Nová vláda se chystá razantně přebudovat zdravotní systém Česka. Chce změnit dosavadní rovnostářský přístup ke zdravotní péči, který – když na to přijde – nevyhovuje téměř nikomu. Ti, kteří se připojistí, budou mít přístup k lepším zdravotnickým pomůckám nebo důkladnějším vyšetřením. Plán vlády schvalují zdravotní pojišťovny i některé pacientské organizace. Proti se staví zejména opoziční parlamentní strany.

„Zahájíme diskusi o potřebě a vhodnosti cenové konkurence zdravotních pojišťoven. Zavedeme možnost dobrovolného doplňkového připojištění,“ slíbil kabinet Petra Fialy (ODS) v programovém prohlášení vlády. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) má ještě do konce tohoto roku představit komplexní zákon, který by stanovil, co je standardní péče a jaké úkony a pomůcky by si člověk mohl připojistit. „Cílem je, abychom občanům nabídli alternativu. Každý občan si bude moci zvolit připojištění, které mu umožní čerpat benefity nad rámec základního zdravotního pojištění. To, co dnes hradí pacientům pojišťovny, bude i nadále hrazeno ze zdravotního pojištění. Otevřeme ale možnost lidem, kteří si přejí investovat transparentně a legálně do svého zdraví,“ uvedl Ondřej Jakob, mluvčí ministerstva zdravotnictví.

Podle resortu nepůjde jen o nadstandardy, jak je známe z minulosti, ale také například o takzvané manažerské prohlídky. Jedná se o západní trend, kdy pacient absolvuje komplexní vyšetření takřka celého organismu, které dnes není propláceno ze zdravotního pojištění a nabízejí ho zejména soukromé kliniky.

Novým zákonem se tak otevře cesta lidem, kteří nemají hluboko do kapsy a přejí si své finance utratit za účelem udržení či zlepšení vlastního zdravotního stavu. Mezi takové patří i Libuše Veselá z Brna. V minulém roce měla problémy s levým kolenním kloubem.

„V nemocnici mi ortoped nabídl dvě možnosti. Standardní kloub placený pojišťovnou, se kterým budu spokojená, běžně se implantuje a jehož cena se pohybuje kolem padesáti tisíc korun. Nebo speciální kloub, který je mírně vylepšený a velmi dobře ho snášejí třeba lidé, kteří hodně sportují. Ten ale pojišťovna neproplácí a nepřispívá na něj. Musela bych tedy zaplatit celou částku, zhruba sedmdesát tisíc korun, ze svého. Jsem ale běžkyně, bez pohybu bych nepřežila. Zaplatila jsem tedy celý kloub ze svého. Naštěstí jsem měla něco našetřeno,“ říká Veselá.

Právě k takovým účelům by sloužilo nové zdravotní připojištění. To by mohlo fungovat na tom principu, že z běžného zdravotního pojištění by na kloub šla částka ve výši standardu, v tomto případě padesát tisíc. Zbylých dvacet tisíc by pacient dostal v rámci doplňkového pojištění. Spokojen by byl lékař, protože mohl nabídnout nejlepší produkt na trhu, pojišťovna, protože bude mít v portfoliu nový pojistný produkt, a samozřejmě hlavně pacient, který by nově za celý implantát nezaplatil nic navíc nad rámec smluvené pojistky.

ODS už má jasno

„Tato forma připojištění nám přijde vhodná. Na tu správnou náhradu díky tomu dosáhne každý. Občané se nemusí bát, že by jim nebyla poskytována kvalitní péče. Budou si ale moci vybrat něco lepšího, co třeba v jejich konkrétním případě bude mít podporu a doporučení ošetřujícího lékaře,“ říká Bohuslav Svoboda (ODS), předseda sněmovního výboru pro zdravotnictví. Kromě lepšího kloubu Svoboda uvádí i další možné implantáty a náhrady, třeba kvalitnější oční čočku nebo úkony u zubního lékaře. Dnes je naprosto běžné, že člověk u zubního lékaře nechá mnoho tisíc korun. Platí se tu vše od bílé plomby po třeba náročné operace s výměnou celého chrupu. Díky novele by mohlo existovat pojištění, které by v případě nutnosti takové výdaje uhradilo. „Doteď nic takového nebylo možné. Teď je ten správný čas to změnit,“ podporuje Svoboda ministra Válka.

Právě Svoboda z pozice sněmovního experta spolu s předsedou výboru pro zdravotnictví Senátu Romanem Krausem (ODS) budou mít do navržené podoby zákona hodně co mluvit. V mé­diích zatím zdravotní připojištění nejvíce prosazuje právě Kraus. „Cílem vlády je zajistit lidem nabídku prostřednictvím různých zdravotně pojistných plánů pojišťoven, jež se od sebe budou lišit cenou a úrovní poskytovaných služeb. Myslím, že každému je zřejmé, že v rámci udržení stability zdravotního systému je nutné umožnit přímou spoluúčast pacientů. Vzorem nám v tomto může být Nizozemsko, kde po patnácti letech od prosazení podobného zákona tvoří dobrovolná část připojištění už 52 procent celkového objemu peněz ve zdravotnictví. Dokonce tam došlo ke snížení výdajů státu,“ říká Kraus.

Ze zpráv publikovaných nizozemskými médii vyplývá, že tamní zdravotnictví díky reformě skutečně chytilo druhý dech. Zkrátily se dlouhé čekací lhůty na operace, vzrostla také transparentnost proplácení zdravotní péče. Lidé, kteří viděli za poskytovanými zdravotními službami vlastní peníze a konkrétní výdaje, se najednou začali více zajímat o rozsah péče a její tržní cenu vykazovanou jednotlivými zdravotnickými zařízeními. Země má ale odlišný systém zdravotnictví než my. Disponuje více zdravotními pojišťovnami, mají tam také ujasněno, co je solidární a co už nemá být hrazeno z veřejného pojištění (více viz box Nizozemsko, náš vzor).

V České republice existuje jedna velká zdravotní pojišťovna (VZP) a šest zaměstnaneckých. V rozsahu proplácené péče si konkurovat nemohou, neboť stát garantuje zdravotní péči stejnou všem bez rozdílu, a podle toho též proplácejí zdravotní péči prostřednictvím jednotné úhradové vyhlášky. Jediným způsobem, jak se dnes pojišťovny mohou mezi sebou předhánět, jsou nabídky různých benefitů, nejčastěji ve formě preventivních programů, v podobě příspěvku na vitaminy a další doplňky stravy či sportování nebo příspěvku na nepovinná očkování.

V úvahu připadá ještě množství smluvních zdravotnických zařízení. O registraci nového klienta totiž často rozhoduje i to, zda jím preferovaný lékař má smlouvu s konkrétní zdravotní pojišťovnou, a poskytovaná péče je tedy hrazena z všeobecného zdravotního pojištění. Proto je v České republice migrace klientů mezi zdravotními pojišťovnami jen minimální.

Co je nadstandard?

Dalším problémem Česka je nevyjasněný standard poskytované péče a také legislativa, která dokonce až na úrovni ústavy garantuje občanům bezplatnou zdravotní péči. Jednoduše řečeno, tuzemský právní řád nic jako standardní zdravotní péči nezná. Máme pouze definováno to, co je propláceno z veřejného zdravotního pojištění. Co není, to si platí pacient ze svého. Nic více, nic méně. Listina základních práv a svobod ve čtvrté hlavě článku 31 stanoví, že „každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. To do značné míry omezuje manévrovací prostor našich politiků.

Právě o tento článek Listiny se v minulosti opíral průlomový rozsudek Ústavního soudu z roku 2013, kdy soudci po roce a půl platnosti zrušili nadstandardy prosazené ministrem zdravotnictví Leošem Hegerem (TOP 09) v tehdejší vládě Petra Nečase (ODS). Hegerův zákon umožňoval, že si pacienti v rámci nadstandardů mohli v případě alternativ léčby vybrat ekonomicky náročnější, například lepší očkování, lehčí sádru nebo lepší kontaktní čočky, a tu si doplatit. Neoperoval tedy s připojištěním, ale přímou platbou nad rámec částky proplácené z veřejného zdravotního pojištění.

Profimedia.cz

ČSSD, která zákon u soudu tehdy napadla, argumentovala nepřijatelností dvoukolejné zdravotní péče. Podle tehdejšího šéfa partaje Bohuslava Sobotky šlo o „nebezpečný experiment, který výrazně narušoval solidaritu uvnitř společnosti“. Nicméně soudci s tímto argumentem zcela nesouhlasili. „Ústavní soud nevyloučil možnost rozdělení péče na standardní, tedy hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, a nadstandardní, tj. částečně či zcela hrazenou pacientem. Pro toto rozdělení však platí určité limity plynoucí především z článku 31 Listiny základních práv a svobod. Tím zcela základním je výhrada zákona obsažená v tomto ustanovení Listiny. Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonodárce požadavku úpravy v zákoně nevyhověl, byť obecný základ varianty základní (standardní) i ekonomicky náročnější (nadstandardní) je obsažen přímo v zákoně (rozsah nadstandardní péče pak toliko v prováděcí vyhlášce). Z pohledu Ústavního soudu je však podstatné, zda úprava v zákoně sama o sobě, tedy i bez prováděcí vyhlášky, je adresátům dostatečně srozumitelná a zda by byla sama o sobě aplikovatelná. Prováděcí předpis může totiž stanovit pouze detaily,“ uvedli soudci. Těm tedy v podstatě nevadilo rozdělení na standard a nadstandard, ale to, že toto rozdělení nebylo dostatečně definováno přímo v zákoně a rovněž nebylo podáno jednoduše a srozumitelně, nýbrž se odkazovalo na další, pro běžného občana těžko uchopitelné podzákonné normy.

A teď, Hegere, raď

Jak tedy představit zákon, který by nenarušil dosavadní systém pojištění, a navíc je v souladu s ústavním pořádkem? Ministr Vlastimil Válek se očividně chce poučit z chyb svého předchůdce Hegera. Proto nehovoří o novele současného zákona, ale o zcela novém zákonu. Legislativní oddělení ministerstva má v případě paragrafovaného znění reagovat na judikát Ústavního soudu a to má být pacientsky přívětivé. Exministr Heger se dokonce stal Válkovým poradcem. Do věcného záměru pak promlouvají i zmínění poslanec Svoboda a senátor Kraus.

Profimedia.cz

„Ti všichni jsou zcela jistě velmi významnými partnery při tvorbě zákona. Nicméně detaily ještě ujasněny nejsou. Platí, že nyní jsme zcela zaměstnáni covidem-19 a šířící se variantou omikron. Jakmile bude situace klidnější, tento zákon je jednou z priorit,“ sdělil mluvčí ministra Jakob. Ten nechtěl komentovat, na jaké konkrétní případy by mělo nové připojištění myslet, ani kdy přesně bude zákon předložen vládě a parlamentu. „Všechno jsou to zatím předčasné otázky. Je ale nutné zdůraznit, že do podoby zákona ještě budou promlouvat další odborné skupiny, asociace, ministerstva a řada expertů v rámci připomínkových řízení,“ dodal Jakob. Jasno prý není ani v tom, zda připojištění budou moci nabízet všechny komerční pojišťovny, nebo jen ty zdravotní zřízené podle zákona o zdravotních pojišťovnách, tedy současných sedm institucí.

Klíčová bude i podpora dalších aktérů ve zdravotnictví. Jasné „ano“ zatím daly záměru připojištění zdravotní pojišťovny. „V obecné rovině se jistě jedná o správnou cestu. U dobrovolného doplňkového připojištění je třeba nejprve vydefinovat, co bude jeho předmětem, což bude vyžadovat celospolečenskou debatu. Životaschopné by mohlo být u dlouhodobé péče na pomezí zdravotnictví a sociální péče. Nikdo nechce, aby se snižovala dostupnost zdravotních služeb, proto by bylo asi složité zavádět obdobné principy v rámci akutní péče. Z výše uvedeného vyplývá, že se rozhodně nebude jednat o zásadní pilíř financování, ale spíše pouze o doplňkový,“ říká Zdeněk Kabátek, ředitel Vše­obecné zdravotní pojišťovny.

„Doplnění zdrojů veřejného zdravotního pojištění o dobrovolné platby občanů nám opakovaně doporučila řada mezinárodních institucí jako Světová banka nebo OECD. Stejná doporučení dlouhodobě dávají i čeští makroekonomové. Je to ovšem politicky velmi složitý úkol a nesmírně bude záležet na tom, jak by se tyto mechanismy konkrétně zaváděly, čeho by se týkaly a jak bychom je dokázali občanům vysvětlit. Tato možnost zmírnění tlaku na růst výdajů z veřejných financí je prozatím hodně vzdálená a o způsobu provedení zatím nic nevíme,“ komentuje za ostatní instituce záměr vlády Ladislav Friedrich, předseda Svazu zdravotních pojišťoven ČR.

Pacienti opatrně pro

Kladně se zatím k záměru staví některé pacientské organizace. „Je nerealistické a naivní předpokládat, že beze změny objemu financí do pojištění a při navyšujících se nákladech na péči bude možno v budoucnu poskytovat kvalitní péči. Pacienti i dnes platí za různé služby, ty peníze ale odtékají mimo systém. Nejhorší nápad bylo použít termín nadstandardy, když nejsou stanoveny standardy. To otevřelo cesty na obcházení rozhodnutí Ústavního soudu, například registračními poplatky u ambulantních specialistů nebo sponzorskými dary. Umožnit pacientovi volbu a doplatek by určitě ulevilo těm, kdo se dnes hned po sdělení diagnózy nebo potřeby zákroku zabývají jen hledáním známostí a možnosti úplatku,“ míní Jana Petrenko z Koalice pro zdraví.

Zásadně by mohlo nové připojištění dopadnout na seniory, kteří by vzhledem k věku již nemuseli být pro pojišťovny a produkt připojištění příliš atraktivní cílovou skupinou. Zde však vlivné skupiny zatím zvolily vyčkávací taktiku.

„Nikdo nevíme, zda v návrhu nebude jakási pojistka či přechodné období, které by ošetřilo situaci těch, kdo ak­tuálně již v penzi jsou, a tak si připojištění již pravděpodobně zakládat nebudou. Vzhledem k tomu, že jsme připomínkovým místem ministerstva zdravotnictví, předpokládáme, že se i k tomuto návrhu budeme vyjadřovat. Navíc máme tento bod zařazen i na jednání s ministrem zdravotnictví, které je již domluveno,“ sdělila Lenka Desatová, předsedkyně Rady seniorů ČR.

Proti se zatím staví opoziční parlamentní strany, SPD a ANO. „Trváme na tom, že občané musí v rámci veřejného zdravotního pojištění dostat tu nejlepší možnou péči, která je dostupná v daném místě a čase,“ řekl Hrotu Tomio Okamura, předseda hnutí. Jako „naprosto nevhodný“ nápad připojištění okomentoval Julius Špičák, poslanec a stínový ministr zdravotnictví za ANO. Hnutí Andreje Babiše přitom v minulosti nad zdravotním připojištěním taktéž přemýšlelo. Nakonec ale záměr odpískalo. Podle bývalého ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (za ANO) by totiž bylo velmi náročné jej dobře nadefinovat. „Ukázalo se, že pojištění by dávalo smysl pouze v nějakém dlouhodobém horizontu, například v dlouhodobé péči (o seniory, zdravotně postižené a podobně, pozn. red.), nikoli však pro péči akutní,“ řekl v minulosti Vojtěch. 

Nizozemsko, náš vzor

Nizozemské zdravotnictví má s připojištěním velké zkušenosti. Na začátku tisíciletí si ale prošlo reformou a dodnes se jednotlivé zákony novelizují. V sedmnáctimilionovém státě nyní funguje přes dvacet zdravotních pojišťoven. I velké nemocnice zde jsou zřízeny coby soukromé společnosti, avšak v režimu neziskového sektoru. Z veřejného zdravotního pojištění je proplácena základní péče a veškerý zisk musí tamní zdravotnická zařízení investovat do vlastního rozvoje.

Zatímco před velkou reformou nizozemské zdravotnictví fungovalo do značné míry na centralizované úrovni, kdy péči do nejmenších detailů plánovala vláda a jí podřízené orgány, reforma přenesla spoustu rozhodovacích pravomocí na pojišťovny a pacienty. Systém umožnil pojišťovnám mezi sebou soutěžit prostřednictvím pojistných plánů. To znamená, že každý pacient si může zkontrolovat, na co má nárok u konkrétní pojišťovny a na co naopak ne.

Podle toho si následně vybírá nejen pojišťovnu, ale rovněž její konkrétní produkt. Chcete jen standard garantovaný státem? Ten vám nabídne každá pojišťovna. Chcete ale něco navíc? Projděte si brožury či internetové prezentace jednotlivých produktů, nadefinujte si, co vše vám má v případě potřeby pojišťovna zaplatit a v jaké výši. Prostě jako u jiných typů pojištění.