřené kočáry bez karoserie a střechy, a tak zásadní bezpečnostní rada zněla: V případě nehody vyskočte co nejdříve a co nejdále od vozu. To také zřejmě pasažéři na zadních sedadlech učinili, a tak vyvázli bez vážných zranění. Řidiči dopadli mnohem hůř: „Sviták byl vržen pod vůz a rozdrcena mu pravá noha, Jan Kuchař vymrštěn, dopadl čelem na kámen (…) tak osudně, že na místě s roztříštěnou lebkou zůstal mrtev.“ Svitákovi, který během tragické nehody přišel o nohu, hrozilo vězení, ale nakonec podle knihy Sbírka vzpomínek na Leopolda Svitáka (napsal ji jeho syn Jaroslav) vyvázl jen s dvousetkorunovou pokutou.

Zdaleka nešlo o ojedinělý případ. Auta postrádala jakékoli bezpečnostní prvky, chodci na ně nebyli zvyklí, a tak jako by jim v oněch dávných dobách sami skákali pod kola. Statistiky jsou výmluvné. Roku 1905 bylo v celém Předlitavsku registrováno pouhých 305 automobilů, přesto způsobily 366 dopravních nehod, při nichž zemřelo šestnáct lidí a dalších čtyřicet utrpělo těžká zranění. Loni bylo u nás pro srovnání registrováno 8,75 milionu aut, která figurovala v 98 tisících dopravních nehod, při nichž zemřelo 454 lidí a dalších 1734 bylo těžce zraněno.

Delikventi s modrou krví

Opletačky všeho druhu ovšem řidiče čekaly i za daleko subtilnější prohřešky. Například díky dopisům adresovaným roku 1903 knížeti Colloredo-Mansfeldovi (cituje z nich kniha Miloše Hořejše a Jiřího Křížka Zámek s vůní benzínu) víme, že se dotyčný šlechtic s řízením moc nepáral. V prvém z nich jistý poštovní zřízenec z Hradce Králové tvrdí, že mu kníže přejel „vzácného“ psa, a žádá „Jeho Jasnost“, aby mu zaplatila „za psa 100 korun a 2 koruny za odnešení a zahrabání téhož“. V druhém z nich se manželka nádeníka z Jíloviště Anna Špačková domáhá odškodného kvůli tomu, že knížecí automobil převálcoval čtyři její uprchlé husy: „Dosti rychle se nevyhnuly a byly na místě přejety tak, že k užití nebyly.“

A pak tu samozřejmě byly „obyčejné“ dopravní přestupky, při nichž se nikomu nic nestalo. Dvacetikorunovou pokutu dostal třeba Josef Fiala, „chauffeur“ hraběte Jiřího Thun-Hohensteina, za to, že v únoru 1912 nadměrně zakouřil ulici a kromě toho při jízdě po Václavském náměstí použil nejen houkačku, ale také píšťalku, což se snažil omluvit tvrzením, že lidé „na houkačku nic nedají“. Do potíží se dostal také velký šlechtický autonadšenec – Alexander „Saša“ Kolowrat. Jeho vůz jel v září 1909 po pražském mostě Císaře Františka Josefa (dnes na jeho místě stojí Štefánikův most) příliš rychle, a navíc bez zaplacení mýta.

Častým přestupkem bylo rovněž plašení koní. Až k soudu dospěl případ, kdy automobil pražské firmy Fischel & Rosenbaum splašil nedaleko Ruzyně spřežení rolníka Jana Šícha. „Čtyři mladé dámy“ se sice dle Národních listů stihly zachránit skokem do příkopu, koně však „značně poškodili“ kočár. Soud dal ale tentokrát za pravdu řidiči, když uznal, že „není v podobném případě povinností chauffeurovou ihned zastaviti, nýbrž pouze zmírniti rychlost“, k čemuž také podle svědků došlo.

Slavná přítomnost, velká budoucnost

Všechny zprávy o motorismu samozřejmě nebyly jen negativní a katastrofické. Na ekonomiku orientovaný deník Český Lloyd například v říjnu 1906 tvrdil, že auta jsou rychlejší, výkonnější a levnější než dosavadní způsoby dopravy, a na příkladu jisté anglické speditérské firmy dokazoval, jak skvělou mají budoucnost. Ona firma podle novin užívala v minulosti „sedmi koní a dvou vozů“, což ji v přepočtu přišlo na jedenáct tisíc marek ročně, a když to všechno nahradila jedním „pětitunovým parním vozem“, rázem prý ušetřila skoro čtvrtinu nákladů. Stejně výhodné byly i autobusy, které se v té době prosazovaly v Berlíně. „Nový automobilní omnibus jede velmi klidně, nenaráží a může řidičem, ač mnohem rychleji jede než koňské omnibusy, snadno a bezpečně býti řízen,“ vysvětloval Český Lloyd.

Václav Drchal

O rok později propojila první autobusová linka Frýdlant nad Ostravicí s Horní Čeladnou a ve stejné době začaly v Praze jezdit autodrožky neboli taxíky. Další zlepšení reputace přinesl automobilům rok 1911, kdy se v Praze objevil první záchranný vůz, a když ho roku 1913 následoval druhý, psaly Národní listy nadšeně, že během zkoušky „vyvinul tempo, které skvěle prokázalo jeho způsobilost pro speciální úkol, který mu pražský záchranný sbor vytkl“.

A pak tu samozřejmě byly závody. Vůbec poprvé se v monarchii závodilo ve Vídni na Semmeringu (1900). Do českých zemí dorazilo toto moderní soutěžení o dva roky později, ale skutečně celoevropský význam si vydobyl až slavný závod Zbraslav–Jíloviště, který se začal roku 1908 jezdit v zatáčkách u Vltavy. „Návštěva hostí, v jichž čele stál arcivévoda Karel František Josef (příští císař Karel I., pozn. red.), starosta král. Prahy dr. Groš, šlechta, generalita a přední pražské kruhy společenské, byla obrovská, celé aranžovaní znamenité, kázeň výtečná,“ pochvaloval si první ročník obrázkový časopis Světozor a odhadoval počet diváků na „imposantní cifru 10 000 osob“. V kategorii motocyklů navíc vyhrál – v průměrné rychlosti 76 kilometrů za hodinu – český jezdec Eliška na českém stroji Laurin & Klement, a tak nebylo závodům z vlasteneckého hlediska co vytknout: „Automobilové závody, pravá sváteční událost našeho sportu, dlouho budou pamatovány k radosti a pýše celého českého světa sportovního a závisti všemohoucí, nám tak nepřející, Vídně!“

Střet dvou světů

Počet aut tehdy překotně rostl. Zatímco v lednu 1906 bylo v českých zemích registrováno 85 automobilů, o rok později vzrostl jejich počet na 508, v březnu 1910 na 1348 a rok před vypuknutím první světové války jich už po silnicích jezdilo 3152. Pořád to však byla vzhledem k dnešku směšná čísla. Nebylo se co divit. I nejlevnější automobil stál tehdy deset až patnáct tisíc korun, za což se dal pořídit hezký dům. Roční náklady na provoz při deseti tisících najetých kilometrů – včetně benzinu, servisu a náhradních dílů – pak časopis Auto vyčíslil na horentních 3760 korun.

Za první republiky už byla auta vcelku běžnou záležitostí (jen v Praze se jich roku 1934 prohánělo 23 tisíc; na druhou stranu, dnes jich je 1,2 milionu), ale negativní postoj části veřejnosti k nim přetrval. Chodci si dál dávali záležet, aby – před zrakem zoufalých motoristů – zvlášť pomalu přecházeli ulice, a venkovští výrostci s oblibou bombardovali auta, která přece nemohl vlastnit nikdo jiný než zbohatlíci a keťasové, kamením a blátem. Podle knihy Jana Štemberka Automobilismus a česká společnost to potkalo třeba Masaryka či velitele francouzské vojenské mise v Československu, generála Maurice Pellého.

Mnohem tragičtější případ se však odehrál v říjnu 1920 u jihomoravských Holubic. Jakési auto nejdřív splašilo rolníkovi Josefu Adámkovi hříbě, a když poté, jak napsaly Lidové noviny, „přihnalo se auto druhé“, skočilo mu polekané zvíře rovnou pod kola. Vůz vezoucí delegaci brněnského magistrátu se převrátil. Na místě zemřel tajemník magistrátu Edvard Šebek a stavební rada Vladimír Rybka se již neprobral z agonie. Řidič a zbylí tři členové posádky byli těžce raněni, ale přežili. Když dorazili vesničané, zajímali se však prý jen o sražené zvíře a lidi ignorovali. Majitel zvířete dokonce, jak později vypověděl řidič, odmítl zavolat pomoc: „Začal hrozně spílati, a když zjistil číslo automobilu, odešel.“