Je to rok, co Číňané přibalili ke svým tradičním exportním artiklům v podobě průmyslového zboží všeho druhu a veškerých stupňů kvality ještě něco, o co nikdo nestál. Nevyžádaným dárkem byl postižen celý svět, ale západní civilizační okruh zvlášť citelně. Covid-19 rozbil náš svět na kusy, které půjde jen sotva slepit.

I když přesnější by bylo, že jsme si, zejména u nás v Evropě, ten náš svět v hrůze z neznámé nemoci rozbili sami. A po roce významně sílí podezření, že zbytečně. Zdá se, že léčba působí víc škod než užitku, přičemž ještě zdaleka není u konce, a růst nákladů prudce zrychluje. Nejde zdaleka jen o ekonomiku. Zásadně byla narušena společenská soudržnost a důvěra v demokratický systém, který proticovidová opatření sama o sobě destruují. Zvláště pokud nejsou účinná, protože co si budeme namlouvat, při pohledu na uplynulý rok lockdowny příliš účinné nebyly. A především v čase jejich účinnost dramaticky klesá. Země, které se po této cestě vydaly, jsou nyní na konci slepé ulice a vlády teď v křeči upínají naději k co nejrychlejší vakcinaci populace.

Když čísla nesedí

Veřejnost pak nevěří už skoro ničemu. Důvodů má dost – i o základních údajích o vývoji nákazy totiž při bližším zkoumání lze mít vážné pochybnosti. Narazil na to nedávno ministr zdravotnictví Blatný, když zopakoval to, co je ve zdravotnických statistikách dávno zjevné. Z celkového počtu úmrtí prokazatelně zemřelo přímo na následky covidu něco kolem třiceti procent obětí. Deset procent jen mělo souběžně covid a u šedesáti procent byla příčinou jiná vážná nemoc, kterou mohl covid zhoršit nebo zkomplikovat. Chtěl tím naznačit, že nejde porovnávat naše čísla se zahraničními. Dostal za to výprask, že bagatelizuje vážnost epidemie.

Ono ale porovnávat mezinárodní data je opravdu „vošajstlich“, protože úplně nesedí dokonce ani ta o úmrtích.

Média s oblibou počítají mrtvé na milion či sto tisíc obyvatel, protože mohou bičovat vládu, že epidemii nezvládá, protože patříme k nejhorším na planetě. Když to zkusil Blatný zpochybnit, dostal céres. Jenže my můžeme porovnat také počty zemřelých s počty nakažených. A bingo. Zatímco Britům umírají 2,8 procenta z nakažených, Němcům 2,6 procenta, světový průměr je 2,2 procenta, což vůbec nekoresponduje s kvalitou zdravotnictví.

Ale hlavně, když si to spočteme pro Českou republiku, tak naše 1,6 procenta zemřelých z kumulativního počtu nakažených je mírně řečeno pozoruhodný výsledek, o jehož důvěryhodnosti soudný člověk zapochybuje. A to i ten, který je přesvědčen o tom, že národní skromnost je nejhorší lidská vlastnost. Kdo neskáče, není Čech, ale věřit, že jsme fakt „best in covid“? Proč se zde tedy nestřídají vědecké kapacity, aby nasály zkušenosti s úžasným českým modelem léčby zákeřné choroby?

Pavel Páral

Vysvětlením zjevného nesouladu dat může samozřejmě být, že Němci a Britové neumějí počítat; ale to asi nebude pravda. A tak si přiznejme, že nesedící data mohou mít, protože jde fakticky o zlomek, chybu v zásadě jen v čitateli, nebo jmenovateli. Buď tedy špatně počítáme mrtvé a je jich ve skutečnosti zhruba o dvě třetiny více, než nám vychází, nebo vykazujeme naopak nadměrný počet nakažených.

Katastrofisté budou argumentovat čísly o celkové úmrtnosti v Česku, která je vysoko nad průměrem a odchylka je vyšší než vykázané oběti čínské chřipky. Oblíbenou teorií je, že další tisíce lidí umřely doma, aniž by kdo věděl, že mají koronu. Poslední čísla ČSÚ za celý loňský rok ukazují, že nad průměr zemřelo zhruba sedmnáct tisíc lidí, zatímco covidové statistiky vykazovaly jen necelých dvanáct tisíc obětí. I kdybychom to započetli, tak se dostaneme sotva na světový průměr a na Němce a Brity budeme koukat ze slušného odstupu.

Navíc oběti nemá jen covid. Masivní snížení výkonů v onkologii, kardiochirurgii a dalších oborech se nemohlo obejít bez následků. Tomu, že čím méně lékařské péče, tím méně mrtvých, mohou kromě našich svatých bojovníků s covidem možná věřit homeopaté a baba Vanga.

Kde se stala chyba

Takže nám zbývá ten jmenovatel, tedy kumulativní počty pozitivních, které jsou v poměru k obětem neobyčejně vysoké. Přitom testujeme výrazně méně než třeba Němci. Vysvětlením může být dávno známá skutečnost, že PCR testy jsou sice vysoce přesné, ale laboratoře většinou nekvantifikují velikost virové nálože a jako pozitivní jsou vykazovány i zachycené zlomky neživých virů u lidí, kteří třeba mohou mít covid za sebou v nepříznakové podobě a přišli do styku s infekční osobou, od níž se sami nenakazí, ale jejíž viry mohou na svých sliznicích ještě nějaký čas nosit, aniž by pak sami někoho nakazili. Důvod může být samozřejmě i jiný. Každopádně přijímat na základě takto zpochybnitelných dat zásadní rozhodnutí zasahující do životů lidí a způsobující stamiliardové škody je dost problematické.

Minulý týden se proti tomu vzbouřila i Česká statistická společnost a vydala zdrcující prohlášení, které věrohodnost počtu pozitivních testů silně zpochybňuje a v němž kromě jiného konstatuje: „Téměř rok po začátku epidemie neznáme parametry PCR testů, a nejsme si tedy jisti, kolik falešně negativních a falešně pozitivních výsledků lze očekávat. To nám například zcela zatemnilo úsudek stran reinfekcí. Tiskneme hrůzostrašné historky o opakovaných infekcích, aniž bychom mohli udělat elementární odhad, které z domnělých reinfekcí jdou na vrub falešné pozitivitě jednoho z PCR testů.

Nemáme téměř žádné relevantní informace o výskytu protilátek v populaci a můžeme jenom hádat, jaká část populace již infekcí prošla. To umožňuje výměnu zcela protichůdných dojmů a pocitů různých ‚odborníků‘ v českých médiích. Zároveň to však znemožňuje usuzovat na smrtnost infekce v naší zemi a výrazně to komplikuje debatu o očkování.“ Mimochodem, na webu ČSS najdete pozoruhodné informace o skutečné vypovídací hodnotě dat, která jsou nám předkládána. Kromě jiného zcela rozbíjejí věrohodnost obecně přijímané interpretace údajů o pozitivitě z našich PCR testů.

Místo této otřesné diagnózy našeho boje s covidem ovšem naše mainstreamová média věnovala větší pozornost načerno otevřené hospodě v Liberci a hotelu v Harrachově. Nedodržování a obcházení vládních opatření je ale důsledkem, a nikoli příčinou situace, v jaké v našem křížovém karanténním tažení jsme. A to nejen v Česku.

Bez dat zkrátka nevíme, kde jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme ani jaký efekt má to, co děláme. Jasné je, že nemocných je hodně a hodně lidí umírá, i když nevíme přesně kolik. Diskuse o opatřeních se tak vždy nakonec stáčí k přetížení nemocnic. To je nesporně relevantní argument. I zde by ale bylo dobré podívat se, zda nezaměňujeme příčinu za následek.

On totiž nával v nemocnicích následuje v časovém odstupu po skokovém růstu počtu nově nakažených a těch strmě přibývá v rozmezí jednoho až dvou týdnů po zpřísnění opatření, protože těsně před lockdownem se všichni nutně musí se všemi ještě naposledy potkat a zajít „na jedno“. Obdobně to funguje podle mezinárodních dat i v dalších evropských zemích a na grafech výskytu nákazy jsou zřetelné peeky. Ty jsou zřetelné zejména v podzimním období u všech zemí, které praktikují masivní plošné uzávěry. Jen ty vrcholy jsou různě časově posunuty (až na vrchol poslední, který nastal po Novém roce). A také jsou různě strmé.

Největší výkyvy lze zaznamenat v zemích provozujících lockdowny systémem brzda-plyn. Kromě Česka třeba také v Izraeli. Z povánoční synchronizace je zřejmé, že jde jednoznačně o to, že v určitých okamžicích se mění chování obyvatelstva a klesá respekt k omezením, a o svátcích jdou prostě zákazy stranou a je jedno, zda je to oficiálně jako u nás, nebo neoficiálně jako v Německu či v Británii.

Hodně zajímavý je v tomto směru příklad Švédska, kde je křivka nákaz velmi plochá. To je pozoruhodné zejména proto, že je Švédsko, jak je známo, ojedinělým příkladem země, která se nevydala cestou zákazů a zavírání všeho, co zavřít jde, a přenesla značnou část odpovědnosti za vývoj epidemie na občany. Pro ilustraci, předvánoční zpřísnění opatření v obavách z neslábnoucí epidemie spočívalo v tom, že vláda posunula zákaz podávání alkoholu v restauracích z 22.00 na 20.00 hodin a doporučila v případě, že prostředek veřejné dopravy se jeví přeplněný, použít roušku. Je pak povinností podnikatelů zavádět opatření, která omezí možnost nákazy na pracovištích a v provozovnách, které nikdo nezavírá, s výjimkou některých státních institucí, jako jsou knihovny či muzea.

Teprve před pár dny schválil švédský parlament zákon, který dovoluje vládě omezit shromažďování a další aktivity, včetně třeba počtu osob v prodejnách a na sportovištích, či regulaci provozní doby. Významnou část těchto omezení musí ale stejně zase nakonec schvalovat parlament, a to včetně příslušné finanční kompenzace postiženým podnikatelům. Tomuto přitvrzení předcházela sebekritika vlády za mizerné výsledky při ochraně seniorů, z nichž mnoho nákaze podlehlo. Je to dost odlišné od české zkušenosti, kdy nám naši proticovidoví odborníci vytrvale vykládají, že se nelze zaměřit na ohrožené osoby, protože jich jsou dva miliony, a tak drží v kleštích milionů deset.

S řemenem v ruce

Švédsku bývají předhazovány sousední skandinávské země, které mají mnohem lepší výsledky a také evropské restrikce. To je zřejmě ale dáno jinou urbanizací. Lze si totiž například klást otázku, proč třeba Dánsko má při srovnatelných restrikcích řádově méně nákazy než Německo či Nizozemsko.

Nelze tak sice tvrdit, že švédský postup je při boji s koronavirem nějak významně úspěšnější než postup zbytku Evropy, ale každopádně ukazuje, že zaprvé tvrdé uzávěry nejsou lepší a úspěšnější metodou a za zadruhé jsou lidé schopni a ochotni chovat se disciplinovaně a žít přitom plnohodnotný a svobodný život. Právě na rozdíl od Česka, ale i Rakouska, Německa a dalších zemí, kde trpělivost přetekla a načerno se otevírají restaurace, hotely a další provozy a lidé ignorují zákazy a příkazy, kterých kvůli nelepšící se situaci stále přibývá. Dochází i na protesty v ulicích, někdy, například v Nizozemsku před pár dny, hodně násilné. Jestliže stát přistupuje ke svým občanům jako k nesvéprávným spratkům s řemenem v ruce, dostává se mu celkem pochopitelně odpovídající odezvy.

Frustrace z omezení svobody a ohrožení ekonomické existence je jen jedním z momentů, které vedou k více či méně demonstrovanému vzdoru. Matky a otcové s dětmi na bobech na sjezdovkách nejsou žádní konspirátoři věřící v úmyslné šíření viru elitami a čipování skrze vakcíny. Podstatné je, že s tím, jak docházejí aktivity, které se ještě dají omezit nebo úplně zakázat, vytrácí se z opatření veškerý zdravý rozum. Nikomu nevysvětlíte, že nemůže sedět pět minut na lanovce na horském vzduchu se dvěma vlastními dětmi, ale zato může cestovat narvanou tramvají půl hodiny do práce. Zvlášť když mu to ještě zdůvodníte statistickými daty, že se nákaza údajně nejvíc šíří v Krkonoších, a přitom je zjevné, že stejná situace je v Nymburce nebo Hradci.

Podobně nevysvětlitelnou záhadou je třeba i provoz zubních ordinací, kde pracují sestra a lékař v oblaku aerosolu z pacientových úst a žádné clustery na zubních klinikách za celou dobu epidemie nebyly zaznamenány. V Česku přitom vůbec neexistují nějaká verifikovaná data o riziku infekce v různých prostředích a situacích.

Bezpečně úhlopříčně

Jak se potom liší důvěryhodnost rozhodování naší vlády oproti té japonské, o níž nedávno přinesl pozoruhodný text týdeník The Economist. V Japonsku je zkoumání způsobu nákazy hlavním vodítkem pro omezující opatření. Podle japonských zjištění je přenos viru vysoce pravděpodobný, když sedíte přímo proti nakaženému. Když sedíte úhlopříčně, riziko se snižuje o tři čtvrtiny. Díky tomuto zjištění zůstala například otevřena i tamní kina a Japonci je berou útokem. A funguje to.

Evropané s výjimkou Švédska jsou státní mocí bráni jako nesvéprávná děcka a podle toho se s nimi zachází a oni se pak také logicky podle toho chovají. Vzdor už nepůjde potlačit, protože změna přístupu směrem k švédskému dialogu svéprávných by za současné situace už zřejmě nevyvolala žádoucí odezvu. Takže v situaci, kdy vázne očkování a objevují se další mutace, které možná mohou i očkované ohrozit, jsme s našimi lockdowny na konci slepé ulice.

Přesto se vláda musí pokusit o změnu taktiky a vysvětlováním, poskytováním úplných a přesvědčivějších dat, která – jak vidno z výše uvedeného – se jeví jako značně problematická, i poznatků o chování viru získat elementární důvěru. Nejlépe by bylo začít odbouráním zákazů, které se zcela protiví zdravému rozumu, a posypat si hlavu popelem.

Nakazit se nechce nikdo a nikdo nechce ohrožovat své blízké. Pokud však máme pocit, že ten, kdo nás má chránit, mele nesmysly, věřit mu prostě nebudeme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.