Češi musejí co nejdříve sáhnout k racionalizaci nemocniční sítě. Část menších nemocnic by měla zcela zaniknout, jiné je třeba transformovat na zařízení následné péče či sociální služby, vyzývá David Netuka, respektovaný neurochirurg a zástupce ředitele Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha. „K tomu se musí přidat odpověď na otázku, jestli je naše společnost připravena na změny v systému zdravotní péče a jak správně nastavit systém nadstandardní péče, za kterou by se platilo připojištěním,“ říká v rozhovoru pro Hrot24.

Inspiraci čerpá třeba v Německu. „Tam je běžné, že lidé s privátním pojištěním mají přístup k rychlejším termínům, k péči od nejzkušenějších odborníků, k vyššímu komfortu, zatímco veřejné pojištění pokrývá standardní péči. Taková úroveň, jakou si mohou dovolit movitější pacienti, by měla být i u nás, aby se zajistil dostatek finančních zdrojů pro kvalitní péči pro všechny,“ zdůrazňuje. V rozhovoru ale Netuka hovoří rovněž o umělé inteligenci nebo vlivu sociálních sítí na mozek dětí a dospívajících.

Do zdravotnictví ve velkém proniká umělá inteligence. A o některé operace se dnes již postarají roboti. Blížíme se do stádia, kdy počítač naplánuje zákrok, robot jej vykoná, vás lékaře už nebudeme potřebovat a jednoduše vás nahradíme ajťáky?

Jasně, už to nezní jako sci-fi, jak tomu bylo ještě třeba před dvaceti lety (usměje se). Umělá inteligence a robotické systémy už dnes přinášejí do medicíny nové možnosti, ale zároveň bych byl opatrný a kladl důraz na realistická očekávání. Naše zkušenosti ukazují, že tyto technologie fungují jako nástroje ke zvýšení přesnosti a efektivity nás lékařů, ale nikoli jako samostatní vykonavatelé medicínských zákroků.

V oblasti páteřní chirurgie už dnes například využíváme robotické systémy, které zvyšují přesnost zavádění implantátů při stabilizaci páteře. Podobně máme k dispozici robotické systémy pro odběr mozkových biopsií. Tyto technologie ale vždy pracují pod vedením lékaře, který kontroluje jejich činnost a rozhoduje o každém kroku.

Přestože se může zdát, že technologie jsou téměř autonomní, realita ukazuje, že medicína stále vyžaduje lidské odborníky, a to zejména kvůli složitým technickým nuancím každého zákroku. Pak bych ještě podotkl jednu věc: na robota nemůžeme přenést právní odpovědnost za vykonaný zákrok. Tu vždy musí nést buď osoba, nebo instituce. Takže je to i otázka právních limitů.

Myslím, že velkou naději přináší umělá inteligence také v oblasti diagnostiky. Například ji využíváme při hodnocení nálezů z magnetické rezonance v rámci výzkumných studií. Vědecko-výzkumné projekty, které kombinují AI a neurochirurgii, otevírají nové možnosti pro pochopení a léčbu onemocnění. Jeden z našich mladých lékařů právě dokončil studii zabývající se využitím AI v neurochirurgii a výsledky jeho studie jsou opravdu mimořádně zajímavé a troufám si říct, že i nadějeplné.

Nicméně, představa, že by roboti sami prováděli operace bez přítomnosti lékaře, je zatím vzdálená realitě. Jako novinář si snad uvědomujete, že zejména mediální titulky často vytvářejí nerealistická očekávání, ale cesta k plné autonomii robotů je dlouhá a složitá. Současné technologie nás však výrazně posouvají vpřed, zvyšují kvalitu péče a pomáhají nám lépe porozumět komplexním medicínským problémům.

V budoucnu budou AI a robotika nepochybně hrát stále významnější roli, ale vždy jako doplněk lidských schopností a odbornosti. Takže si myslím, že ajťáci nás lékaře nenahradí. Ovšem jistě je budeme potřebovat (usměje se).

Přijde mi, že ten mírný odstup ve vztahu k umělé inteligenci mají lékaři snad společný. Když něco vykládá nějaký podnikatel, startupista, mám pomalu pocit, že AI už dokáže všechno. Pak mi ale třeba doktorka Regina Šírová, expertka na nádory prsu sdělí, že čistě na umělou inteligenci by ještě fakt nespoléhala…

Konkrétně v oboru paní doktorky, zejména diagnostice, se umělá inteligence rozvíjí mílovými kroky, ale určitě má pravdu v tom, že lidský element ještě nahradit nedokážeme. Nejblíže k rutinnímu použití má AI skutečně v rentgenologii, obecně u vyhodnocování zobrazovacích metod, jako jsou rentgen, sonografie, magnetická rezonance, kde slouží pro analýzu získaných obrazových dat.

Například při vyhodnocení, zda je nález normální, nebo obsahuje abnormality, dokáže systém pracovat velmi efektivně. Nicméně výsledky musí být vždy překontrolovány člověkem, což ve výsledku omezuje reálnou úsporu času. Zkušený radiolog zvládne snímek zhodnotit velmi rychle, a proto se tak přínos AI v běžných případech nemusí zdát tak výrazný.

Ve složitějších situacích, například při detekci nádorových ložisek v neurochirurgii, prokazuje AI lepší výsledky, pokud jde o úsporu času lékaře, avšak zejména v neoperovaných nebo nepoškozených oblastech mozku. Jakmile však do obrazu vstupují pooperační změny, chemoterapie nebo ozařování, je situace podstatně komplikovanější a algoritmy AI často selhávají.

Tyto složité případy stále vyžadují zkušeného specialistu, který dokáže rozlišit mezi pooperačními změnami a recidivou nádoru. Je tedy jen omezené množství případů, kdy nám už dnes umělá inteligence pomáhá tak, že by měla naprosto jednoznačný pozitivní efekt na rychlost a přesnost diagnostiky.

Na druhou stranu, AI nachází významné uplatnění v základních zdravotnických zařízeních, kde chybí specialisté, například na vojenských polních klinikách nebo v chudých státech. V těchto podmínkách může sloužit jako cenný pomocník pro lékaře, kteří nemají specializované vzdělání, a usnadnit screening a základní diagnostiku.

A jak je to s tou právní odpovědností?

Už jsem to předtím načal. Pokud algoritmus vyhodnotí nález nesprávně, kdo ponese odpovědnost? Bude to firma, která systém vyvinula, oddělení, které jej používá, nebo konkrétní lékař? Tyto otázky je nutné vyřešit, než bude AI plně integrována do každodenní praxe. Celkově je umělá inteligence v medicíně obrovskou příležitostí, ale její role je v současnosti především podpůrná. Takže těm nadšeným startupistům držme palceale berme je s rezervou.

Vaší odborností je neurochirurgie, tedy třeba i mozek. Jak se cítíte, když čtete v médiích o duševních nemocích dětí? Podle jednoho průzkumu třetina pražských školáků někdy uvažovala o sebevraždě. Může za tím být i vliv sociálních sítí na nedovyvinutý mozek dětí?

Téma vlivu nadměrného používání elektronických zařízení, jako jsou sociální sítě a mobilní telefony, na strukturu mozku je stále předmětem výzkumu, ale už dnes existují studie, které ukazují na určité morfologické změny v mozku. Některé z těchto studií naznačují změny v objemu jeho oblastí, především v hlubokých strukturách, které jsou spojeny s pamětí a kognitivními funkcemi. I když výsledky nejsou definitivní a nejedná se o velké studie, ukazují, že dlouhodobé a excesivní používání těchto zařízení může mít vliv na mozkovou strukturu a způsob, jakým fungují paměťové okruhy.

V praxi ale neexistuje žádný standardní postup, který by na základě magnetické rezonance vyhodnocoval změny ve velikosti mozkových struktur s cílem diagnostikovat psychiatrické nebo psychologické poruchy. Rezonance se používá primárně k vyloučení patologických stavů, jako jsou nádory nebo cévní abnormality, a ne pro vyhodnocování psychických stavů.

foto Hrot24, Tomáš Novák

Velmi špatný pocit mám ale z toho, co na našich dětech způsobila pandemie covidu-19. Respektive, čemu se na nich dopustila naše společnost. Covid dramaticky poškodil celou generaci, hlavně v psychologickém a sociálním ohledu. Děti, které byly v krizovém období skoro dva roky zavřené doma, si neosvojily školní návyky a povinnosti, všechno musely dělat distančně.

V souvislosti s tím existuje mnoho studií o epidemii nadváhy a nedostatku pohybu u dětí, což samozřejmě ovlivní budoucnost naší společnosti. Tato generace má také ménší „drive“ bojovat o excelenci a výsledky – vnímají to tak, že „jsme tady, a co nám řekne stát nebo nějaká autorita, to uděláme“. To si myslím, že je skupina lidí, která bude tímto způsobem ovlivněná až do konce života.

A další věcí je vámi zmíněné používání sociálních sítí. Mám děti ve věku jedenáct a devět let, které samozřejmě používají mobily a počítače. Ale podle mě je to hodně o rodičích – konkrétně v mém případě o mé drahé manželce, která pro ně vytváří aktivní program. Děti „nasávají“ podněty z okolí jako houby, moje žena se velmi snaží, aby se věnovaly něčemu konstruktivnímu.

Mají kroužky a sportovní aktivity, takže nemají tolik času na dlouhé používání mobilů. Moje děti sice tráví čas na mobilu, ale každý den mají dvě až tři různé aktivity, což jim nedává prostor na to, aby proseděly celý den u mobilu nebo televize. Samozřejmě záleží na rodičích, jak přistupují k používání technologií a jak k tomu přistupují proaktivně. Když to nebudou řídit, není problém, aby děti strávily dvacet hodin denně na sociálních sítích. To, že to na ně má dopad, jsme si řekli.

Zdravotní systém je zralý na změnu

Velkou otázkou je financování zdravotnictví. Jen taktak se podařilo ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi odvrátit další stávky zdravotníků. Vše, o čem se spolu bavíme, jako je AI, roboti, ale třeba i kvalitnější vzdělávání, bude stát ohromné peníze. Kde na to vezmeme?

Dobrá otázka zejména pro ekonomy. Avšak i jako lékař jsem si samozřejmě vědom, že náklady ve zdravotnictví rostou a cesta k personalizované medicíně, která využívá například genetická vyšetření u konkrétních nádorových onemocnění, dramaticky zlepšuje výsledky, ale zároveň i zvyšuje náklady. Myslím, že je nutné provádět kvalitní analýzu přínosů takové medicíny ve vztahu k ekonomickým nákladům.

V České republice panuje očekávání, že vše musí být hned pokryto veřejným zdravotním pojištěním, ale pojišťovnám docházejí rezervy a bude to čím dál horší, jak bude stárnout populace a počet pacientů narůstat, zatímco počet těch, kteří přispívají do systému, klesá. Zároveň se zvyšují náklady na specifické léčebné programy. Nejsem ekonom, ani odborník na pojišťovnictví, ale vnímám, že se musí racionalizovat síť zdravotnických zařízení.

Pokud jde o menší nemocnice, jejich zrušení je vždycky silnou politickou otázkou. Z pohledu udržitelnosti si však myslím, že jejich transformace – například do oblasti následné péče, rehabilitace nebo sociálních služeb – je nezbytná. Péče by se měla centralizovat do specializovaných center, protože je prokázáno, že v medicíně platí pravidlo: objem výkonů zlepšuje kvalitu. Takže bychom si neměli hrát na to, že malá nemocnice dokáže řešit všechno a v excelentní kvalitě. Logicky nedokáže.

Samozřejmě, že vždy bude odpor vůči centralizaci, ale je to nezbytné pro zajištění kvalitní a specializované péče. Například v neurochirurgii, konkrétně u nádorů mozku, je jasné, že centra, která mají vysoký objem výkonů, splňují evropské i světové standardy. U některých nemocnic v České republice to tak bohužel není, přesto ale tyto diagnózy léčí. Nevidím to rád a mělo by se to změnit.

Co dalšího je možné udělat?

Další opatření, která by pomohla, jsou zkracování doby hospitalizace a přechod na ambulantní zákroky. Například na naší neurochirurgii máme průměrnou hospitalizaci pouze 5,1 dne. A to je včetně složitých operací mozkových nádorů. Je to tedy výrazně kratší doba oproti minulosti. K tomu se musí přidat odpověď na otázku, jestli je naše společnost připravena na změny v systému zdravotní péče a jak správně nastavit systém nadstandardní péče, za kterou by se platilo připojištěním. To je samozřejmě téma, které vyvolává diskuze, protože je to citlivé téma pro vládu i opozici.

Obecně by mě potěšilo, kdyby to byl souboj odborných argumentů, ne ideologie. V některých zemích, jako je Německo, je běžné, že lidé s privátním pojištěním mají přístup k rychlejším termínům péče, k péči od nejzkušenějších odborníků, k vyššímu komfortu, zatímco veřejné pojištění pokrývá standardní péči. Taková péče, jakou si mohou dovolit movitější pacienti, by měla být i u nás, aby se zajistil dostatek finančních zdrojů pro kvalitní péči pro všechny. Zároveň musíme počítat s důrazem na kontinuální zvyšování platů ve zdravotnictví, což tedy opět zvyšuje finanční potřeby systému. Mzdy ve zdravotnictví už se v posledních letech zvýšily, ale stále to není optimální.

A dosavadní zkušenost ukazuje, že zdravotníci si o peníze umějí říct.

To ano. Budu upřímný: jako fyzická osoba jsem samozřejmě moc rád, že se mi zvýšila mzda. Zároveň ale z pohledu managementu nemocnice vidím do problematiky celého systému. A tady mě trochu mrzí, že někteří moji kolegové a kolegyně nejsou ochotni přistoupit na to, že systém má své limity, že to množství peněz do systému je už dnes vysoké a že systém si objektivně nemůže dovolit všechno.

Tady uvedu příklad: když na různých setkáním řešíme transformaci zdravotní sítě, prakticky všichni se tam shodneme, že nemůžeme mít nemocnici v každém městečku, že je třeba péči více centralizovat. Když ale začnou padat názvy nemocnic, které by mohly být zrušeny nebo transformovány, tak konkrétně s těmi lékaři, kteří tam působí, najednou není žádná řeč. Proto to téma máme na stole dlouhé roky, bez reálného výsledku. Ale mně opravdu nenapadá, proč bychom měli záměrně držet v provozu porodnici, kde provedou nízké stovky porodů za celý rok.

Předpokládám tedy, že ze strany lékařů nějakou silnou iniciativu směřující k racionalizaci sítě čekat nemůžeme?

Zkušenost ukazuje, že nikoli. Pokud jde o nás doktory, tak totiž platí: „Každý lékař si najde svého pacienta“ (usměje se). Snad to téma budou zvedat ekonomové a snad tu budeme mít politiky, kteří budou přemýšlet dál, než za čtyřletý mandát. To by bylo ale potřeba co nejdříve.

foto Hrot24, Tomáš Novák

Jednou z oblastí, jejichž rozvoj se u vojenské nemocnice tak trochu očekává, je kontinuální příprava na možné vojenské konflikty. Cítíte, že je to teď téma?

Ano, konkrétně konflikt na Ukrajině je samozřejmě příšerná věc. Ale pokud bychom si z něj měli odnést alespoň něco pozitivního, tak že se díky němu konečně i u nás klade větší důraz na posílení vojenského zdravotnictví, nejen v oblasti vojenských lékařů, ale i nelékařského personálu, jako jsou zdravotní sestry, včetně těch, kteří jsou součástí aktivních záloh.

To je důležité z hlediska připravenosti na potenciální konflikty, které mohou nastat nejen v Evropě, ale i po celém světě. Konflikt na Ukrajině, který je v současnosti velmi blízko, představuje obrovskou výzvu, ale zároveň i příležitost pro posílení našich kapacit v oblasti vojenské medicíny. Osobně jsem rád, že si to ministerstvo obrany jako náš zřizovatel uvědomuje a cítíme v této oblasti silnou podporu.

Považujete to za přínos?

Ono je to důležité nejen kvůli aktuálnímu stavu, ale i z pohledu dlouhodobé strategie. Když se podíváme na historii, v 90. letech byla armáda v České republice v procesu rekonstrukce po socialismu, což bylo pro mnoho lidí velmi negativní období. Trvalo dlouho, než jsme si uvědomili, že potřebujeme profesionální armádu, která by byla připravena na různé scénáře. Dnes už víme, že není možné spoléhat se pouze na profesionály, a proto je nutné přitahovat zdravotníky i do aktivních záloh, kde mohou získávat zkušenosti a potřebné dovednosti.

Kvůli konfliktu na Ukrajině máme možnost nejen poskytovat zdravotní péči pro raněné, ale také navázat odborné kontakty s kolegy, kteří mají reálné zkušenosti s válečnou medicínou. Zdůraznil bych však, že vojenské zdravotnictví není jen o obranných kapacitách, ale také o zajištění stability a ochrany státního systému. V zemích jako Izrael je chápání vojenské medicíny na jiné úrovni, ovšem i u nás se veřejnost začíná více uvědomovat, jak důležitý je rozvoj těchto kapacit pro zajištění bezpečnosti a schopnosti reagovat na krizové situace. Do toho patří i vzdělávání. Připravujme děti na možné situace, i ty nemírové, protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Pojďme nyní k vnitřní situaci u vás ve Střešovicích. Když na začátku roku nastupovalo do Ústřední vojenské nemocnice nové vedení ředitele Václava Masopusta, některá média psala o „léčbě šokem“, protože tak velké změny nebyly u této nemocnice dlouhé roky zvykem. Co na to jako člen tohoto vedení říkáte?

Do vedení jsem nastoupil k 1. lednu, ještě za působení bývalého managementu. Na pozici náměstka pro vědu, výzkum a vzdělávání mě vybral bývalý ředitel Miroslav Zavoral, díky čemuž jsem se mohl adaptovat na nové prostředí ještě před vámi zmíněným personálním otřesem. Situace se však zásadně změnila s příchodem nového ředitele, což mnozí vnímali jako výraznou obměnu vedení po 14 letech. Jak jste řekl, pro někoho to třeba mohl být šok. Já však tu změnu vnímám jako přirozený proces. Jako vývoj v rámci organizace, ke kterému prostě v určitý čas musí dojít.

Jak ten dnes již skoro rok ve funkci vnímáte?

Ten půlrok v managementu dnes již bývalého ředitele Zavorala jsem se do značné míry rozkoukával. V rámci nového vedení jsem dostal na starost i oblast strategického rozvoje, která mě zajímá jak z manažerského, tak z medicínského hlediska. Medicína se neustále vyvíjí – některé obory rostou, jiné se přesouvají do privátní či ambulantní sféry. Stejně tak se mění struktura hospitalizací, operačních zákroků i způsobů léčby.

V této oblasti mohu uplatnit své dlouholeté zkušenosti z medicínské praxe, kterou se zabývám už 24 let. Strategický rozvoj považuji za klíčovou výzvu. Zároveň to ale neznamená, že bych snižoval důležitost vědy, výzkumu a vzdělávání, tedy mou dosavadní gesci. Jako fakultní nemocnice úzce spolupracujeme se třemi pražskými lékařskými fakultami, a vědecká činnost tak zůstává jednou z našich priorit. Dále plánujeme významný nárůst spolupráce s vojenskou lékařskou fakultou.

Výkladní skříň je léčba nádorů hypofýzy

Co přesně tedy máte na starosti?

Mám možnost hovořit do toho, jakým směrem se vydáme. Žádná nemocnice v České republice ani nikde na světě nemůže mít všechny obory stejně špičkově profilované. Každá instituce se zaměřuje na určité oblasti, které rozvíjí, zatímco ostatní fungují v kvalitním, ale provozním režimu. Střešovická nemocnice patří mezi středně velká zařízení a musí si v rámci pražského zdravotnictví stanovit priority. Zaměřujeme se na další rozvoj vybraných oborů, aniž bychom úplně opustili jiné oblasti, které udržujeme na standardní úrovni.

Součástí mé práce je také zpracování dat pro současný management, přičemž tato data nevycházejí pouze z mých myšlenek, ale jsou zasazena do ekonomické reality – od množství investic až po strategické plánování. Jedním z klíčových problémů zůstává nedostatek odborníků, jak lékařů, ale zejména nelékařského personálu, což je výzva pro všechny nemocnice v České republice, zejména v Praze. Proto je nezbytné pečlivě zvažovat, kam směřovat nejen finance, ale také lidské zdroje. Za svůj hlavní úkol považuji zajistit dlouhodobě udržitelný rozvoj nemocnice s důrazem na klíčové oblasti medicíny, na které se chceme zaměřit, a na zajištění dostatečného personálního zabezpečení.

Jak tedy chcete nemocnici profilovat?

Začnu oblastí, kterou se zabývám delší dobu a o které mám jasnou představu, a to je vědecko-výzkumná činnost a vzdělávání. V tomto směru mohu většinu rozhodnutí činit samostatně, samozřejmě v kooperaci s ředitelem. Vnímám zde velký potenciál pro zlepšení, zejména pokud jde o propojení vzdělávání ve vojenské a medicínské oblasti.

Jedním z důležitých směrů je pregraduální a postgraduální vzdělávání vojenských lékařů, zdravotníků i nelékařského personálu, na které se v minulosti kladl menší důraz. Příkladem je nedávné velké cvičení v rámci Centra bojové medicíny, zaměřené na simulaci mimořádné události s hromadným počtem zraněných. Tento nácvik zahrnoval lékaře, nelékařský personál i zdravotníky působící v polních podmínkách. Takové aktivity bychom měli rozvíjet ještě více, protože jsou klíčové nejen pro vojenskou medicínu, ale i pro zvládání krizových situací v civilním sektoru.

A dál?

Další oblastí vzdělávání je spolupráce s lékařskými fakultami v Praze, kde jako fakultní nemocnice zajišťujeme výuku mediků. Největší část studentů a společných pracovišť máme s 1. lékařskou fakultou, ale participujeme i na výuce studentů z 2. a 3. lékařské fakulty. Vzdělávání je stále více orientováno na praktické dovednosti, zejména prostřednictvím simulační medicíny, ale i praktické výuky u lůžka a na sále. Tradiční výuka formou přednášek již není dostačující.

Proto máme Centrum simulační medicíny, které zahrnuje moduly pro intenzivní medicínu, neurochirurgii, chirurgii, gastroenterologii a internu. Simulace umožňují medikům trénovat praktické dovednosti v kontrolovaných podmínkách a zároveň kompenzují omezenější přístup ke skutečným pacientům.

Stejně důležité je také postgraduální vzdělávání lékařů, které nespočívá pouze v přípravě ke kmenovým zkouškám a atestacím. Jako fakultní nemocnice s 12 klinickými pracovišti se zaměřujeme i na další rozvoj lékařů. To zahrnuje podporu jejich vědecké činnosti, například prostřednictvím doktorského studia, které by mělo zahrnovat nejen teoretickou a klinickou část, ale také práci v laboratoři a možnost zahraničních stáží.

Vidím zde příležitost k dalšímu zlepšování vzdělávacího procesu a k vytvoření prostředí, které propojuje teorii, praxi a výzkum. Naším cílem je připravit nejen kvalitní lékaře, ale také odborníky, kteří budou schopni přinášet inovace a rozvíjet své obory.

Pokud budeme konkrétní, co plánujete rozvíjet? Co bude sloužit jako výkladní skříň nemocnice?

Co se týče rozvoje nemocnice, současný management se teprve zajíždí, protože k některým změnám došlo poměrně nedávno. Přesto už vidím několik jasných směrů, které bychom měli posílit. Tím prvním je rozvoj onkologické péče. Ať už jde o zajištění kvalitní péče v oblasti ozařování, chemoterapie nebo biologické léčby, naším cílem je přinést pacientům komplexní a moderní přístup k léčbě.

Pak traumatologie a akutní medicína. To je zásadní nejen pro poskytování akutní péče obyvatelům Prahy a okolí, ale i pro potřeby armády. Vzhledem k současné geopolitické situaci a častým zahraničním misím české armády je potřeba být připraveni na různé scénáře. Nesmíme přitom zapomínat na multioborovost medicíny. Dnes není izolovaná čistě na jednotlivé obory, ale stále více propojuje různé specializace. Naším cílem je posilovat společná centra excelence, například v oblastech jako neurochirurgie, neurologie, neurorehabilitace a intervenční radiologie.

Výkladní skříní je jistě Centrum excelence pro léčbu hypofyzárních nádorů, které společně vedeme s III. interní klinikou 1. LF UK. Naše nemocnice je největším centrem v Česku pro léčbu nádorů hypofýzy a drží statut centra excelence. Kromě poskytování špičkové péče pořádáme semináře, vzdělávací programy a zakládáme pacientské organizace. Tato oblast byla dříve v českém zdravotnictví spíše zanedbávaná, ale správně nastavená pacientská organizace přináší užitek pro všechny strany – pacienty, lékaře i systém jako celek.

Hovořil jste o simulačním centru. Pamatuji si, s jakou velkou pompou takové výukové pracoviště otevírala Masarykova univerzita v Brně. Má to vaše podobné špičkové parametry?

Simulační centrum pod Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity v Brně je opravdu nádhernou ukázkou toho, co dnes můžeme umět simulovat a kde můžeme živé pacienty nahradit různými moderními technologiemi, aby si medici mohli určité věci nejdříve osahat. Sám jsem měl tu čest v několika kurzech vyučovat a bylo to nesmírně zajímavé.

Myslím, že i v Praze si něco takového pro naše studenty zasloužíme. Příkladem je Simulační centrum 1. LF UK. Těch možností pro naše Centrum simulační medicíny vidím ohromné množství. Třeba cévní modely, což jsou modely, ve kterých protéká tekutina a umožňují nácvik cévních operací, jako jsou sutury (způsob sešití cév – pozn. red.) nebo opravy cévních poranění.

foto Hrot24, Tomáš Novák

Další užitečnou věcí jsou simulace mozkových výdutí a nádorů. V tomto případě jsou modely doplněné o speciální mikroskopy, které věrně simulují operační prostředí a poskytují studentům přesnější představu o tom, co budou řešit v praxi. Velmi mě také zajímá rozvoj virtuální reality ve výuce. U ní mě napadá třeba plánování přístupů k mozku nebo páteřnímu kanálu. Virtuální realita umožňuje pracovat s reálnými předoperačními obrázky pacienta a simulovat přístupy k jednotlivým strukturám, jako jsou nádory nebo jiná patologická ložiska. To je hodně užitečná věc.

Vaši starší kolegové, dnes slovutní profesoři, se na podobných věcech neučili a dnes jsou kapacitami oboru. Říkají: za nás to šlo i bez toho. Nejsou nové technologie tedy trochu vyhozené peníze?

Pokud se investuje rozumně, je to ku prospěchu všech. Simulační medicína se dnes stává nedílnou součástí moderního vzdělávání lékařů. Její význam spočívá nejen ve zkracování učební křivky, ale také v reakci na společenské změny a rostoucí očekávání pacientů. Tradiční přístupy, kdy lékaři získávali zkušenosti přímo na pacientech, často i bez přímého dohledu, jsou již právně i eticky neakceptovatelné. Současní pacienti očekávají, že zákrok provede zkušený odborník, a jen málokdo by souhlasil, aby operaci vykonával lékař, který daný postup provádí poprvé.

Simulační medicína pomáhá tento problém řešit tím, že umožňuje lékařům lépe pochopit anatomické a chirurgické postupy ještě před prvním zákrokem na pacientovi. I když simulace nikdy plně nenahradí skutečnou operaci, výrazně snižují riziko chyb při učení v reálném prostředí a umožňují lékařům si techniky osvojit předem. Tento přístup je zvláště důležitý u výkonů, které se provádějí zřídka, například některé cévní operace mozku. Neboli simulační nástroje umožňují lékařům zachovat vysokou úroveň dovedností i u méně častých zákroků.

Virtuální realita pak hraje v simulační medicíně důležitou roli jako podpůrný nástroj. Umožňuje lékařům plánovat složité operace mozku, páteře nebo cévních systémů pomocí reálných předoperačních dat. Díky tomu si mohou „nanečisto“ vyzkoušet různé přístupy a lépe se připravit na skutečný zákrok. Tento druh tréninku je přínosný zejména pro studenty medicíny a lékaře v postgraduálním vzdělávání, kteří se díky němu mohou s jistotou zapojit do praxe.

Uznávám, že simulace není náhražkou reality. To z logiky věci nejde. Ale je a bude jejím důležitým doplňkem, který umožňuje efektivnější a bezpečnější přípravu nových generací lékařů. Jsem přesvědčený, že takový směr odpovídá nejen technologickému pokroku, ale i společenským očekáváním všech aktérů ve zdravotnictví, včetně pacientů.

prof. MUDr. David Netuka, Ph.D. (48) • zástupce ředitele Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha pro oblasti vědy, výzkumu, vzdělávání a strategického rozvoje • od roku 2020 přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN • specializuje se na nádory mozku, podvěsku mozkového, cévní onemocnění mozku, míchy a páteře • v roce 2018 byl jmenován na Univerzitě Karlově profesorem pro obor neurochirurgie • vyučuje neurochirurgii na 1. LF UK • je ženatý, má dvě děti