Vraťme se tedy někam do druhé půlky 80. let, kdy Michail Gorbačov zahájil v Sovětském svazu glasnosť a perestrojku a v Česku vyvolal očekávání, že přijede do Prahy, omluví se za okupaci a přivodí okamžitý pád staré normalizační gardy. „It’s the economy, stupid“ ale platilo už tenkrát, nejenže Gorbačov a jeho tým neuměli hospodářskou transformaci uchopit za správný konec, ale ještě ke všemu měli smůlu.

Velké minus

Sovětský svaz byl sice schopen vyrobit raketoplán i vesmírnou stanici, ale civilní hardware produkoval v ubohém standardu, aspoň trochu atraktivního spotřebního zboží byl trvalý nedostatek. Jeho ekonomika byla v zásadě závislá na objemu těžby ropy, plynu a nerostných surovin a brzy po příchodu Gorbačova k moci se ceny ropy propadly na třetinu a do konce jeho vlády stály v podstatě za bačkoru. A to byl náš hlavní obchodní partner, který odebíral to, co se v podstatě nikde jinde nedalo prodat a dostat za to zaplaceno.

To si dobře uvědomovaly obě strany a pro Kreml s rostoucími problémy ve „vnitřním impériu“ nedávalo smysl dál předstírat, že mu výměnný obchod „dolarové suroviny za nekonkurenceschopné stroje a spotřební zboží“ vyhovuje. V obchodě s „vnějším impériem“, tedy v rámci RVHP, se formálně platilo v „převoditelných rublech“ a zúčtovacím střediskem byla Mezinárodní banka hospodářské spolupráce. Teoreticky se měly dát bilaterální špičky započíst, jenže převoditelný rubl byl vším, jen ne konvertibilní měnou. Takže držet aktivní saldo znamenalo nikoli plus, ale velké minus.

O poslední předlistopadové vládě si můžete myslet cokoli, ale ne to, že by nevěděla, že kumulující se československé aktivní saldo v obchodě se Sovětským svazem posledních pár let před listopadem 1989 je velký průšvih. Ale pro stranu a vládu byla alternativa z jejich hlediska ještě o dost méně přitažlivá: Přechod na platby v dolarech za dovážené suroviny s tím, že „my, Sověti, si pak něco u vás koupíme“, by znamenal jediné - téměř okamžitou krizi platební bilance, následný hospodářský kolaps a rychlý konec režimu. Nikoho nepřekvapí, že potichu upytlíkovat nějaký obří úvěrový rámec s velkým odkladem splátek, aby se získal aspoň nějaký čas, byla vysoce preferovaná varianta.

Rozdíl v rolích

No a teď si představte, že režim padl, ale úvěrová smlouva zůstala. Co asi tak mohli nově příchozí udělat v rámci diskontinuity se starým režimem? Úvěr Moskvě slavnostně a veřejně zrušit, již existující pohledávky v převoditelných rublech „co nejtvrději vymáhat“ bez ohledu na sovětské vojáky a tanky v posádkách dočasně umístněných na našem území?

Vývoz se samozřejmě dal podmínit platbou předem a v dolarech, ale na kolik procent původního objemu by pak spadl? Anebo pokračovat, nešířit se o tom a pokud možno neriskovat ani volby, ani odsun, ani pracovní místa a dát ekonomice čas, aby se mohla začít reformovat. A u dluhů si teprve následně potvrdit nejen výši, ale i to, jakým kurzem k dolaru budeme ty převoditelné ruble vlastně přepočítávat. Kdo by to na místě Mariána Čalfy jako premiéra a Václava Klause jako ministra financí neudělal? Co se dělo při deblokacích, je úplně jiná, nesrovnatelně temnější a hanebnější opera, ale u toho ani jeden z obou zmíněných pánů nebyl. Tam byl Miloš Zeman. Nevidět ten rozdíl v rolích, to je chyba.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.