Tak mladý Kaddáfí nebude prezidentem, ozvalo se na Nový rok z Moskvy. Namísto dovětku „paní Müllerová“, jejž by posluchač po takové větě téměř čekal, však zaznělo obvinění na adresu Spojených států. Prý je pro Američany Sajf al-Islám Kaddáfí coby prezident Libye nepřijatelný, a tudíž jeho šance na vítězství v prezidentských volbách jsou mizivé.

Citovaný výrok vyšel z úst Maxima Šugaleje, politického poradce ruského podnikatele Jevgenije Prigožina. Posledně jmenovaný je pravou rukou tamního prezidenta Vladimira Putina pro extra špinavou práci, již namísto regulérních ozbrojených sil matičky Rusi odvádí žoldnéřská parta jménem Wagner Group. O tom, že Šugalej možná ví, co říká, by mohl svědčit fakt, že loni vylezl po osmnácti měsících z libyjského vězení, kam se dostal za „nezákonný pokus o ovlivnění voleb“. Toho se měl dopustit poskytováním konzultací Chalífu Haftarovi, šéfovi jedné z tamních konkurenčních mocenských klik. (On sám tvrdí, že nic nekonzultoval, nýbrž prováděl rešerše.)

Zločinec prezidentem?

Přidejte k tomu fakt, že Šugalej mluvil týden po plánovaném datu prezidentských voleb, a dostanete celkem přesný obrázek strašlivého zmatku, v němž se země nachází. Rusové tlačí do prezidentského křesla svého koně, syna diktátora Muammara Kaddáfího, jehož smrt rukou povstalců před více než deseti lety ­chaos oficiálně odstartovala. Američané – a nejen oni – Kaddáfího juniora nechtějí.

Vzhledem k tomu, že mladého Kaddáfího vyšetřuje Mezinárodní trestní tribunál kvůli zločinům proti lidskosti a zároveň má na krku sankce USA i OSN, je nechuť vůči jeho případnému působení v roli hlavy státu pochopitelná. Plus, jak bystře pro agenturu Bloomberg odhadla Jelena Suponinová, moskevská odbornice na Blízký východ: „Pro mnoho lidí by to symbolizovalo krok zpět ke starému režimu.“ Asi tak nějak ano, pomyslíte si intuitivně.

Volby se měly konat 24. prosince, ale nekonaly se, poněvadž národní volební komise si dva dny před hlasováním vzpomněla, že země vlastně nemá žádné zákony, které by průběhu prezidentských voleb daly nějaký řád. Nové datum voleb je stanoveno na 24. ledna, pokud do té doby libyjský parlament příslušný zákon schválí, což není vůbec jisté.

Pokud vám to připadá jako nepředstavitelný nepořádek, vězte, že je to naopak pokrok. Posledních deset let totiž Libyjci strávili občanskou válkou mezi příznivci dvou paralelně vládnoucích struktur. Aby se to nepletlo, partu ze západu země podporovali – víceméně formálně – Američané a Evropská unie plus velmi účinně Turecko a Katar. Východní parta měla podporu Ruska, Spojených arabských emirátů a Egypta.

A protože šéfové obou part jsou zároveň favority prezidentských voleb, je zjevné, že jakýkoli volební výsledek jistě Libyjce nijak zvlášť nesjednotí. Na masivní podpoře zvenčí tak bude závislá každá hlava státu, ať už bude sedět na jakýchkoli ramenou.

Strategická výhoda

Nabízí se logická otázka, proč se Rusové s Američany a lokálními hráči tolik angažují v obrovském pásu necivilizované pouště mezi Alžírskem a Egyptem. Odpovědí je několik: zaprvé dílčí, například Moskva má vůči Tripolisu multimiliardové pohledávky z dob Kaddáfího režimu. Zadruhé, Libye má prima zásoby ropy i plynu, což je sice v době naplněné odporem k fosilním palivům poněkud nejisté plus, ale přece jen citelné.

Konečně jde o věc nejzávažnější, geostrategickou. Libye má delší pobřeží Středozemního moře – zhruba 1500 kilometrů – než kterákoli jiná země. To je potenciálně obrovská výhoda při dohledu nad obchodními cestami. Některé z nich jsou žádoucí, například ty, jimiž putuje ze Suezského průplavu třicet procent veškeré světové kontejnerové dopravy. Jiné jsou méně žádoucí, ovšem neméně důležité, například ty, jimiž proudí do Evropy tisíce afrických migrantů.

Z tohoto geostrategického pohledu se během posledního desetiletí udála jedna velevýznamná věc: Spojené státy rezignovaly na svoji náročnou a nevděčnou, ale přesto nezastupitelnou roli největšího mocenského hráče. Důvodů bylo několik, jak už to bývá: prezident Barack Obama nechtěl po smrti svého velvyslance v Benghází v roce 2012 ohrozit své šance na znovuzvolení (a na kladný zápis do dějin) a jeho nástupce se pro změnu nezajímal o nic, na co nejde prodat nápis TRUMP.

Daniel Deyl

Svou roli sehrála i rýsující se energetická soběstačnost Spojených států, stejně jako jejich diplomatická blamáž v Sýrii. Buď jak buď, absence americké autority se stala jednou z klíčových ingrediencí událostí navazujících na takzvané arabské jaro roku 2011 nejen v Libyi, nýbrž v takřka všech zemích Blízkého východu.

Přepálený začátek

Nástup byl přitom impozantní. Statisícové demonstrace od Tunisu po syrský Homs během několika měsíců zbavily své země vládců považovaných často za neúnosně zkorumpované, neúnosně kruté nebo obojí. Byly to Tunisko, Egypt, Jemen a právě Libye. I vlády dalších zemí přistoupily (zejména u vědomí nepěkné smrti Muammara Kaddáfího) na jisté kompromisy; působiště tehdy změnila nejen řada politických vězňů, ale i obzvlášť provařených poslanců.

Naděje, že výměna mocenské garnitury přinese automaticky lepší poměry, však nevydržela dlouho. O Libyi již byla řeč; stejně ničivé občanské války devastují Sýrii a Jemen. Egypt vyměnil jednoho autoritářského vůdce za druhého; Saúdská Arábie má v čele modernizátora, jehož hlavním počinem je inovativní diplomatické využití motorové pily; Íránci si loni pod nátlakem zvolili konzervativnější vůdce než kdykoli od roku 2000; v Bahrajnu zatnuly protestům tipec saúdskoarabské tanky; a v Turecku se někdejší střízlivý prezident v téže době zabydlel v prezidentském paláci způsobem nepokrytě sultánským.

Hledáme-li příběh úspěchu, musíme do Tuniska, kde se také rozvily první květy arabského jara (jakoby na potvrzení starořímského úsloví, že za Kartágem končí civilizace). Ale ani tam nesmíme hledat příliš pozorně. Když se slušně zvolený a na poměry rozumný prezident Kaís Saíd dostal – ne docela vlastní vinou – do ekonomických problémů, rozpustil loni v listopadu parlament a na letošek připravil ústavní referendum, které mu má přiřknout podstatně více pravomocí. Sedmaosmdesát procent lidí si přitom myslí, že země je na špatné cestě (což zní pesimisticky, než si představíme, kolik procent by asi podobně odpovědělo v Sýrii nebo v Jemenu).

Nic z toho se však neudálo ve vzduchoprázdnu a jen máloco bylo nepředvídatelné, říká Laurie Brandová z americké univerzity USC Dornsife, která sleduje Blízký východ od osmdesátých let. Na jejich konci se tím regionem přehnala podobná bouře jako v roce 2011 – tuniský prezident přišel o místo, palestinští Arabové si na Izraeli vymohli první ústupky stran Západního břehu Jordánu a Alžířané se zbavili systému vlády jedné strany.

Zmatek nad zmatek

Jak to dopadlo, víme. Nový tuniský prezident byl tím, jehož odstavilo až právě arabské jaro. Palestinští Arabové a Izrael si dnes jdou po krku stejně vášnivě jako před 35 lety a alžírský prezident Abdelazíz Buteflika vyhlásil v roce 1991 výjimečný stav, který padl také až po dvaceti letech.

Daniel Deyl

Zatímco však na konci osmdesátých let nebylo pochyb o geopolitické loajalitě jednotlivých aktérů, dnes je tehdejší studenoválečná relativní přehlednost ta tam. „V konfliktech arabského jara se angažuje celá řada vnějších hráčů, ať už jenom finanční podporou, nebo přímo vojenskými skupinami,“ říká Brandová. „Jsou mezi nimi státní aktéři, nestátní aktéři i bohatí jednotlivci; do dění zasahují regionální mocnosti, Rusko, Turecko i Spojené státy. To jsou masivní intervence, kdy v každé dané chvíli každý sleduje trochu jiné priority.“

Její slova by mohl nejlépe potvrdit americký exprezident Barack Obama, pod jehož velením američtí vojáci v jednu chvíli bojovali na obou stranách syrského konfliktu. Jedni šli proti prezidentu Bašáru Asadovi, protože je to proruský, proíránský dlouholetý brutální zločinec. Protože však proti syrskému vládci tehdy vytáhli také teroristé z Islámského státu, taktéž nepřátelé Spojených států, pomáhali Američané i Asadovi, svému nepříteli z druhé části konfliktu.

Podobně nepřehledný je vzájemný vztah Turecka a Ruska. V Sýrii je spojuje úmysl zdecimovat tamní kurdské síly. V ruském případě proto, že jdou proti Asadovi (jehož Moskva potřebuje), v tureckém případě proto, že jsou to Kurdové, a tudíž potenciální nositelé nároku na svobodný Kurdistán, čehož se Ankara bojí jako čert půlměsíce.

Optimismus naprázdno

V Libyi však síly obou zemí stály proti sobě. Turci tam účinně zásobovali tripoliskou vládu drony, které pomohly odrazit ofenzivu východní party Chalífy Haftara. Na jeho straně bojovali i příslušníci Prigožinovy Wagner Group, neoficiální nositelé zájmů Moskvy.

Právě řečená nepřehlednost může ještě prohlubovat pesimismus v hodnocení událostí posledních deseti let. Tak to vidí Onursal Erol, kolega profesorky Brandové, jenž se specializuje na arabské jaro. „Jde o masivní společenskou změnu. Deset let možná nestačí na to, abyste se dostali právě tam, kde jste chtěli být,“ citoval jej loni univerzitní časopis USC Dornsife Magazine. „Jde spíš o revoluční vítězství romantické noci na egyptském náměstí, nebo o úsilí islamistických a sekulárních egyptských sil o úspěšnou koexistenci?“

Snad se lze domnívat, že dalších deset let dá Erolovi za pravdu. Dokud však budou o důležitých věcech rozhodovat lidé jako Maxim Šugalej, vyjde takový optimismus naprázdno.