Místo analýzy situace a způsobů postižení jednotlivých odvětví i celých sektorů ekonomiky a z toho odvozeného systému jednoduché a velkorysé pomoci nám každý den vyskočí nějaký ministr jak čertík z krabičky a představí nějaký nový, zcela neotřelý nápad na záchranu českého byznysu. Že nikdo zatím netuší, kolik to bude stát, je logické. Nelogické ale je, že se nikdo nezabývá objemem slibované státní pomoci a efektem, který by měla přinést.

Takže nejprve nalijeme pár miliard na půjčky živnostníkům do státní Českomoravské rozvojové banky, abychom vzápětí zjistili, že instituce zabývající se pár stovkami případů ročně prostě desetitisíce žádostí v pěti pobočkách nezúřaduje v jakkoliv přijatelném čase.

Pak dáme patnáctitisícovou podporu živnostníkům včetně těch, kteří mají třeba třicet zaměstnanců, a pak paní Maláčové dojde, že by je spíš potřebovali lidé pracující na dohody. Pak zase vláda nesmyslně plošně zmrazí spotřebitelské půjčky a hypotéky, místo aby firmám a podnikatelům zaručila kontokorenty a zadotovala jejich úročení, což by byla skutečná pomoc trpícímu malému byznysu atd. V praxi tak vidíme, proč se v mezinárodních žebříčcích konkurenceschopnosti propadáme kvůli kvalitě institucí.

Ve vládě buď chybí ekonomická erudice, nebo své členy s mozkem izolovala do karantény. Možná by to chtělo někoho myslícího si najmout a drobet ho poslouchat. Takových lidí v téhle zemi není málo.