Předpovědi jsou od toho, aby nevycházely, ale když nemáte už vůbec žádný kompas, je orientace ještě horší. Je dobré vnímat odhady s nějakým historickým nadhledem: i ten nejhorší pro letošní rok znamená pořád o polovinu vyšší dynamiku, než je dlouhodobý průměrný roční hospodářský růst v novodobé historii České republiky.

V Hrotu jsme prolustrovali všechny „makroekonomické predikce“ a začněme tou nejoptimističtější, jež je tentokrát z dílny Evropské komise. Ta ale v zimě zveřejňuje fakticky jen malou aktualizaci prognózy podzimní, a tak neberte její výhled na letošní hospodářský vzestup o 4,4 procenta úplně vážně. Je to o dost více než druhý nejoptimističtější odhad z pera České bankovní asociace s 3,7 procenta, natožpak ve srovnání s ČNB, která vidí růst podstatně níž (3,0 procenta), a při zemi se drží i Ministerstvo financí ČR (3,1 procenta).

A to má ještě zotavení po pandemii mnohem povlovnější průběh, než jsme doufali. Valnou část loňska provázely poruchy v dodavatelském řetězci a přinejmenším v automobilovém průmyslu, na nějž připadá (včetně dílů) téměř desetina českého ekonomického výkonu, lze napětí očekávat i letos. Podle informací Hrotu je tuzemská dealerská síť Škodovky do konce roku vyprodaná, i když by bez problémů byla schopna umístit na tuzemském trhu větší objem aut, než kolik od Škody Auto dostane.

Co ví Putin

Ve všech oborech, kde je patrný převis poptávky, umožňuje tento stav promítat rostoucí ceny vstupů na odběratele, potažmo do konečné spotřeby. Na inflační tlaky sice reaguje Česká národní banka zvedáním úrokových sazeb a lednová inflace 9,9 procenta (bez administrativně usměrňovaných cen 9,1 procenta) si v podstatě vynucuje další „hike“ (navýšení), ale ve druhém pololetí budou sazby klesat. Když toto ČNB sama ústy svých představitelů vytrubuje do světa, trochu oslabuje výsledek svého snažení a koruna nezpevňuje její vinou tolik, kolik by mohla.

Žádná z existujících makroekonomických prognóz nepočítá s tím, že by mezinárodní napětí přerostlo do otevřeného konfliktu, který by pochopitelně znamenal šok obrovského rozsahu. Pracujeme s hypotézou, že Vladimir Putin jako znalec ruských dějin ví, jak dopadl carský záměr dát si „malou vítěznou válku“. Může chtít ledacos, ale v žádném případě ne konflikt, který by končil extrémně drahou okupací území s velmi nepřátelsky naladěným obyvatelstvem a tvrdými mezinárodními sankcemi.

Miroslav Zámečník

Češi předvedli už po velké finanční krizi, že se dovedou „prostrašit k recesi“, ale není to bůhvíjak vychytralá indivi­duální strategie. Navíc pořádní preppeři mají v podzemních bunkrech zásoby masových konzerv, rýže, špaget a dalších trvanlivých potravin na několik let dopředu již od jara 2020, kdy vypukla první vlna pandemie.

Nezápasíme s nejistotou a pokušením

Velká neznámá je v případě inflace, kde Evropská komise bude bohužel s odhadem průměrné roční spotřebitelské inflace 5,8 procenta v Česku hodně mimo. I když používá metodiku harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP), který nezahrnuje vývoj v oblasti imputovaného nájemného (jako index nákladů na pořízení, rozšiřování a údržbu bytového fondu pro vlastnické bydlení, a to včetně souvisejících služeb a daní), podle Českého statistického úřadu byl HICP 8,8 procenta (odhad pro eurozónu je 5,1 procenta).

Miroslav Zámečník

Ovoce rostoucích tržních úrokových sazeb se už projevilo na opravdu výrazném zájmu o financování v eurech. Popravdě řečeno, není se čemu divit: velký rozdíl v úrokových sazbách znamená, že zejména exportéři, kteří mají plné zakázkové knihy a potřebují investovat do dovážených technologií, hlasují nohama a čerpají půjčky v eurech a díky přirozenému hedgingu nijak zvlášť neriskují.

Úplně jinak je to u hypoték, kde rostoucí korunové sazby a perspektiva jejich dalšího vzestupu (nad pět procent snadno a rychle) mohou vést k velkému pokušení a následně ještě většímu mrzení. Je věcí profesionální bankéřské cti netlačit obyvatelstvu žádné „švýcarské hypotéky“, ani kdyby je chtělo; ostatně bankovní dohled ČNB by měl něco takového zcela exemplárně trestat. Češi na rozdíl od Maďarů a Poláků, kteří se před patnácti lety zadlužili až po uši ve švýcarských francích a eurech, nemají s cizoměnovými hypotékami žádnou zkušenost, tak hlavně aby to vydrželo.

A co veřejné finance?

Moc zajímavé budou veřejné finance. A to nikoli z hlediska rozpočtu pro letošek, kde nová koalice předložila přepracovaný návrh se schodkem 280 miliard, přepočteno na procenta HDP tedy velmi blízko odhadu ČBA 4,2 procenta. Vysloužila si za to předběžnou pochvalu předsedkyně Národní rozpočtové rady (NRR) Evy Zamrazilové, která však – zcela oprávněně – připomenula, že jak vážně to tato vláda myslí se snižováním schodku, se pozná teprve z toho, jak bude vypadat její první doopravdy vlastní rozpočet na rok 2023.

Ministr financí Zbyněk Stanjura bude zřejmě velmi obezřetný muž – čísla o předpokládaném vývoji některých základních parametrů, z nichž by bylo možno vystopovat záměr ministerstva, v lednové makroekonomické predikci raději vynechal. To se samozřejmě nemá, ale provádět se to pochopitelně může.

Miroslav Zámečník

Vypadá to, že hlavní ekonomové z komerčních bank věří schopnosti vlády dostat veřejné rozpočty pod kontrolu o něco víc než třeba „makraři“ z ČNB. Jak se taková věc stane? Nedělejme z toho zas takovou vědu: může se to stát při konstelaci dvou žádoucích a jednoho vysoce nežádoucího jevu. Předpokládejme, že vláda předvede o několik desetin procentního bodu větší fiskální úsilí, než co si malovala do sešitku její předchůdkyně, aniž by to odpracovala například v legislativě.

Pokračování hospodářského růstu je samozřejmě vysoce žádoucí, v malé otevřené ekonomice může hodně pomoci oživení ve vývozu. Poměr vládního dluhu k HDP je zlomek, kde zadluženost v čitateli podělíte nominálním HDP (tedy včetně inflačního růstu cen) ve jmenovateli. Dluhové brzdě se vyhýbáte o něco úspěšněji, než se předpokládalo, ale jen „díky“ vyššímu vzestupu cenové hladiny.