Evropské unii jde v maďarské krizi o krk. Nenechme se mýlit suše lhostejným oficiálním tónem: poker, jehož partii sehráli minulý týden ministři financí v Bruselu, má větší ničivý potenciál než kterákoli krize předcházející – řecké dluhy, vlna uprchlíků či globální finanční krize. V sázce je totéž: vnitřní legitimita Unie, z ní plynoucí její jednota ve vztahu ke zbytku světa a z ní zase plynoucí její geopolitická váha. Jako v roce 2012 i tentokrát jde o čas; ale sázky jsou vyšší. Spor maďarského premiéra Viktora Orbána s unijní exekutivou jde na samou dřeň principu sjednocování Evropy, jak jej známe od poloviny padesátých let.

Minulé úterý našel tento spor vyjádření v připravovaném hlasování o čtyřech veledůležitých věcech. Na dvou z nich eminentně záleželo Komisi: zaprvé na zavedení patnáctiprocentní minimální daně pro nadnárodní korporace, zadruhé na balíčku osmnácti miliard eur pro Ukrajinu na pokrytí části jejího rozpočtového schodku v roce 2023.

Na výsledku druhých dvou bodů zase akutně záleželo Budapešti: zaprvé šlo o 7,5 miliardy eur, zadruhé o 5,8 miliardy eur. Obě částky mají putovat z Bruselu do Maďarska, první z Fondu soudržnosti EU (normální součást evropského rozpočtu), druhá z fondu na postpandemickou obnovu země. To všechno však musejí ministři schválit, a sice jednomyslně.

Unie dorovnává

Unijním krupiérem je pro druhou polovinu letošního roku Česká republika. Stanovila pořadí hlasování tak, aby jako první přišla řeč na peníze pro Ukrajinu.

Všichni protagonisté seděli u stolu s pomyslnými revolvery na stole. Orbánův ministr financí Mihály Varga natáhl kohoutek jako první: „Maďarsko není nakloněno úpravě finančního nařízení,“ což přeloženo do lidské řeči znamená žádné peníze pro Kyjev. Jako by Varga volnou rukou přihodil hrst žetonů.

Veto vyvolalo dominový efekt; ministři další tři hlasování odložili. S revolverem si začal pohrávat místopředseda Evropské komise Valdis Dombrovskis: „Ukrajina je země ve válce, zoufale potřebuje naši podporu a my prostě nemůžeme dovolit, aby jeden členský stát tuto finanční podporu EU zadržoval a vykolejil,“ řekl. „Dorovnávám sázku,“ znamenalo to.

Profimedia.cz

Fakticky se ten den mnoho dalšího nestalo. Ministři se rozešli, aniž by se na čem shodli. V půli minulého týdne ještě nebylo jisté, jestli Češi využijí možnosti svolat nové jednání rady financministrů na tento týden, bylo to však málo pravděpodobné. Slabá šance na změnu postoje některé ze stran dává tušit, že rozhodovat bude až setkání Evropské rady, šéfů vlád členských zemí Unie, tento čtvrtek, 15. prosince.

To je důležité datum, protože Unie má možnost zmrazit výplatu zmíněných 7,5 miliardy eur (peníze, které má Maďarsko dostat z eurorozpočtu) jen do 19. prosince. Neučiní-li tak do té doby, platby proběhnou v plné výši. Zároveň čas tlačí i Maďary: pokud nepřesvědčí Evropskou komisi, že si zaslouží taktéž výše zmíněných 5,8 miliardy (na obnovu země po pandemii), do konce roku, nedostanou z nich ani pětník, přesněji sedmdesát procent bude pro ně nenávratně ztraceno. A nakonec kouká do kalendáře i Brusel: jak řekl komisař Dombrovskis, Ukrajina potřebuje peníze rychle.

Vzájemné vydírání

Oběma stranám jde ve sporu o víc, než co leží na stole (ačkoli to ani jedna strana nechce oficiálně přiznat). Orbán svým ukrajinským vetem (a do menší míry i vetem ve věci minimální korporátní daně) vydírá Evropskou unii, aby mu nemluvila do jeho stylu vládnutí. Evropa naopak vydírá Orbána hrozbou zadržování peněz, aby dostala volnou ruku především k podpoře Ukrajiny. Ani jedné ze stran se do konfrontace nechce, ale ustoupit se jim chce ještě méně. Jak tedy karty leží?

Orbánovo tažení maďarskou politikou je dobře známo. Před bezmála čtvrtstoletím byl nejmladším evropským premiérem (35 let v roce 1998), ekonomicky liberálním a nekompromisním, až z toho kdekomu naskakovala husí kůže. „Čím později přijdou, tím radikálnější postoje mají,“ komentoval to Václav Havel v červnu roku 1999, když ho (a polského kolegu exdisidenta Adama Michnika, tehdy šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza) Orbán školil ve vídeňském Ústavu humanitních věd o tom, jak se mají dělat změny v postkomunistických zemích.

Daniel Deyl

Razance a ochota bourat tabu Orbánovi zůstaly, liberální přesvědčení nikoli. Postupem doby následovalo všechno to, co novináři – obvykle vůči Orbánovi velmi kritičtí – popisují posledních dvanáct let. Namátkou jmenujme ekonomický populismus, korupci, znásilnění ústavy, degradaci justice i médií, de facto vládu jedné strany, nesnášenlivost vůči Nemaďarům, nekřesťanům i neheterosexuálům, volby svobodné, ale neférové, příklon k Rusku… Není toho málo.

Neliberální demokrat

Když v roce 2014 Orbán deklaroval, že v rozporu se směřováním Evropské unie chce vládnout v duchu „neliberální demokracie“ a chce Unii „silných národních států“, začaly se spory s eurokraty množit i vyostřovat. Maďarský premiér se ocitl svého druhu v koutě: s každým dalším ztraceným domácím spojencem, s každou další ranou pod pás opozici se pro něho stává odchod z funkce méně přijatelnou verzí budoucnosti. Aby přežil, musí vyhrávat. Aby mohl vyhrávat, musí jakžtakž dostát svým slibům. Aby mohl jakžtakž dostát svým slibům, potřebuje peníze – a ty z Evropské unie jsou nejblíže.

Oněch třináct miliard eur, o nichž je řeč, tvoří skoro deset procent maďarského HDP. Ve chvíli, kdy vás tvrdě doběhla inflace (viz graf Inflace kouše...), nechcete mít v rozpočtu takovou díru navíc. Razantní roztržka s Bruselem, která by penězovod ucpala, by tedy pro Orbána znamenala nutnost obrátit se jinam. Možností není mnoho: Moskva, nebo Peking. To je bod, ze kterého není návratu; vzhledem k snad až překvapivě proevropskému postoji většiny Maďarů (viz graf Proevropská nálada Orbánovi navzdory) se tam šéf jejich vlády dostat nechce.

Daniel Deyl

Alespoň dosud tomu tak bylo. Do budoucna to však bude platit pouze za předpokladu, že se bude maďarský premiér cítit vázán výsledky svobodných – i když neférově vedených – voleb. Pro Západ je ochota střídat mocenské garnitury základním atributem demokracie. Je možné, že Orbán totéž vnímá jako zdivočelý liberalismus? Že pojem „neliberální demokracie“ pro něho znamená, že lidé mohou svobodně hlasovat za předpokladu, že vítězem bude Orbán? Nebo jinak – je možné, že jej okolnosti k takovému postoji dotlačí proti jeho vůli (jakkoli je jejich původním iniciátorem)? Nevíme, ale dosud se mu vyplácelo tuto krajní možnost nevylučovat.

Ačkoli to zní nelogicky, tato hrozba funguje jako účinná páka na Brusel: moc si na mě nevyskakujte, nebo přitáhnu šrouby. A otevřený střet s takřka absolutním vládcem strategicky významně umístěné země není to, do čeho by se eurokracii chtělo – z pochopitelných důvodů.

Hrozí ztráta pozic

O přežití totiž bojuje nejen maďarský premiér, nýbrž i Evropská unie; a její exekutiva je v pozici obzvlášť delikátní. Ne snad že by hrozila defenestrace komisařů nebo rozpuštění Unie. Hrozí však ztráta pracně budované geopolitické pozice, naprosto klíčové věci pro vnitřní soudržnost Unie. Proto je střet s Orbánem tak důležitý: až do února tohoto roku však byly spory víceméně akademické. Tytyty, že ty se chováš nepěkně k homosexuálům, Viktore? Ale kdepak, a i kdyby, mám na to svaté právo. Tak to šlo po léta.

Jenže pak přišla válka. Soudržnost a vzájemná solidarita zemí EU přestaly být ideologicky zabarvenými „měkkými“ pojmy. Proměnily se v miliardy eur vynaložených na záchranu Ukrajiny; ty peníze se musely odněkud vzít, což bolí vždycky a po pandemii dvakrát tolik. A najednou tomu stojí v cestě tvrdohlavý Maďar – a je ve výsledku jedno, jestli tak činí proto, že niterně souzní s Vladimirem Putinem, nebo koná ryze oportunisticky.

Daniel Deyl

Unijní exekutiva rychle identifikovala ukrajinskou válku jako boj o vlastní budoucnost. Jako šanci dokázat, že myšlenka evropské jednoty v podání současné EU – a tedy existence Komise samotné – má skutečný, hmatatelný smysl. (Kdosi obětavý dokonce našel i Olafa Scholze a vysvětlil mu, že mrtvý brouk je příliš snadná kořist.) A protože Komise tuto výzvu svými činy přijala, musí si pohlídat, že prosadí svou, Maďar Nemaďar.

Neúspěch by byl zničující na domácí, evropské frontě – pokud tenhle cirkus projde Orbánovi, kdo za půl roku zastaví Jarosława Kaczyńského, až zase dostane nějaký nápad, třeba že bude upalovat čarodějnice? Na mezinárodní scéně by to bylo ještě horší: kdekoli by Ursula von der Leyenová otevřela ústa, měl by její oponent z USA, Číny nebo Guiney-Bissau po ruce hlášku typu „běž se napřed zeptat do Budapešti“.

To se navíc děje ve chvíli, kdy je Evropská komise v defenzivě ve sporu, jenž by ji jinak zaměstnával naplno: spor se Spojenými státy o státní subvence. Antimonopolní komisařka Margrethe Vestagerová, která spor za EU vede, je oslabena kvůli tomu, že její úřad v poslední době prohrál několik soudních pří. Někteří členové Komise proto říkají, že hvězda Vestagerové, která si vysloužila mnoho obdivu například za rozhodné vystupování proti obřím americkým technologickým firmám, pohasíná. To není dobrá zpráva pro ni osobně, pro Komisi ani pro celou Unii.

S (téměř) holýma rukama

To vše nutí unijní exekutivu jednat s Orbánem rozhodně – a často razantněji, než se líbí politickým špičkám zemí, jejichž vůli má prosazovat. První reakcí z Německa a Francie na pat z minulého úterka bylo „vysílání signálů“ o tom, že Berlín i Paříž by se rády s Orbánem dohodly a že by bylo prima mu nějaké peníze – byť menší, než byly plánované částky – přece jenom poslat i s ohledem na to, že se vlastně snaží (viz box Co ­Orbán splnil).

Mnoha uším to na první poslech jistě zní jako nesnesitelný chamberlainismus. Naneštěstí je to zároveň výraz realismu, a sice hned ve dvojím smyslu slova. Po stránce taktické je to jednoduché: Unie nemá mnoho prostředků, jimiž by mohla neposlušné vlády svých členských zemí umravnit. Všechny navíc fungují lépe ve stadiu hrozby než ve stadiu realizace. Obávaný článek 7, jehož aktivace může vyústit až v odebrání hlasovacích práv v radách ministrů a Evropské radě, by takovou zbraní mohl být – nebýt toho, že rozhodnutí o tom musí být jednohlasné, a Budapešť s Varšavou si tak snadno kryjí záda (když zrovna nejsou rozhádané kvůli Rusku, například).

Daniel Deyl

Další zbraní je právě výše zmíněné odebrání již jednou přidělených rozpočtových peněz. K tomu je zapotřebí nikoli jednomyslné rozhodnutí, nýbrž kvalifikovaná většina – pro musí být nejméně patnáct členských zemí a musejí zastupovat nejméně 65 procent obyvatelstva EU. Jinými slovy, bez Francie a Německa to nejde – a právě francouzští a němečtí diplomaté už varovali, že by bylo „katastrofální, kdyby se na takový tah kvalifikovaná většina nenašla“. U vědomí, že například nová italská vláda je stran Ukrajiny neochotná, by tah Evropské komise mohl skutečně vyznít naprázdno. Katastrofální je pro takový scénář to správné slovo.

Strategicky vzato je to ještě horší, jak ukáže trocha kontextu. Týž den, kdy v Bruselu jednali ministři financí, se šéfové eurovlád rozjeli do albánské Tirany. Měli tam dostaveníčko se šesti vůdci západobalkánských zemí; všichni si stěžovali na pomalé tempo procesu vstupu do Unie (někteří věrohodněji, jako Severomakedonci, jiní spíš formálně, jako Srbové).

Unijní lídři se omezili na obecná prohlášení; mnoho závazného z nich nevypadlo a ani vypadnout nemohlo, protože Unie nemá nejpozději od uprchlické krize před sedmi lety na rozšiřování ani pomyšlení. Zároveň však věděli, že by bylo velmi záhodno, aby něco konkrétního v Tiraně zaznělo. Dnešní geopolitická situace je taková, že pokud nebude Evropská unie ochotna riskovat přijetím nových členů, je tu pořád Čína se svým neukojeným apetitem po diplomatických akvizicích – a samozřejmě Rusové s kulturními a náboženskými vazbami na (přinejmenším) Srbsko a Černou Horu.

Výsada velkých

Při pohledu na mapu je jasné, co hrozí: vytvoření protizápadního geostrategického pásma napříč Evropou. Pokud by Ukrajina padla do ruských rukou a Orbán vyměnil západní spojence za východní, Srbsko a Černá Hora jsou jasně na ráně. To by znamenalo prakticky přímý ruský přístup k Jadranu se vším, co taková věc obnáší. Proto je jednoznačným imperativem co nejúčinnější pomoc Ukrajině – ale zároveň je stejně naléhavě třeba udržet vnitřní jednotu Unie, a to včetně Maďarska. Chvíle, kdy jsou Čína i Rusko (přes veškeré domácí obtíže) v módu expanze, je tou nejhorší možnou pro eskalaci vnitřních sporů.

To znamená, že ani postoj, jenž zazněl minulé úterý naplno z úst Zbyňka Stanjury, totiž že se Unie ve věci financování ukrajinské obrany obejde i bez Maďarů, není bezvýhradně výhodný. Existuje tu navíc něco, co by se mohlo nazývat europaradoxem: Unie vyčítá Orbánovi, že kvůli vlastnímu prospěchu zadržuje pomoc Ukrajině, věc podstatně důležitější. Je-li však tomu tak, pak lze ten argument otočit a postavit na hlavu, protože i Unie nadřazuje spor o Orbánův styl vlády věcem ostatním, včetně peněz pro Ukrajinu.

„Jednat správně, tedy účinně, bývá někdy výsadou velkých,“ psal kdysi Ferdinand Peroutka v obhajobě tragické role, již v československých dějinách sehrál Edvard Beneš. O osmdesát let později vidíme, že ani velcí tu výsadu nemají vždy.

V Budapešti to vědí stejně dobře jako v Bruselu. I proto budou šéfové vlád tento týden hrát závěrečnou pokerovou partii s prstem na spoušti. 

Co chce Evropská komise po maďarské vládě

Jde o 7,5 mld. eur ze svého Kohezního fondu Unie nezmrazí, pokud Maďaři splní sedmnáct kategorických požadavků zaměřených na lepší kontrolu osudu evropských peněz a lepší garance fungování právního státu. K nim patří následující:

• opatření pro boj s korupcí: zřízení nových nezávislých orgánů, úřadu pro bezúhonnost a protikorupční pracovní skupiny,

• tyto úřady musí být vybaveny nástroji a mít možnost jednat, když tak běžné orgány veřejné správy nečiní,

• zavedení možnosti pro kohokoli napadnout u soudu rozhodnutí vyšetřovatelů nebo státních zástupců nevyšetřovat nebo nestíhat,

• výrazné zvýšení množství informací požadovaných od veřejných činitelů při majetkových přiznáních,

• posílení legislativní transparentnosti,

• opatření ke zlepšení hospodářské soutěže a transparentnosti při zadávání veřejných zakázek,

• posílení pravidla pro detekci střetu zájmů,

• zintenzivnění požadavků na audit a kontrolu,

• používání Arachne, IT nástroje Evropské komise pro hodnocení rizik (umožňuje shromažďovat údaje o konečných příjemcích finančních prostředků, dodavatelích, subdodavatelích a skutečných vlastnících),

• zajištění možnosti pro Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) účinně vést v Maďarsku vyšetřování.

Jde o 5,8 mld. eur na postpandemickou obnovu Maďarska

Unie schválí, pokud Budapešť naplní 27 „supermilníků“. K nejdůležitějším patří:

• splnění všech sedmnácti podmínek EU (viz výše) plus:

Opatření k posílení nezávislosti soudnictví:

• posílení pravomocí nezávislé Národní soudní rady s cílem omezit nepatřičný vliv,

• omezení rizika politického vlivu reformou fungování Nejvyššího soudu,

• odstranění role Ústavního soudu při přezkumu pravomocných rozhodnutí soudců na žádost orgánů veřejné moci,

• odstranění možnosti Nejvyššího soudu přezkoumávat otázky, se kterými se soudci hodlají obrátit na Evropský soudní dvůr,

• standardní auditní a kontrolní opatření,

• plně funkční celostátní systém pro sledování plnění tohoto plánu,

• maďarský auditní orgán bude provádět audit v souladu s mezinárodními auditorskými standardy.

Co Orbán splnil

Maďarský parlament začal 3. října schvalovat příslušné reformy. K nim patří:

• první změna umožní lidem podat u soudu stížnost, jejímž prostřednictvím bude zahájeno vyšetřování korupčního jednání,

• transparentnost legislativního procesu má posílit to, že před přijetím zákona bude nově povinná konzultace s veřejností,

• bude možné provést soudní přezkum, pokud je vyšetřování nedostatků při udělování veřejných zakázek uzavřeno bez obvinění nebo je oznámení o trestném činu zamítnuto,

• byl zřízen nezávislý orgán pro lepší kontrolu využívání fondů EU.