Když žijete pod sopkou, každé ráno, poledne a večer si při pohledu na její vrcholek oddechnete, protože se z něho nekouří. Až pak to jednou přijde a vy víte, že jste v těžkém průšvihu. Zhruba tak si musí poslední dva či tři týdny připadat čínský prezident Si Ťin-pching. Na tom, jestli se mu v následujících týdnech podaří déšť kamení, lavinu popela a proudy lávy alespoň zpomalit, závisí nejen jeho politický život a čínská ekonomika s půldruhou miliardou lidí, nýbrž také nečekaně podstatná část prosperity celého světa v následujících letech či desetiletích.

Onen kouřící vrcholek se jmenuje Evergrande a je to největší čínská developerská společnost a zároveň nejzadluženější firma v branži po celém širém světě. Nominálního dluhu má 88 miliard dolarů, ale její celkové závazky (kdo není ekonom, může říkat prostě dluh, vyjde to nastejno) čítají přes 300 miliard dolarů. To je samo o sobě slušné riziko: firma takové velikosti je „too big to fail“, jak říkají Američané, tedy systémově důležitá. Nesmí padnout, protože by to napáchalo ekonomický masakr první třídy.

Prodělat nelze

První obláčky kouře začala Evergrande vypouštět předloni, kdy jí začaly slábnout tržby. To je důležité kvůli obchodnímu modelu, jejž Evergrande praktikuje. Je to jednoduché: půjčíte si od banky, postavíte deset tisíc bytů tuhle a tamhle a rozprodáte je, ještě než je dokončíte. Z utržených peněz vrátíte bance dluh, zbytek reinvestujete a za drobné, které vám zbudou v kapse, si koupíte ostrov v Řecku a k němu pár rolls-royců. A protože ceny bytů neustále rostou a porostou donekonečna, jak se domníváte, vlastně ani nemůžete prodělat.

Ledaže… Ono ledaže má několik podob. Zaprvé, čínská populace rychle stárne a šedesát procent z ní, něco přes 800 milionů lidí, již žije ve městech. To je systémový problém. Druhý typ takového ledaže přistál na konci předloňského roku v podobě nemytého wuchanského luskouna a následné pandemie. Protože političtí bossové v Pekingu se – dost možná správně – rozhodli potlačit koronavirus silou, zastavili doslova přes noc obrovský kus čínské ekonomiky. A dokud opatření platila, bylo prakticky nemožné prodat byt.

Evergrande má rozjetých více než 200 velkých rezidenčních projektů ve více než stovce čínských měst, píše deník The Wall Street Journal. Když jde všechno dobře, tržby z prodeje ještě nehotových bytů stíhají jakžtakž pokrýt náklady, tedy především materiál, mzdy a splácení dluhů. Když přijde rána jako ta v podobě pandemie, nejde najednou nic.

Mrtvý brouk

V létě se začalo mluvit o tom, že Evergrande nebude mít 23. září hotovost na splacení dolarových dluhopisů za 87 milionů dolarů. Tu zprávu nikdo oficiálně nepotvrdil; objevila se ve chvíli, kdy firma začala svým dodavatelům namísto peněz platit předáváním čerstvě dokončených bytů. Tak to vypadalo v devadesátých letech v Rusku: zemědělci dostávali výplatu v zelí a automobilky platily pneumatikami.

Taková událost by byla průšvih: okamžitě by šel dolů rating a s ním levné peníze na další financování. Daly by se očekávat další nesplacené dluhy a nezadržitelný pád – pokud by ovšem nezasáhl Peking, který může téměř doslova prostě bankám nařídit, co se mu zlíbí, tedy i utopit v Evergrande tolik peněz, aby to dalo firmě čas se zvednout.

Daniel Deyl

Jenže problémy čínského megadevelopera přišly shodou okolností zrovna v moment, kdy se prezident Si rozhodl, že srovná velké byznysy do latě. Pocítili to zejména elektronický obchodník Alibaba, taxislužba Didi, finanční kolos Ant Financial nebo pojišťovna Ping An. V tomto případě šly najednou dva prezidentovy zájmy přímo proti sobě: buď Evergrande podrží a nechá jí narůst hřebínek, nebo ji pěkně podusí a způsobí dalekosáhlý ekonomický otřes.

Peking zareagoval trochu nečekaně dvojím způsobem. O Evergrande nepadlo oficiálně ani slovo, a to ani poté, co 23. září skutečně nesplatila ze svých dolarových závazků ani cent. Až o téměř dva týdny později vydala společnost prohlášení, že závazkům denominovaným v jüanech dostála – ovšem jen proto, že její dotyčnou dceřinou firmu odkoupila státní firma.

Zároveň ovšem Peking v září oznámil, že začne tvrději vymáhat dodržování tří pravidel (původem ze srpna loňského roku, plně v platnosti od letošního ledna), jimiž se napříště budou muset developeři řídit při dalším zadlužování. Dosud platilo, že firma na další peníze nedosáhla, až když porušila všechna tři pravidla zvaná poeticky Tři červené čáry (viz box). Od nynějška budou úřady moci zatrhnout další zadlužování případ od případu. Deník Financial Times cituje případ developera Sunac China Holdings, který upoutal nevítanou pozornost úřadů, ačkoli papírově jsou jeho finance podle dvou ze tří červenočárových kritérií v pořádku.

Tři červené čáry

Peking vydal letos v září směrnici o třech kritériích, jež budou nově omezovat možnosti developerských společností dosáhnout dalšího financování jejich aktivit. Účelem je zbrzdit přehřátý realitní sektor, jenž dnes celkem vytváří 29 procent tamního HDP, a dosáhnout tak většího stupně diverzifikace čínské ekonomiky. Ani tady není ta hra jednoduchá, upozorňuje agentura Bloomberg: když se to povede, domácí poptávka vzroste a ubude exportu, což bude působit jako globální inflační tlak.

• Čára 1 – strop na poměr závazků k aktivům v celkové výši sedmdesát procent (s výjimkou prodejů započatých, ale ještě nedokončených bytů)

• Čára 2 – strop na poměr čistého dluhu k aktivům ve výši sto procent

• Čára 3 – požadavek na likviditu: výše krátkodobých úvěrů nesmí překročit výši hotovosti, již má firma k dispozici

Kouřící vrcholek

Potíž prezidenta Siho spočívá v tom, že Evergrande je právě jen onen kouřící vrcholek sopky – celý čínský developerský a realitní sektor pod ním na tom není o nic lépe. Lépe řečeno, byla oním vrcholkem až do minulého týdne, kdy se už začala valit láva: v pondělí nezaplatil menší konkurent Evergrande, firma Fantasia, 206 milionů dolarů na jistinách ten den splatných dluhopisů. Celkem má dluhy za 12,8 miliardy dolarů; agentura Fitch navíc zjistila, že si firma půjčila sto milionů dolarů, o kterých nikomu nic neřekla. Agentura poté vydala prohlášení prošpikované finančním argotem zhruba toho vyznění, že „nejsme si jisti, ale skoro bychom byli nakloněni domněnce, že tato firma je beznadějně švorc“. Ještěže ratingové agentury máme, napadne čtenáře, jenž do té doby věřil slušnému hodnocení BB (od minulého pondělka CCC, což je ekvivalent „mizerie“).

Den poté se dočkal snížení hodnocení další developer Sin Inc. Ten již 18. září nesplatil kupony, průběžné platby výnosu dluhopisů, v hodnotě téměř 38 milionů dolarů. Nejspíš tak nebude mít ani na splacení jistiny v hodnotě 246 milionů, což jej čeká 18. října. Jeho celkové závazky čítají přes čtrnáct miliard dolarů.

Problém je v tom, že developerský a realitní sektor tvoří dohromady (i s dodavateli) neuvěřitelných 29 procent čínské ekonomiky. To není překlep. Právě v něm se soustřeďuje největší díl investic do čínské ekonomiky (viz graf) a tyto investice táhnou čínskou ekonomiku. Jenže táhnou stále hůře: zatímco investic bylo v posledních deseti letech průměrně o pět procent více než v dekádě předcházející (spočítal neocenitelný Martin Wolf z Financial Times), tempo růstu celé ekonomiky slábne.

Daniel Deyl

„Potřebujeme skutečný, ne uměle nafouknutý ekonomický růst,“ řekl v červenci Si Ťin-pching partajním kolegům na jednání politbyra. Jeho červené čáry sledují právě ten cíl – omezení nikam nevedoucích investic do sektoru, jehož význam bude relativně vůči zbytku ekonomiky klesat. Jenže co dělat, když ona ekonomika je chorobně závislá právě na tomto sektoru?

Dvě hrozby

Peking má podle všeho dostatek politické i ekonomické moci, aby zabránil opakování toho, co se stalo se západními finančními trhy po pádu Lehman Brothers. Může pomoci dodavatelům, domácím věřitelům, znárodňovat a sanovat dle libosti. Doplatí na to však západní investoři, kteří ze svých peněz uvidí přinejlepším pár centů za dolar. Co to udělá s jejich důvěrou do budoucna, je nabíledni. A to ve chvíli, kdy bude jejich peněz čínské ekonomice zapotřebí více než kdy jindy v posledních čtyřiceti letech.

Čínské vůdce motivuje (kromě všudypřítomné příchylnosti ke korytu) snaha za žádnou cenu nepřipustit opakování masové tragédie z dob vlády Mao Ce-tunga. Druhou takovou nehezkou zkušeností by mohlo být 200 let dobrovolné mezinárodní izolace, která z Číny udělala zemi třetího světa. Pokud jdou oba záměry proti sobě, jako je tomu dnes, není prezidentu Siovi co závidět, protože je to on, kdo pomáhal vzniku současného stavu razantněji než kdokoli jiný. Veškerá moc znamená také všechnu odpovědnost. Dočkáme se vrcholné sebekritiky?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.