Již v první polovině příštího roku by měl být v Havlíčkově Brodě otevřen lůžkový hospic Mezi stromy. Jde o první pobytové zařízení tohoto typu na Vysočině. Právě tento kraj byl posledním v Česku, který podobnou službou nedisponoval. „Je to pro nás velká věc, protože až dosud jsme museli pacienty vyžadující tuto službu přeposílat do jiných krajů. Díky podpoře kraje i města se však záměr podařil. Jsme moc rádi, že se po dlouhé cestě a společném úsilí v těchto dnech stává naše vize realitou a pozemek se začíná proměňovat před očima,“ řekla Ludmila Novotná, předsedkyně Spolku pro lůžkový hospic Mezi stromy, při slavnostním zahájení stavby.

Podle Víta Kaňkovského (KDU-ČSL), lékaře a poslance za Kraj Vysočina, se o potřebě podobného zařízení mluvilo dlouhé roky. „Ty diskuse se vedly snad už od devadesátých let. Vždy to vyšumělo do ztracena. Teď je ale jasné, že hospic vznikne, navíc na velmi strategickém místě blízko nemocnice. Věřím, že zařízení bude poskytovat pomoc a útěchu svým pacientům i jejich rodinným příslušníkům,“ uvedl politik.

Právě případ výstavby tohoto zdravotního zařízení ukázal, že na regionální úrovni spolu dokážou jednotlivé politické strany spolupracovat, pokud jde o všeobecně pozitivně přijímanou věc. Stavbu totiž podpořili politici napříč spektrem jak na úrovni města, tak kraje. Výsledkem bude moderní zařízení, jež lidem v poslední fázi jejich nemoci a života uleví od bolesti a nabídne péči multidisciplinárního týmu odborníků: lékaře, zdravotní sestry, psychologa, sociálního pracovníka a duchovního. Kapacita služby bude činit dvacet lůžek, kromě toho bude rovněž nabízet podporu příbuzným pacienta a složité téma života a smrti představovat odborné i laické veřejnosti prostřednictvím přednášek a seminářů.

„Jakmile se nový hospic otevře, bude Česká republika již zcela naplňovat doporučení Světové zdravotnické organizace. Ta stanovuje, že na sto tisíc obyvatel by mělo připadat asi pět lůžek pobytové paliativní péče. V Česku budeme mít přes 500 lůžek, což můžeme označit za dostatečný počet. Dobrou zprávou je, že i z pohledu praxe bude síť lůžkových hospiců vyhovující. V současnosti v hospicích neevidujeme žádné čekající žádosti o přijetí, každému pacientovi jsme naše služby schopni poskytnout obratem,“ říká Hrotu Robert Huneš, prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích.

Fungujeme, ale jen tak tak

Otázkou však je, jak dlouho se tato funkční síť udrží. Podle Huneše je totiž financování hospicové péče ze strany státu dlouhodobě nedostatečné. „Pokud by vás zajímalo, zda je nějaký hospic v existenčních problémech, odpovědí je, že prakticky všechny. Zde je nutno poznamenat, že ačkoli o umírajícího pečujeme v širokých týmech – a jde o péči zdravotní, sociální, rovněž duchovní, jsme především zdravotnickým zařízením. Pacienta nevyléčíme, ale postaráme se o něj v posledním stadiu jeho nemoci – aby netrpěl nesnesitelnou bolestí, umíral s důstojností. Jako zdravotnická zařízení jsme tedy i my financováni zejména z veřejného zdravotního pojištění,“ říká Huneš. Zdravotní pojišťovny však do hospicové péče příliš peněz neposílají. Řídí se úhradovou vyhláškou ministerstva zdravotnictví, pro které je péče o umírající sice ústy vládnoucích politiků prioritou, ale realita je odlišná.

„V případě hospiců legislativa vyžaduje dvoj- až trojnásobný počet zdravotního personálu než v případě léčeben dlouhodobě nemocných. Pokud se však podíváme na financování, pak z veřejného zdravotního pojištění dostaneme asi o deset procent financí na lůžko méně než LDN. Pokud v tom nevidíte logiku, tak správně. Žádná tam není. Nebýt soukromých dárců, můžeme zavřít. Proto jsme odkázáni na profesionální žebrotu – fundraising. Přijde mi to ze strany státu hanebné,“ říká Huneš.

Úhrady za paliativní péči se sice v minulých letech zvyšovaly, ale nijak výrazně. Nejde navíc o nějaké zásadní částky. Celá síť pobytových hospiců napříč Českem ročně stojí nižší stovky milionů korun. Oproti celkovým výdajům na zdravotnictví – přes 400 miliard korun ročně – je to kapka v moři. „A my se kaž­dý rok modlíme, aby ta kapka byla alespoň o trochu větší,“ říká Huneš. S tím souhlasí i Charita České republiky, která provozuje jak pobytový hospic, tak terénní služby. „Úhrady dlouhodobě nekryjí náklady na tento typ péče a poskytovatelé jsou odkázáni na dofinancování značných prostředků z nesystémových zdrojů, jako jsou dárci, sponzoři, různé granty, benefice a podobně. To je dlouhodobě neudržitelné,“ říká Jan Oulík, mluvčí Charity.

Bílá místa na mapě

Kapacita pobytových hospicových služeb je dostačující. Totéž však nelze říct o těch terénních. Ty přitom většina lidí upřednostňuje. „Lidé si přejí umírat doma, a to mají společné jak ti zdraví, tak ti sužovaní nějakou nemocí. Většina z nás chce umírat v přirozeném prostředí, v němž jsme dosud žili, nejlépe v kruhu rodinném,“ vysvětluje Vojtěch Krebs, profesor sociální politiky Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. To však není možné vždy. Huneš z asociace hospiců proto hovoří o pobytové i terénní péči jako o pomyslném párovém orgánu. „Podobně jako plíce je levá a pravá, existuje domácí a pobytová péče. Navzájem se doplňují. Pobytová péče tu nadále musí být garantována například pro lidi, kteří nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Případně pro lidi, jejichž blízcí zjistí, že péče o umírající, byť s podporou terénního týmu, je nad jejich síly,“ říká odborník.

Terénních týmů pečujících o umírajícího s bolestmi je však v Česku velký nedostatek. Podle hospicové asociace chybí tato služba asi v polovině českých okresů. Lépe pokrytá jsou velká města. Ta střední jsou na hraně. Nejhorší situa­ce panuje na vesnicích a pak obecně v hůře dostupných lokalitách, například v těch horských. I zde je důvodem nedostatečné financování. Zdravotní pojišťovny totiž mobilním hospicům platí pevnou částku za den ošetřování pacienta. Pokud je však v určitých lokalitách pacientů málo, takovou službu se nevyplatí provozovat.

Shutterstock.com

Další problémy způsobuje legislativa. Ta totiž stejně jako v případě pobytové služby klade striktní požadavky na personální zabezpečení. Aby terénní hospic dostal od státu zelenou, musí disponovat alespoň 5,5 úvazku zdravotní sestry a 1,2 úvazku lékaře. Přitom část úvazku lékaře musí navíc zastávat pouze takový, který prošel atestací na paliativní medicínu. Těch je ale podle dat České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP u nás jen asi 230. „Naplnit tyto požadavky je nesmírně složité. Zdravotních sester je obecně nedostatek, u lékaře platí totéž. Je to pochopitelné, lidí vhodných pro tuto profesi není moc: vyžaduje to vyzrálého člověka, který má zkušenosti, je odborníkem, nevadí mu směnný provoz a na psychiku náročné zaměstnání. Odměnou jsou i na zdravotnictví podprůměrné peníze,“ vysvětluje Huneš.

Asociace proto ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi (TOP 09) navrhla, aby vznikla nová odbornost s nižšími personálními požadavky, která by brala v potaz specifika venkovských oblastí. V týmu by tak místo lékaře specialisty mohl působit například i zkušený praktický lékař. „To je poznatek z praxe. Stačí dvě až tři šikovné sestry a dobrý praktický lékař. Pokud pacient svého lékaře zná a ten mu pomáhá i během terminální fáze jeho onemocnění, vnímám to jako dobré řešení, které by péči zpřístupnilo většímu množství lidí, aniž by utrpěla kvalita,“ říká Huneš.

Tuto variantu bere vážně i Česká společnost paliativní medicíny, která v této souvislosti realizuje nový výzkumný projekt. „Praktičtí lékaři hrají při poskytování péče pacientům v závěrečném období života velmi důležitou roli. Dostupnost a kvalita této péče pro pacienty a jejich rodiny je různá. Cílem projektu je proto zmapovat potřeby a bariéry v poskytování dobré péče v závěru života a definovat podmínky, za kterých by poskytování péče povahy obecné palia­tivní péče praktickými lékaři bylo motivující, reálné, systémové a udržitelné. Výstupem našeho projektu bude popis bariér s nabídkou k jejich odstranění a návrh nástrojů, které povedou k efektivní implementaci obecné paliativní péče v prostředí primární péče,“ uvádí odborná společnost v tiskovém sdělení publikovaném v minulém týdnu. 

Jak se staráme

Hospicová péče je integrovaná forma zdravotní, sociální a psychologické péče poskytovaná nemocným všech indikačních, diagnostických i věkových skupin, u nichž je prognózou ošetřujícího lékaře předpokládaná délka dalšího života v rozsahu méně než šest měsíců. V rámci hospicové péče je poskytována zejména paliativní péče.

Paliativní péče je celková léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nere­aguje na léčení vlastního závažného onemocnění. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, dále pak řešení psychologických, sociálních a duchovních potřeb a problémů nemocných.

Hospice jsou zařízení, která se zabývají komplexní péčí o těžce, smrtelně nemocné pacienty s nevyléčitelným onemocněním. Většinu případů tvoří onemocnění onkologického charakteru. Hospice jsou nestátní zdravotnická zařízení. Dělí se na zařízení lůžková, kde je pacient hospitalizován, a domácí (mobilní, terénní), kdy zdravotnický tým dochází k nemocnému do jeho domácího prostředí, aby pomohl rodině s péčí o jejich blízkého.

Zdroj: Světová zdravotnická organizace