Argentinský prezident Alberto Fernández se o minulém víkendu rozhodl oslovit věřitele přes média: „Nechceme nikoho oblafnout. Prostě víc dát nemůžeme,“ nechal se slyšet. Jde o dluh ve výši 65 miliard dolarů, jehož splácení země v květnu nedostála - již podeváté v dějinách, což je neslavný světový rekord. Fernández se snažil věřitele - především americké finanční skupiny - přesvědčit, aby přijali nabídku, jež jim nabízí zaplacení zhruba 53 procent dlužné částky (v řeči dluhopisového trhu 53 centů na dolar).

Celkem Argentina dluží 323 miliard dolarů, z čehož si část vypůjčila vláda Fernándezova předchůdce Mauricia Macrího; naposledy to bylo 44 miliard od Mezinárodního měnového fondu. Ten také dosud víceméně souhlasí s Fernándezovým tvrzením, že argentinská ekonomika není schopna vygenerovat lepší nabídku.

Do čtvrtého srpna

Právě s podporou MMF prezident počítá v současném kole jednání s věřiteli, jež má být rozhodnuto do čtvrtého srpna. Již před nástupem koronaviru byla Argentina v hluboké recesi a následné zmrazení ekonomických aktivit (jedno z nejdelších a nejdůslednějších na světě) dílo zkázy dokonalo. Fernández tvrdí, že jeho těžce zkoušená země za pandemii nijak nemůže a že víc než zmiňovaných 53 centů za dolar z ní nikdo nedostane.

Kontext však Fernándezově mediální prosbě o shovívavost dodává na jisté pikantnosti. Prezident o sobě říká, že „nenajdete pragmatičtějšího člověka“, ale zároveň nenechává nikoho na pochybách o svých peronistických kořenech; když vysílá televizní projev, je portrét Evy Perónové v jeho kanceláři vidět na prominentním místě. Manželka prezidenta Peróna přitom sice jistě byla inspirující silou pro argentinské chudé, ale jako vzor fiskální zdrženlivosti by uspěla jen stěží.

Daniel Deyl

V okruhu Fernándezových spojenců není sama. Jeho viceprezidentka Cristina Fernándezová de Kirchner strávila v prezidentském křesle osm let (2007-2015), během nichž udělala, co šlo, aby se její země z dluhů nevyhrabala nikdy. Že její kvalifikací bylo především manželské pouto, jež ji pojilo s předchůdcem Néstorem Kirchnerem, vlastně ani nepřekvapí.

Skeptici v řadách Fernándezových věřitelů se domnívají, že právě Fernándezová de Kirchner (krize se projevuje i kritickým nedostatkem příjmení) - a nikoli její šéf - má ve věci 53 centů rozhodující slovo. Oba to samozřejmě popírají, zároveň se ale netají tím, že prezident a viceprezidentka tvoří velmi těsně spolupracující tým. To samo o sobě sráží důvěryhodnost Argentiny coby dlužníka o pěkných pár bodíků.

56 centů, ani o halíř míň

Nabídka, kterou Fernández přednesl věřitelům těsně poté, co v květnu jeho vláda nezaplatila, co měla, mluvila o 40 centech za dolar. Věřitelé mu ji hodili na hlavu, ale čekali, jak vylepšená nabídka z Buenos Aires přijde.

Fernández oznámil 53 centů plus začátek splácení úroků (nového dluhu, do něhož se přelije dluh starý) již od roku 2021, tedy o rok dříve než v nabídce původní. Učinil tak, aniž by se předtím poradil s hlavní skupinou amerických věřitelů, což pozorovatelé (například list Financial Times) považují za riskantní tah. 

Jeho úspěch závisí na tom, jestli získá podporu dvou největších skupin držitelů dluhopisů. První z nich spatřily světlo světa v letech 2005 a 2010 a jsou samy produktem restrukturalizace dluhů starších. Druhé byly vydány po roce 2016. Vtip je v tom, že tyto dvě skupiny věřitelů, k nimž patří mimo jiné firmy jako BlackRock, Fidelity, T. Rowe Price, VR Capital Group nebo Monarch Alternative Capital, drží více než 35 procent veškerých dluhopisů, a mohou tak jakoukoli dohodu zablokovat. Zatím (do pondělního rána) požadují 56 centů a ani halíř méně.

Argentinský prezident mezitím může mít pravdu, že ekonomika jeho země náročnější splácení nezvládne. Kromě zmíněných trablů, včetně koronaviru, je tu nepříjemný fakt, že kvůli stále relativně levné ropě nemůže jeho země spoléhat na vývoz ze svých bohatých břidlicových zásob v Patagonii zvaných Vaca Muerta, Mrtvá kráva. Namísto toho Fernández doufá, že se mu podaří proměnit začnou rozlohu úrodné půdy v „živou krávu“, jak tuto ekonomickou naději nedávno nazval. 

Tato půda by měla v budoucnu zajistit zemi skvělý příjem díky potravinovému exportu, o nějž je ve světě (především v Číně) velký zájem. Problém je samozřejmě v tom, že na to Fernández potřebuje peníze, které nemá. I kdyby se mu podařilo věřitele přesvědčit, bude se dál symbolicky potácet mezi dvěma kravami, mrtvou a živou.