Máte-li jenom kladivo, svět se vám binárně zjednoduší. Obsahuje pouze předměty dvojího typu: hřebíky a ty ostatní. Záhy zjistíte, že roli hřebíku může úspěšně zastat leccos, do čeho byste to neřekli. Podle téže logiky se jednou z radostí redaktora ekonomického časopisu dříve nebo později stane, že začne jako o trhu přemýšlet i o věcech, které se takovému zacházení samy intuitivně nepropůjčují. Je-li šikovný, dokáže takovou úchylku prodat jako pop-ekonom; není-li, lidé si na něj jen potají ukazují a hihňají se u toho.

Jednou z takových věcí, o kterých běžně v ekonomických termínech neuvažujeme, je jazyk. Lingvistika se přitom sbližuje s jinými vědami poměrně promiskuitně; najdete ji v důvěrném vztahu s neurologií, filosofií, psychologií, antropologií, sociologií či informatikou celkem běžně, často i ve společnosti více zmíněných najednou, aniž by to někomu připadalo divné.

Ekonomie obvykle zůstává takových večírků stranou; a pokud se už po několika skleničkách nechá umluvit, obvykle se k jazyku chová jako k nástroji, řekněme, uspokojení sebe sama. Vnímá jej jako aktivum či komoditu, jimž připadá nějaká dílčí role v širším dramatu ekonomickém (jako je třeba rozbor vývoje příjmů anglofonních a frankofonních Kanaďanů).

Vědeckých děl vedených v tomto gardu najdeme mnoho. Většinou je zdobí název typu „Jaký je tržní potenciál mnohojazyčného vybavení?“; ta obvykle odhalí, že ovládat více jazyků je výhodné. Jiní autoři zase zkoumají „Ekonomické aspekty jazykové nerovnosti v Evropské unii“. Jestli si myslíte, že tohle téma nedává spát zejména Maďarům, máte pravdu – autorem uvedeného díla je dr. Gergely Kovács (nebo snad Kovács Gergely doktor, trvají-li na tom jejich pravidla). Nejsou však sami: „Jazyková diskriminace (nazývaná také glottofobie, lingvismus a languagismus) je nespravedlivé zacházení s lidmi, které je založeno na používání jazyka a charakteristikách jejich řeči, včetně jejich prvního jazyka, přízvuku, vnímané velikosti slovní zásoby, modality a syntaxe,“ tvrdí Wikipedia. Jinými slovy, mluvíte-li (pouze) maďarsky, vystavujete se nebezpečí, že budete považováni za Maďara, což je ohyzdná diskriminace.

Také na to jde jít obráceně. Lze vnímat jazyk jako téměř ideální přirozený tržní systém, v němž jednotlivé prvky bojují o přežití s okolím i mezi sebou. Jednotlivá slova, jejich spojení a konstrukce, jevy gramatické, sémantické, morfologické i stylistické jednou vzájemně spolupracují, jindy jsou jeden druhému vlkem. (Abychom byli fér, tento přístup k věci nakousl již před třiceti lety německý sociolingvista Florian Coulmas v knize Die Wirtschaft mit der Sprache, kde zmiňuje, že jazyky mají vnitřní ekonomiku, která se přizpůsobuje požadavkům ekonomiky vnější. I on však vzápětí tvrdí, že jazyk je sám o sobě aktivem prostě proto, že je médiem pro byznys.)

Vymírání přechodníků

V džungli lidské komunikace vítězí ti, kteří se dočkají širokého použití, záznamu, rozšíření a přenosu na další generace. Ti ostatní jdou kukat, ať už podle pravidel popsaných Charlesem Darwinem, nebo Adamem Smithem. Příklady máme všude kolem sebe – dinosaury a koňku následuje například český přechodník (hned se o tom přesvědčíme).

Podíváme-li se na jazyk tímto okem, může to užitečně informovat náš pohled na tržní prostředí ve standardnějším slova smyslu a na procesy, jež taková prostředí ovládají. Zejména pak vystaví nemilosrdné zkoušce představu, že jazykový trh je racionální a efektivní.

Ta představa je populární. Neexistují dvě dokonalá synonyma v jazyce, tvrdí lingvisté; vždy se liší buď odstínem významu, nebo alespoň stylovou úrovní. Kdyby tomu tak nebylo, jedno ze vzájemně konkurenčních slov by zašlo na úbytě, spoléhají jazykovědci na neviditelné ucho svého trhu, jež nakonec dospěje k racionálnímu a efektivnímu řešení (a jeho de facto komoditizaci). Inu – uvidíme.

Víme například, že lingua franca dneška je bez nejmenších pochyb ang­ličtina. Víme, že k tomu tlakem shora přispěla několikasetletá geopolitická převaha anglosaských národů nad civilizovaným světem. Jsme také dostatečně obeznámeni s tím, že naopak zdola zbavil koloniální provoz angličtinu (zejména na nejnižší úrovni) všemožných obezliček a komplikací, jako jsou gramatické rody nebo skloňování, což adeptům začátečníkům usnadňuje první kroky. Naučit se mizerně anglicky je nepoměrně snazší než naučit se stejně špatně německy, o komplikovanějších jazycích ani nemluvě. Řeklo by se tedy, že pokud teze o efektivním a racionálním trhu platí, angličtina bude pro ostatní jazyky vzorem.

A přece by takový soud byl docela vedle. Uveďme ten nejznámější příklad: zbavivši se (vidíte, jak divně to působí?) postupně po normanské invazi v roce 1066 rodů substantiv a většiny skloňování a časování, ponechala si pouze tři proměnné tvary. Jsou to saský genitiv (přivlastňovací vztah vyjádřený například v „Jack Daniel’s“), množné číslo a třetí osoba singuláru sloves v přítomném času. Ty všechny kategorie Anglosasové vyjadřují, v rozporu s jakoukoli praktičností, stejným způsobem – přidáním hlásky/písmena „s“. Výsledkem je, že se to plete; a když se náhodou plurál a posesivum kombinují, nejde to vyslovit. Což má abeceda málo písmen, že bylo třeba pro tři odlišné gramatické funkce vybrat vždy stejné?

Takových nesmyslných jevů je nepočítaně, kam se podíváte. „V kamenném pokoji žil básník jménem Ši, měl rád lvy a přísahal, že sní deset lvů. Neustále chodil na trh a hledal deset lvů. V deset hodin přišlo na trh deset lvů a Ši šel na trh. Při pohledu na deset lvů spoléhal na své šípy, aby deset lvů zemřelo,“ a tak dále. Neobyčejnost příběhu je umocněna skutečností, že v mandarínském originálu je věta sestavena pouze ze zvuku „ši“, jen v odlišných tónech. Dobře, řeknete si; vývoj v dlouhodobé izolaci dovolil lidem mluvícím mandarínsky vytvořit systém, jenž spoléhá na kontext více, než jsme my Evropané zvyklí. (Pro ilustraci, japonština má odhadem třikrát více homofonů, různých slov stejně znějících, než mandarínština – a to bez relativního dobrodiní tonality.)

Co pak ale říci Francouzům, kteří píší slovesa s koncovkami, jež nevyslovují (a pokud vyslovují, je to vždy jediný zvuk, dlouhé zavřené „e“ – takže prakticky vzato si pro mluvený jazyk mohli veškeré časování zastrčit za třírohý klobouk a nic by se nestalo)? Co si myslet o Baskovi, který bez uzardění používá ergativ, což znamená, že musí říci „viděl se mi Karel“ namísto „viděl jsem Karla“? Jak šetrně sdělit Maďarovi, že masovému využití slov jako megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért (zhruba „aby vám nenarostl hřebínek“) stojí v cestě jistý handicap?

V každém jazyku bychom našli mnoho takových jevů, které logice věci – dosáhnout vzájemného porozumění – více či méně odporují. Stejně tak to funguje i naopak – jazyk umí mít sklon zbavovat se věcí užitečných. Proč u všech všudy by se měla čeština vzdát přechodníků, když dokážou přesně vyjádřit časovou souslednost? Pokud by předání informace bylo určujícím kritériem pro darwinisticko-smithovské přežití, musel by takový přechodník minulý mít místo v češtině stejně bezpečné jako předminulý čas v angličtině. A přece přechodník vymírá; jak jednou v jazyce něco získá knižní a zastaralou pověst, má to odzvoněno.

Proč, u všech všudy? Je možné odlišnou míru pozornosti, již časové souslednosti dějů věnují čeština a angličtina, připsat (po vzoru mandarínských homofonů) odlišné mimojazykové rea­litě? Vzhledem k univerzální povaze času v běžném i vědeckém slova smyslu patrně nikoli.

Nezbývá zřejmě než připustit, co stejně víme, že základní ambicí každého jazyka sice je usnadnit předání informací, ale cesty vedoucí k tomuto cíli jsou klikaté, ne stejně efektivní a ne vždy racionální. Chápeme to většinou instinktivně, ale dobře a plus minus to dokážeme respektovat. Evropská unie je ochotna nařídit výrobcům telefonů tvar a velikost nabíječek, aby byly vzájemně kompatibilní; úředním jazykem Bruselu však je angličtina stejně jako litevština a nikoho ani nenapadne snažit se někomu vymluvit ergativ. Náklady na veškeré snahy o překlenutí jazykových bariér uvnitř EU přitom (podle zmiňovaného Gergelyho Kovácse) ročně dosahují okolo 300 miliard eur, ačkoli jen šest z toho je přímých na tlumočníky a překladatele. Kovács spočítal, že Maďarsko téhle snaze věnuje 0,6 procenta svého HDP. (To je pořád rozumná cena, když vezmete v potaz, co je maďarština zač.)

Profimedia.cz

Pozoruhodné je, že tady snadno chápeme, čemu se jindy porozumět zdráháme. Rozumíme tomu, že člověk nemusí být nacionalista s pěnou u úst, aby měl k rodnému jazyku iracionálně vřelý vztah. Jazykový byznys není byznys jako každý jiný, slýcháme a bez mrknutí oka zaplatíme tlumočníka z maltštiny.

Patrně zde činíme správně. Pokusy naroubovat do evropských kultur esperanto, esperantido, latinu bez inflexe a další umělé jazyky dopadly podobně jako plánované ekonomiky (s tím milosrdným rozdílem, že nezdevastovaly jazyky původní).

Vtip je v tom, že „byznys jako žádný jiný“ je i většina ostatních věcí na světě. Pohled do Googlu říká, že práce soukromých ochranek, baseball, anglická fotbalová Premier League, podnikatelské vzdělávání, média, prostituce, medicína, církev i obchod se zbraněmi (a to je jen jedna strana výsledků vyhledávání) jsou všechno byznys jako žádný jiný.

Když toto o nějaké činnosti říkáme, obvykle tím máme na mysli, že si zaslouží zvláštního zacházení (nejčastěji je třeba, aby někdo jiný zaplatil, co ona činnost sama zaplatit nesvede). Neupozorňujeme tím na faktický rozdíl mezi prací prostitutky a – řekněme – novináře (je-li jaký); žádáme tím pro prostitutky nebo novináře nějaké privilegium. Tvrdí-li někdo, že třeba fotbal není byznys jako každý jiný, znamená to většinou, že se v něm vyzná, kdežto třeba o metalurgii nemá Ahnung. Naopak metalurg si bývá stejně jist, že jeho podnikání je zcela specifické, a domnívá se, že fotbal je byznys jako každý jiný.

Není divu, že i jazyky jako jiné obory nacházejí své regulátory, již dbají na to, aby se s nimi nezacházelo jako s kaž­dým jiným byznysem. I zde je často patrný levicový drajv. Nejočividnějším příkladem jsou jazykové zákony, obvykle (jako na Slovensku nebo ve Francii) přijímané za účelem vystrnadění cizích vlivů. To je samozřejmě učebnicový protekcio­nismus; protože však jazykové zákony samy o sobě nejsou vidět na něčích čtvrtletních výsledcích, unijní legislativa jim pragmaticky nevěnuje pozornost.

Svědky onoho tíhnutí k levici však vidíme i ve vnitřní regulaci – a dobrý příklad nabízí zrovna čeština. Regulátor, v tomto případě Ústav pro jazyk český, si usmyslel, že je třeba snížit náročnost pravopisu; snad proto, aby tolik lidí nevypadalo jako nedovzdělané nemehlo. Za tím účelem je ochoten devalvovat zmiňovaný primární účel jazyka, jeho schopnost nést informaci.

Blaník a kapric

Řeč je o „s“ a „z“. Ústav sumárně podporuje „z“, přičemž argumentuje tím, že „to tak lidé říkají“. Prezident, muzeum, dokonce fašizmus... Namísto filosofie, vědy o moudrosti (řecky sofía, σοφία), tak najednou máme filozofii, vědu o temnotě či zmaru (řecky zofos, ζόφος). Vědcům samotným to připadá všelijaké, pročež například Katedra filozofie a společenských věd královéhradecké univerzity pořádá Filosofickou olympiádu (se „s“).

Snaha přizpůsobit psanou podobu podobě mluvené je pochopitelná. Proč ale najednou figuruje „z kopce“ i tam, kde bývalo „s kopce“? Dokud jste si mohli vybrat mezi „z kopce jménem Blaník vylezou zbrojnoši, až bude nejhůř“; a „ještě nejhůř není, protože to s Čechy ještě může jít s kopce“, nesl rozdíl v použití věcnou informaci. Preference ústavu používat „z“ i v druhém případě (ačkoli ústav sám říká, že je to jen doporučení) tuto schopnost rozlišovat jednu informaci od druhé ruší. Jediný zisk z tohoto doporučení je, že se nepozná, že někdo pravopis umí a někdo ne. To je zarovnání směrem dolů podle klasické socialistické představy o rovnosti.

Co z toho plyne? Trh je ne vždycky efektivní a často iracionální. Je s tím třeba počítat a netlačit na pilu při očekávání konvergence směrem k racionalitě a efektivnosti. Někdy se trh chová vyloženě jako pitomec (co jiného říci o systému, v němž se ujme výraz „čágo belo“?). Ale je pořád tím nejlepším, co máme k dispozici. Spoleh na regulaci hrozí týmiž neduhy plus dávkou nevypočitatelné kapriciosnosti regulátorova vkusu osobního.