Přístav Sfax v Tunisku je jedním z míst, ze kterého se snaží uprchlíci z celé Afriky dostat za každou cenu na území Evropské unie. Odtud to totiž není daleko, jen necelých 190 kilometrů, na italský ostrov Lampedusa ležící jižně od Sicílie.

Pro migranty tu ale není stále bezpečno, protože místní úřady dělají často zátahy na ilegální uprchlíky, které se chtějí přes Středozemní moře dostat do – z jejich pohledu – bohaté a bezpečné EU. Místní vláda přitom dostává od Bruselu miliony eur na to, aby pomáhala omezovat příliv nelegálních uprchlíků na evropský kontinent tím, že se o ně postará.

Někteří z nich si stěžují, že je místní policisté svazují, bijí, vezmou jim mobilní telefony a dovezou do pouště k hranicím s Alžírskem. Trvá jim řadu hodin, než se dostanou opět do přístavu, aby se pokusili opět dostat do Evropy.

Jen za loňský rok se to povedlo, samozřejmě bez příslušných víz a povolení, celkově 292 tisícům lidí, což je nejvyšší číslo od roku 2016. Evropská unie stále hledá recept na to, jak omezit nelegální migraci, ale zároveň umožnit ohroženým lidem z nedemokratických zemí získat v Evropě azyl.

Podobnou dohodu jako s Tuniskem pak Brusel nedávno podepsal i s Mauretánií a Egyptem. Lidé z neziskového sektoru si ale stěžují, že tím Unie rezignovala na jeden ze svých základních kamenů evropské identity, na ochranu lidských práv.

Jen v Tunisku má EU vynaložit do roku 2027 na kontrolu migrace 278 milionů eur (přes sedm miliard korun), uvedly britské Financial Times. Podle tuniských úřadů se díky prostředkům z Bruselu daří zachytit stále více „ilegálů“ na moři, kteří míří do Evropy.

Humanitární pracovníci nicméně tvrdí, že úřady odvezly několik tisíc uprchlíků do příhraničních oblastí s Alžírskem nebo Libyí a porušují tím mezinárodní a humanitární právo, protože obchodují s lidmi.

První dohoda s Tureckem

Po extrémním nárůstu počtu migrace v letech 2015 a 2016 hlavně kvůli občanské válce v Sýrii uzavřela EU dohodu o omezení migrace s Tureckem. Ankara dostala výměnou za tuto politiku šest miliard eur (152 miliard korun) na několik let, aby se o syrské uprchlíky postarala. V roce 2021 pak ještě další tři miliardy eur (76 miliard korun).

Evropští politici hodnotí tento krok jako úspěšný, migrace se snížila o 50 procent. Jedná se o jakýsi outsourcing řešení nelegální migrace, který nakonec Evropu vyjde levněji, než kdyby se musela o stovky tisíc migrantů postarat sama.

Podobné dohody i s dalšími severoafrickými zeměmi ale Catherine Woollardová z Evropské rady pro uprchlíky a exulanty (ECRE) považuje za sporné, protože Brusel tím rezignuje na dodržování určitých standardů jednání s uprchlíky, protože část z nich potřebuje skutečnou ochranu.

Kritizováno je také řešení mezi Itálií a Libyí z roku 2017, kdy bylo z fondů EU přislíbeno severoafrické zemi 59 milionů eur na posílení libyjské pobřežní stráže. Následně ale byly zdokumentovány případy mučení a zotročování migrantů v libyjských věznicích. Nizozemská zelená poslankyně Evropského parlamentu Tineke Striková žádá, aby byly finance zemím, které porušují lidská práva, pozastaveny.

Řecký ministr pro migraci Dimitris Kairidis ale dohody EU se třetími státy obhajuje. Právě zadržení uprchlíků v Turecku odlehčilo řeckému azylovému systému, který pod přílivem nelegálních uprchlíků kolaboval.

„Nemá smysl skrývat skutečnost, že mluvíme o režimech, které nejsou podobné těm našim, ale musíme být realističtí,“ reaguje na výtky ochránců práv migrantů Kairidis. I proto vítá uzavření dohody s Egyptem z března tohoto roku. Tímto způsobem se daří omezovat zisky pašeráků lidí.