Vláda má za sebou polovinu svého funkčního období a opozice jí vyvoláním hlasování o důvěře dala příležitost tak trochu bilancovat. Premiér Fiala tentokrát nezaváhal a vypočítal sedmdesát úspěchů svého kabinetu. Pustil se tak na tenký led, protože zčásti se chlubil cizím peřím, jako v případě růstu důchodů, kde zafungovala stará valorizační pravidla, a jindy jde spíše o vydávání přání za úspěch, jako v případě vyhlášení tendru na dostavbu Dukovan, který vláda sice skutečně spustila, ale už se protahuje, a navíc stále není jasné, kolik a jakých bloků se bude stavět.

Jiné body lze interpretovat spíše jako neúspěch, což je třeba evropská novela zákoníku práce, která zavádí zaměstnavatelům povinnost umožnit home office rodičům malých dětí, tedy těm, u nichž dochází zcela zjevně a pochopitelně při práci z domova k největšímu poklesu produktivity, což z hlediska dopadů na skomírající ekonomiku s nedostatkem pracovních sil fakt krok kupředu není.

Přesto lze Petra Fialu chápat. Když mě nikdo nechválí, musím se pochválit sám. Dělá to pak důsledně i v dalších vystoupeních, například v rozhovoru pro Hospodářské noviny, kdy mizernou veřejnou podporu vlády vysvětluje odpovědným chováním. „Odpovědná vláda nemůže být v polovině volebního období populární,“ říká a má samozřejmě pravdu. Problém je v tom, že k té odpovědnosti v případě tohoto kabinetu vedla dost klikatá cesta a v mnoha pozorovatelích vzbudila pochybnosti, zda vláda vlastně ví, co to ta odpovědnost je.

Čerstvě schválený a ostře propíraný konsolidační balíček není tak měkký a kosmetický, jak zastánci rychlého snižování rozpočtového deficitu někdy lamentují. Škrtá se celkem dost a příjmy stát také nenavyšuje úplně málo. Jenže až v polovině volebního období a do té doby dělal opak

Zvyšoval výdaje a snižoval daně, a tak vláda nyní škrtá především dluhy, které sama založila. Propouštět státní zaměstnance poté, co jsme jich pár tisíc nabrali, je trochu schizofrenní. A vypovídá to dost o tom, jak byli ministři na své funkce při nástupu připraveni a jak rychle, nebo spíše pomalu a neochotně, se učí.

Premiér spoléhá na to, že má ještě dva roky čas a vývoj mu půjde na ruku. Inflace klesne, deficity také, i když možná spíše jen opticky, a začnou růst reálně mzdy. Vláda tak zřejmě ví, jakým směrem má dál jet.

Jenže na své cestě dost kličkuje, takže o tom, že kabinet ví co dělá, i jeho kmenoví voliči dost často pochybují. Je to pochopitelně dáno velmi obtížnou slučitelností názorového a voličského zaměření pěti stran koalice, vyřešit tento problém je ale nezbytné, a to o dost dřív, než vůbec začne volební kampaň.