„Tady ta čerpadla, armatury, všechno se budeme snažit dostat ven,“ ukazuje náměstek ředitele pro hornické práce Pavel Vinkler zařízení čerpací stanice dolu Rožná v Dolní Rožínce na Vysočině. Hučící stroje v milionových hodnotách se nacházejí ve 24. patře, 1200 metrů pod povrchem a téměř 600 metrů pod hladinou moře. Aktuálně jde o nejhlubší přístupné místo v celé Evropě.

O tento status však brzy přijde. Bez čerpadel, která pracovníci státního podniku Diamo, respektive odštěpného závodu Geam, v příštích měsících demontují, se celé nejhlubší přístupné patro začátkem příštího roku kompletně zaplaví. Těžaři se při hledání rudy dostali ještě o dvě patra a sto metrů níž, s regulérní těžbou tam však nezačali a tyto chodby jsou pod vodou už dnes. Následovat budou vyšší patra včetně mimořádně bohatého dvacátého, kde horníci narubali rekordních 2302 tun uranu, tedy více než desetinu produkce šedesátileté historie dolu. 

Vinkler očekává, že během tří až čtyř let vystoupá voda po třinácté patro v hloubce zhruba 600 metrů pod povrchem, kde se na několik let zastaví. Postará se o to ponorná čerpací stanice, kterou horníci instalují v horní části slepé těžební jámy R7S. 

Pohnutá historie radioaktivního prvku zatím tedy úplně nekončí. Nabízí se však několik symbolických milníků, které je možné označit za jednotlivé fáze tohoto konce. Odstavení čerpadel v Rožné je jedním z nich. 

(Ne)zisková těžba

Vinkler do Rožné nastoupil po studiích na Vysoké škole báňské v roce 1984. Tehdy se v Česku těžilo ještě 2,5 tisíce tun uranu ročně, jen v Rožné pracovalo téměř tisíc lidí a konec uranového průmyslu v Česku byl v nedohlednu. Přesto už tehdy bylo jasné, že odvětví je za zenitem a s omezováním těžby v Rožné kvůli propadu cen začali ještě před rokem 1989. Nejspíš ani optimisté nepředpokládali, že komerční těžba zde skončí až v roce 2016. 

Uran Česku nikdy žádné velké štěstí ani závratné bohatství nepřinesl. S jeho těžbou se na českém území začalo před více než 160 lety v Jáchymově a posléze se rozšířila na celkem sedm ložisek. Nejdřív se prvek využíval hlavně k barvení skla a až s počátkem dvacátého století se začal ve zvýšené míře využívat také pro zdravotní a vědecké účely. Jak si však všímá Eva Balounová ve své studii Těžba uranu na našem území po roce 1945 pro Poslaneckou sněmovnu, už po vzniku republiky byla kvůli sílící světové konkurenci těžba ztrátová a postupně utlumována.

Situace se rapidně změnila po druhé světové válce se sovětskou touhou po vlastní atomové bombě. Sověti na rozdíl od USA tehdy neměli vlastní uran. Jejich pozornost se tedy zaměřila právě na nejzápadnější výspu sovětského vlivu a už v listopadu 1945 uzavřelo tehdejší Československo tajnou smlouvu, ve které se zavázalo zásobovat jaderný program SSSR českým uranem. (Mimochodem, za války byl jáchymovský uran klíčovou surovinou i pro nacistický program vývoje jaderné bomby, naštěstí neúspěšný.)

Tomáš Novák týdeník HROT

Sověti zprvu slíbili hradit náklady na těžbu plus „ziskovou přirážku“ 18 procent. Ta se však po roce 1949 postupně snižovala, a navíc se do nákladů přestaly připočítávat některé položky jako stravné a ubytování. 

Nízká produktivita, špatná technická vybavenost dolů, relativně chudá ložiska, ale také přezaměstnanost uranového průmyslu vedla k tomu, že nejpozději od roku 1967 přestala být těžba pro Československo zisková, podle některých zdrojů i dříve. František Lepka ve své knize Český uran 1945–2002 uvádí, že od roku 1966 do pádu komunismu dotoval stát uran celkem 38,5 miliardy korun. „Hospodaření s uranem nepřispělo naší společnosti k vyšší životní úrovni, spíše naopak. Uranový průmysl parazitoval na jiných hospodářských odvětvích, respektive českoslovenští občané na něj dopláceli svými daněmi,“ uvádí Lepka.

Po změně režimu situaci ještě zhoršily zásoby, které se na trh dostaly z likvidovaných jaderných zbraní. A také odbytová krize po odmítnutí českých dodávek osamostatněným Slovenskem. „V roce 1994 byla cena uranu kolem devíti dolarů za libru. Dnes je to 35 dolarů,“ srovnává Vinkler. Podle Lepky koncem devadesátých let bylo možné uran na světových trzích pořídit za tisíc korun za kilogram, v ložisku Hamr na Jezeře se však těžil za 2700 korun.

Tomáš Novák týdeník HROT

Až na jedinou výjimku zůstal zákazníkem tuzemských uranových dolů pouze ČEZ. Energetická společnost posílala nakoupený český uran na obohacení do Francie či Ruska a pak k výrobě paliva pro Temelín a Dukovany do ruských závodů společnosti TVEL. Domácí zásoby tak v posledních letech těžby pokrývaly zhruba polovinu spotřeby Dukovan a Temelína. 

ČEZ si však vymínil, že takzvaný žlutý koláč bude nakupovat za světové, konkurenční ceny. Původně se proto počítalo, že těžba v Rožné kvůli nerentabilitě skončí definitivně už v roce 2006. Ve stejnou dobu však překvapivě ceny na světových trzích vystřelily prudce nahoru, a nakonec se tak těžilo ještě o deset let déle. 

Podle energetického experta Jiřího Gavora z poradenské společnosti Ena podléhá uran, stejně jako jiné komodity značným a nečekaným cenovým výkyvům. „Je to podobné jako konec těžby černého uhlí. Po převzetí zkrachovalých OKD státem najednou vyletěla cena nahoru, OKD měly najednou miliardu zisku a premiér předpokládal, že těžit se bude až do roku 2030. To po pouhých dvou letech zase neplatí,“ srovnává Gavor. 

Z jedné tuny denně na jednu tunu ročně

S vytěžením posledního symbolického vozíku na jaře 2017 byl však konec těžby uranu definitivní. Ještě než nejspodnější patra dolu Rožná zaplaví voda, vynesou horníci všechno, co má nějakou cenu. Podle Vinklera to neznamená, že by důl kompletně vyplenili. Mnoho kontaminovaného materiálu se vynést prostě nevyplatí, zůstane proto navěky dole. Pro drahá trafa, kabely a další zařízení však najdou využití. 

Od dvanáctého patra výš totiž provoz minimálně ještě na dalších 15 let nekončí. Od roku 2016 tam funguje Podzemní výzkumné pracoviště Bukov Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), které se aktuálně rozšiřuje o druhou část. 

SÚRAO má za úkol najít vhodnou lokalitu a posléze zbudovat hlubinné úložiště použitého jaderného paliva. Geologové proto v podzemní laboratoři zkoumají, jak se v hlubinách chovají nejrůznější horniny a materiály, aby nabyté znalosti mohli uplatnit při výstavbě konečného úložiště.

To podle dnešních odhadů přijde až na 130 miliard korun. V tom jsou započítány i náklady na PVP Bukov, které rozhodně nejsou malé. Podle smluv v registru zaplatí SÚRAO za provoz Bukova celkem přes tři miliardy korun. 

Diamo zajistí podzemní laboratoři veškerý servis od dopravy přes větrání až po odčerpávání vody. Nabírá proto dokonce do Rožné nové lidi a oslovuje například i některé horníky propuštěné po ukončení těžby před třemi lety. 

Teprve až zrezivělým výtahem rychlostí osmi metrů za vteřinu vystoupá k povrchu poslední vědec SÚRAO, zatopí Diamo vodou i zbytek dolu na úroveň minus sto metrů. A pak ji bude roky čistit.

Podle ředitele Geamu Františka Tomana bude přitom podnik získávat uran i při čištění důlní vody. Ten se nijak neliší od suroviny dodávané na výrobu jaderného paliva a Diamo ho plánuje za stejným účelem zpeněžit. Ročně však půjde maximálně o jednu tunu. „Dříve se tady těžila jedna tuna denně,“ srovnává Toman v hlubině s cedulí 24 P. nad hlavou. Pro fanoušky jaderné energetiky to může být aspoň malým zadostiučiněním. Uranové dějiny v Česku neskončily.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.