Vydání knihy „O čem sním, když náhodou spím“ byl v předvolební kampani v roce 2017 od marketingového týmu hnutí ANO mimořádně chytrý tah. Lidé znechucení politickými tahanicemi posledních let postrádali od lídrů dlouhodobou vizi a dílko sepsané kolektivem autorů expertů takovou vizi nabídlo.

Přestože je prakticky jisté, že osobně nenapsal Babiš ani jeden řádek a ani většina nápadů nepochází z jeho hlavy, najednou vypadal jako státník, vizionář. Autoři jeho ústy navíc v knize Čechům lichotí, píšou o šikovném národu, který toho může spoustu dokázat. A možná by i dokázal, kdyby mu v tom dosud nebránili neschopní politici. Kdo by něco takového neslyšel rád?

Dlouhodobý horizont slibů má ale ještě jednu podstatnou výhodu: Obrázek krásného světa, kde pracují roboti, jezdí rychlovlaky a občané překypují zdravím a blahobytem, se rýsuje kdesi na hodně vzdáleném horizontu. Aniž bychom přáli někomu něco zlého, je dost pravděpodobné, že podstatná část Babišova voličského tvrdého jádra (včetně premiéra samotného) se toho nedožije. O to se však muži, který ukrutně nerad nese odpovědnost za neúspěchy, slibuje snáz.

Dalo by se namítnout: Hodnotit vize Andreje Babiše, který by se rád zapsal do dějin jako kombinace Tomášů Masaryka a Bati, je předčasné. Nebyl čas je naplnit – na rozdíl třeba od vládního programu (který mimochodem také dopadl tragicky). To je ale omyl. Pokud si knihu pozorně znovu přečteme, některé odstavce a celé stránky musejí vyvolat tu pobavený, jindy spíš smutný úsměv.

Nejenže je už teď zjevné, že Andrej Babiš nesplnil řadu slibů, které se dají i za tři roky zvládnout nebo alespoň rozpracovat – na pandemii nehledě. Pod některými větami z knihy si musí čtenář dělat doslova nesouhlasnou vlnovku, řečeno s klasikem. Kabinet dělá v posledních letech pravý opak toho, o čem se v nich píše.

Aristotelův učedník

Začněme hlavní, obecnější vizí celé knihy. Andrej Babiš hned na úvodních stránkách, kde vysvětluje svou motivaci pro vstup do politiky, vzpomíná na svá setkání s politiky během byznysové kariéry. Prý se mu během nich vybavily myšlenky Aristotela.

Pomineme-li absurditu představy premiéra listujícího spisy antických filozofů, je onen volný citát mimořádně zajímavý: „(Podle Aristotela) politici mají být ti nejschopnější, nejšikovnější a nejmoudřejší z nás. Místo toho jsem potkával lidi naprosto neschopné či naopak schopné všeho, alibisty a podrazáky.“

Aniž bychom chtěli hodnotit, zda výkony vládní sestavy za poslední rok lépe vystihuje první, nebo druhá věta z Babišova citátu, stačí připomenout několik jmen: namátkou Taťána Malá, Vladimír Kremlík, Daniel Ťok, Adam Vojtěch, Marta Nováková nebo Milan Hnilička. Ta jsou sama o sobě důkazem toho, že najít ty nejšikovnější a nejmoudřejší se premiérovi minimálně na první pokus rozhodně nedaří.

Stát není kamarád

Kolektiv autorů v knize zabrousí prakticky do všech oblastí ekonomiky i lidského života obecně – od školství přes zdravotnictví po průmysl a energetiku.

Jedno mají však všechny kapitoly společné: Jako červená nit se jimi vine myšlenka, že stát bude za pár let především občanův kámoš. Zmizí byrokracie, která tak nebude komplikovat život šikovným českým lidičkám; stát zůstane jen poslední záchranou pro slabé a poskytovatelem dokonalých veřejných služeb.

Za poslední rok vládnutí Andreje Babiše ale ukázala vláda daleko méně vstřícnou tvář. „Tak si říkám, jak se cítíte, když něco chcete od státu? (...) No, necítíte se asi moc dobře,“ píše se na dalších stranách. Pokud by stejnou otázku dnes položili autoři například podnikatelům v pohostinství nebo majitelům fitness center, odpověď by téměř jistě byla daleko šťavnatější.

Místo podané ruky stát podnikatelům i lidem, kterým zakázal pracovat, nabídl jen hromadu formulářů, po jejichž vyplnění týdny čekali a často nakonec nic nedostali. A kdo pomoc přece jen získal, neunikl přísným kontrolám; nejeden podnikatel musel peníze kvůli banálním chybám vracet. Vláda ukázala, že opravdu není náš kamarád.

Jedním z pilířů vstřícného státu podle vizí Andreje Babiše má být e-government, tedy digitální státní správa. V Hrotu jsme se chabým úspěchům, či spíše neúspěchům, v e-governmentu věnovali podrobně. Proto snad už jen jednu perličku z knihy: „Máme k digitalizaci talent. Jsme e-shopová velmoc. (...) Musím vám říct, že když tohle píšu, tak mi jde až mráz po zádech, když si představím, co všechno můžeme dokázat.“

Premiér měl, byť nechtěně, v této větě skutečně pravdu. Z toho, jak se státu „dařilo“ při vývoji e-shopu na prodej dálničních známek nebo rezervačního systému k očkování, člověku opravdu běhá mráz po zádech. A není to rozhodně příjemný pocit.

Sestřičky a doktoři

Velmi progresivní řešení nabízí kapitola o zdravotnictví. Andrej Babiš píše o překopání systému, který by fungoval na bázi opravdového zdravotního pojištění a konkurenci jednotlivých pojišťoven, kde by se ze základního pojištění platilo jen to, co si lidé nemohou běžně dovolit. Naopak mohovitější by si mohli připlatit za nadstandard.

V ničem z toho vláda nic nepodnikla, anebo alespoň nejsou vidět výsledky. Ještě na začátku roku 2018 se sice tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch chlubil přípravou zákona umožňujícího připlácení za nadstandard, po volbách ale téma zapadlo. Stejně tak vláda nic neudělala pro lepší transparentnost financování nemocnic.

Opět lze namítnout, že situaci zkomplikovala pandemie a na systémové změny nyní není vhodná doba. Pak je tu ale jiný příklad. Čínská chřipka odhalila, jak to premiér myslel, když psal, že si přeje, aby „hlavně mladí lékaři a kvalifikované sestry neodcházeli do ciziny“. Plánoval jim nabídnout lepší platy, zahraniční stáže a přístup k odborné práci.

Když měl ale doopravdy ocenit práci lidí ve zdravotnictví, kteří si za poslední rok téměř neoddechli, udělal pravý opak. Slibované odměny pro doktory a sestry z covidových oddělení dlouho nepřicházely a někteří zdravotníci je údajně nedostali dodnes.

Ještě horší byl přístup k mladým medikům. Kvůli nedostatku personálu je vláda nahnala příkazem do nemocnic za směšný pakatel, který navíc chtěla původně zdanit. Nucení studentů medicíny k „totálnímu nasazení“ ve špitálech bylo leckdy velmi nevybíravé a nikdo by se jim nemohl divit, kdyby vzali kramle do Německa okamžitě, jakmile to bude možné.

V ostrém kontrastu proti tomu stojí velkorysost, s níž vláda chtěla zadotovat jiné studenty – influencery na sociálních sítích. Ti měli dostat ze státních peněz půl milionu na kampaň za očkování. Teprve po protestech veřejnosti peníze stáhla, díky čemuž byla navýsost trapná kampaň ve výsledku naštěstí zadarmo.

Když dlužníky lapají…

Z agitační předvolební knihy je na hony cítit, jak se snaží být přístupná co nejširším masám a všem početným sociálním skupinám voličů. Promlouvá k nim lidovým jazykem, pro nečtenáře přidává názorné obrázky a zaměřuje se skutečně na všechny. Kromě důchodců tak celá jedna kapitola míří třeba na dlužníky.

Není divu, v Česku je v exekuci na 720 tisíc lidí, což už stojí za trochu pozornosti. Babiš se proto v knize obšírně věnuje tématům dluhové pasti a nekřesťanského odírání dlužníků vymahači. Slibuje například jednoduché oddlužení beznadějných případů a změny exekucí. Jeho snem prý je, aby věřitelé nesli sami mnohem větší odpovědnost za to, komu půjčí – například aby sami platili náklady na nevymahatelné exekuce.

Zrovna minulý týden ale přinesl nejlepší důkaz, jak to doopravdy s postojem k dlužníkům je. Poslanci ANO už poněkolikáté zablokovali projednávání dvou důležitých zákonů – novely insolvencí i exekucí. Obě z nich by měly pro dlužníky blahodárný efekt.

Jenže taková už je reál politika. V předvolební kampani jsou středem pozornosti a zájmu voliči včetně těch nejchudších. Po volbách ale mají daleko silnější slovo lobbistické skupiny. Není příliš velkým překvapením, že se jim prostřednictvím vládních poslanců daří zlepšené postavení dlužníků brzdit.

Ach, to Palermo

Základní argument, proč volit Andreje Babiše, byl ovšem vždycky jiný a nejinak o tom píše jeho kniha. Premiér vždycky hlásal, že nabízí boj proti zkorumpovaným tradičním politikům a alternativu schopného byznysmena, který bude stát řídit poctivě a efektivně jako firmu. Zatočíme s korupcí, sliboval před minulými volbami.

„Korupce je trestný čin, ze kterého mají prospěch obě strany. Proto se tak těžko odhaluje, když nemáte dobré zbraně. A to zatím nemáme, taky se v indexu vnímání korupce pohybujeme mezi 30. a 50. místem na světě,“ píše se rovněž v knize. Jak ale vypadal reálný boj proti korupci?

Začněme oním žebříčkem organizace Transparency International. V roce 2018, kdy Andrej Babiš reálně začal vládnout, Česko figurovalo na 38. místě na světě. Loni už ovšem bylo na 49. pozici. Pro zajímavost: Lépe dopadla v hodnocení za rok 2020 například i Gruzie.

Hodnocení se těžko divit – vláda během svého funkčního období vyprodukovala jediné konkrétní opatření pro boj s korupcí, a to návrh zákona o takzvaném whistleblowingu, tedy hlášení korupčně podezřelých případů. Ten loni představila ministryně Marie Benešová; i k její legislativě ovšem měly protikorupční organizace řadu výhrad a návrh dosud nebyl schválen.

Naproti tomu až neuvěřitelně aktivní byli někteří ministři při bránění premiéra ve věci jeho střetu zájmů, což bezpochyby vnímání korupce zhoršuje. Zarputilý boj proti Evropské komisi a jejím auditům, které jasně potvrzovaly vliv Andreje Babiše politika na jeho byznys, vedla například ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová nebo dvojministr Karel Havlíček. Těžko ovšem považovat za nezkorumpovanou zemi, která odmítá vymáhat od firmy napojené na šéfa vlády dotaci, již obdržela neoprávněně…

Ani stadiony, ani e-volby

Ve výčtu by bylo možné pokračovat ještě dlouho, a tak už jen telegraficky. Premiér v knize rýsuje odvážné plány, které mají z obtloustlých, za pecí sedících Čechů udělat sportovní národ. Zajistit to má výstavba tisíců sportovišť po celém Česku, najímání kvalitních trenérů a podpora sportu obecně. Výsledek?

Národní sportovní agentura vedená Milanem Hniličkou, která má tyto investice financovat, se stala neprůhlednou organizací. Sice disponuje miliardami, nikdo ale moc neví, co a kde vlastně přesně dělá. Naposledy si na to minulý týden stěžovali poslanci: Prý nemají žádné informace o hospodaření a chystaných investicích.

Premiér v knize sliboval elektronické volby, aby „bylo možné volit kdekoliv po světě“. Skutečnost je jiná: Vládní hnutí ANO v Parlamentu nejenže nepodniklo nic pro zavedení voleb přes internet, ale dokonce se snaží znemožnit i klasickou korespondenční volbu. Pomohla by totiž politické konkurenci.

Stejně tak nedodržel premiér slovo v oblasti energetiky – oproti jeho zeleným vizím je praktická politika daleko „špinavější“. Také krůčky směrem k namalované nové české krajině, plné remízků, rybníků a malých políček oddělených mezemi, byly mnohem opatrnější, než jak naznačovala kniha. Daleko více bylo těch několik akcí vidět na premiérově facebookovém profi lu než na stále stejné krajině, jíž pořád na jaře dominují žlutá pole s kvetoucí řepkou.

Miliardy pro voliče

Abychom ale byli spravedliví – samozřejmě v knize najdeme i splněné sliby, které je nutno vládě přiznat. Pohříchu jde však velmi často o opatření, která nevyžadují příliš mnoho kreativity – třeba zvyšování platů státních zaměstnanců a přidávání důchodcům.

K penzistům, učitelům a lidem z veřejné správy obecně byla vláda Andreje Babiše v posledních třech letech až extrémně vstřícná. Výdaje státní kasy kvůli tomu ovšem nabobtnaly skoro o sto miliard korun ročně. A co víc, k jednoduchému účetnímu kroku opravdu nejsou potřeba žádné velké vize.

Premiér Babiš prý připravuje předvolební knihu i letos. Má pojednávat o naplněných slibech, které se jeho kabinetu od roku 2018 podařilo realizovat. Dá se očekávat, že bude tradičně plná manipulací, lží, polopravd a přivlastňování si cizích úspěchů.

Realita pandemie nicméně naplno odhalila, jaký je Andrej Babiš doopravdy premiér. Není to vizionář s koncepčním myšlením, ale zmatkující mikromanažer, který řeší akutně hořící problémy a nemá plán ani na příští měsíc, natož na 20 let. Kdo dodnes věří, že je skutečně v Babišových silách udělat z Česka do roku 2035 ráj na zemi, musí být mimořádným optimistou. Anebo premiérovým zarytým fanouškem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.