Moderní technologie měly být jednou z hlavních zbraní v boji proti epidemii čínské chřipky nejen v Česku. Odvážné plány o tom, jak budou hygienici sestavovat vzpomínkové mapy lidí na základě údajů z mobilních aplikací, souřadnic GPS nebo dat o používání platebních karet, ale po několikaměsíční zkušenosti v různých zemích dostávají povážlivé trhliny.

Ukazuje se, že bez tradičních epidemiologických rozhovorů s pozitivně testovanými, jen s pomocí technologií, koronavirus neporazíme. Pokud nechceme žít ve světě, jak ho popsal George Orwell v románu 1984, spoléhat na spásu chytrých mobilů sledujících pohyb lidí není na místě.

V Evropě a západních zemích obecně se ukazuje jako největší překážka právě ochrana osobních dat a soukromí lidí. Používání aplikací je kvůli tomu dobrovolné a lidé o ně z obav ze šmírování státem mají jen velmi vlažný zájem. Na to, aby „chytré“ dohledávání pozitivně testovaných s pomocí smartphonů fungovalo, to nestačí. 

Každý pes, jiná ves

Nejrůznější aplikace pro chytré telefony začali ajťáci od začátku pandemie vyvíjet téměř v padesátce zemí po celém světě. Jelikož ale neexistoval žádný společný postup, technická řešení se od sebe podstatně liší.

Některé aplikace využívají technologii Bluetooth (včetně české eRoušky nebo irského Covid Trackeru), která dokáže podchytit „blízké setkání koronavirového druhu“. Jinak řečeno, pokud se se svým mobilem ocitnete blíž než na dva metry od jiného uživatele, který se později ukáže jako covid pozitivní, aplikace to zaregistruje a upozorní vás na to.

Jan Němec

V jiných zemích, například na Islandu nebo v některých asijských státech, se pohyb lidí mapuje s pomocí souřadnic GPS. Další vývojáři pak využívali služeb, jako jsou mapy od Googlu. Na vývoji přitom spolupracovali také s výrobci operačních systémů, tedy s Googlem pro přístroje se systémem Android a s Applem pro uživatele iPhonů.

Velké rozdíly jsou také v tom, jak jednotlivá řešení přistupují k ochraně dat. Zatímco asijské (a obecně méně demokratické) státy šly většinou cestou centralizovaného systému, který podrobná data shromažďuje, v zemích s větším důrazem na ochranu soukromí sázejí na decentralizované modely. Ty mají zajistit, aby k úřadům putovalo co nejméně osobních údajů – a nejlépe vůbec žádné.

Chytré diktatury

Aby skutečně a účinně fungovaly, potřebují mobilní aplikace a další chytré metody boje s covidem co největší pokrytí v populaci. Některé dřívější studie zmiňovaly jako kritickou potřebnou masu zhruba 60 procent populace. To je s výjimkou diktatur ale jen zbožné přání. 

Podle analýzy zveřejněné v červenci v magazínu Technology Review ale mohou chytré telefony pomoci snížit šíření nákazy už v momentě, kdy dotyčné „appky“ používá zhruba 15 procent občanů dané země.

Z analýzy společnosti Sensor Tower, která oblibu „anticovidových“ technologických řešení sledovala, vyplývá, že dokonce i 15procentní pokrytí je ale ve většině zemí zatím v nedohlednu. O tom, že má v mobilech aplikace nainstalované devět lidí z deseti jako v tradiční arabské monarchii Kataru, si mohou vůdci demokratických zemí nechat jen zdát.

Nejlépe si v tomto ohledu vede Izrael a Austrálie s více než pětinovým pokrytím populace. Velmi slušná čísla hlásí také z disciplinovaného Švýcarska nebo Německa, kde se podíl obyvatel s nainstalovanou „sledovací“ aplikací pohybuje právě kolem 15 procent. V dalších evropských zemích – třeba ve Francii nebo Rakousku – bylo ale spuštění chytrého boje s čínskou chřipkou podobným fiaskem jako v Česku. Pokrytí se pohybuje v jednotkách procent.

Zda se povede chytré pomocníky lidem v západním světě zpopularizovat a rozšířit, je velká otázka. Pokud aplikace pro boj s koronavirem nebudou povinné, zázraky se čekat nedají. Nechat se plošně, nonstop sledovat a hlídat v karanténě policií, jako to dělají v Číně nebo Singapuru, totiž Evropané s jistotou odmítnou.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Němec