Když bude fungovat americká a čínská ekonomika, dovede světové hospodářství vzhledem k jejich váze na poptávkové i nabídkové straně přestát lecjaké šoky. Včetně toho, který globálnímu růstu připravilo Rusko vpádem na Ukrajinu koncem února 2022. Jenže jak v Americe, tak v Číně se objevují zádrhele.

Inflace, která nepřejde

Ve Spojených státech se nestalo nic jiného, než že se ekonomika, několik let silně podporovaná extrémně uvolněnou měnovou i rozpočtovou politikou, přehřála. Když se splete bankovní rada ČNB nebo vláda ČR, bolí to mnoho lidí i firem v Česku, ale světovému hospodářství se nestane vůbec nic, jak se ostatně na zemi se zhruba 0,3procentním podílem na celosvětovém HDP sluší a patří. Když přijde s nějakou doktrínou americká centrální banka, například že začne zasahovat teprve tehdy, až bude trh práce šlapat na plné obrátky, je to něco úplně jiného – je to garantovaná pozdní reakce na inflační tlaky se vskutku celosvětovým dosahem.

To, co nejdřív vypadalo jako přechodná inflační vlna, způsobená poruchami v logistice, jak se covid přesouval světem tam a zase zpátky a opakovaně přerušoval dodavatelské řetězce, mělo ve skutečnosti mnohem hlubší kořeny a mnohem starší, klasické vysvětlení – příliš mnoho peněz v oběhu. Zlomit inflaci, když už si každý zakalkuluje cenový nárůst do budoucích výhledů, vyžaduje nastavit úrokové sazby mnohem výš, než kam chce Fed podle vyjádření většiny svých představitelů tentokrát zajít. Daní za sražení inflačních očekávání zpátky k nějakým dvěma procentům by byla s vysokou pravděpodobností recese, alespoň taková je zkušenost z osmdesátých let, kdy ceny naposledy rostly tak rychle jako teď. Jinak řečeno, vysoká dynamika cen tady bude déle, než se třeba ještě loni zdálo, protože spadnutí do recese a růstu nezaměstnanosti se dnešní Bidenova Amerika bojí mnohem více než ta Reaganova.

Miroslav Zámečník

V ročním přepočtu americká ekonomika v prvním čtvrtletí nečekaně poklesla o 1,4 procenta (počítalo se s růstem o jedno procento), což nepříjemně připomnělo, že nic netrvá věčně, ani oživení po covidu, vydatně přikrmované vládními poptávkovými stimuly a hluboce negativními reálnými úrokovými sazbami. Když už nic jiného, lze alespoň konstatovat, že na lití dolarů do ekonomiky typu USA přišla požadovaná odezva – loňský vzestup HDP Spojených států o 5,7 procenta byl nejvyšší od roku 1984 a současná míra nezaměstnanosti s 3,6 procenta je na dohled nejnižší hladině za poslední půlstoletí. Akorát tu inflaci (v prvním čtvrtletí letoška osm procent) sice nikdo nechtěl, ale při zpětném ohlédnutí mohl očekávat.

Rychlé zpomalení až do záporu je ovšem dobré číst jako reakci na to, co se odehrávalo loni: horečná snaha o hromadění zásob se letos promítla do zpomalení jejich růstu (příspěvek k HDP –0,84 procenta) a nejvýraznější brzdou bylo, že rozjetá domácí spotřeba nasává dovozy pod tlakem – příspěvek čistého vývozu (obchodní deficit) tak byl minus 3,2 procenta, zatímco domácí spotřeba šla přesně opačným směrem (+3,7 procenta). Saldo sice bylo negativní a Fed úrokové sazby letos několikrát zvýší, ale ekonomika dále poroste za cenu pomalejšího brzdění inflace. Mezinárodní měnový fond vidí letošní růst amerického HDP ve výši 3,7 procenta, tedy zhruba o půl procentního bodu nad dlouhodobým průměrem (3,14 procenta za roky 1948–2022), ale vysoko nad průměrem posledního desetiletí (2,1 procenta).

Čínská nulová tolerance

Naopak Čína jako světová dvojka (nebo jednička, když přihlížíte k rozdílům v cenové hladině) poroste možná polovičním tempem, než na co byla v posledním desetiletí zvyklá (7,4 procenta), neboť plánovaný cíl 5,5 procenta je v podstatě nedosažitelný.

Základní příčinou je přitom snaha postupovat v případě omikronu se stejnou tvrdostí jako u předchozích variant koronaviru a uplatňovat „nulovou toleranci“. Z ní si prezident a předseda čínských komunistů Si Ťin-pching udělal trademark a postavil kolem ní aureolu rázného a moudrého vůdce, kterému by měly strana i všechen lid svěřit osud i v příštích letech. Jenže kontrast mezi totalitní, ale organizovanou Čínou, která má výsledky, a „chaotickým a dekadentním“ Západem, který tak ráda zdůrazňovala čínská propaganda, zdaleka nefunguje stejně jako v roce 2020. Nulová tolerance trvá navzdory existenci vakcín prokazatelně zmírňujících průběh onemocnění, ty však nejsou čínské provenience a jejich nasazení Čína – snad z důvodu ideologické prestiže – odmítá. S očkováním seniorů země, která s nařízeními omezujícími osobní svobodu nemá nejmenší problém, paradoxně nepokročila, i když i čínské vakcíny riziko vážných komplikací výrazně snižují.

V současné době dává Čína přednost nekompromisním uzávěrám, postihujícím asi 350 milionů obyvatel, nehledě na ohromné ekonomické náklady, kterým se přitom mohla vyhnout. Už jen dlouhotrvající lockdown v pětadvacetimilionové megalopoli Šanghaj, která má HDP asi jako Polsko a je zároveň největším světovým přístavem a logistickým centrem prvořadého významu, „umázne“ z čínského celoročního ekonomického růstu za každý měsíc v přepočtu nějakou desetinu procenta. Navíc když se něco zadrhne tady, pak to pocítí ve všech koutech planety – fronta lodí čekajících na naložení a vyložení se „štosuje“ a přelévá z jednoho kontinentu na druhý; když se rozhýbe výroba v Číně, zahltí se vykládka v přístavech na západním pobřeží Spojených států a v Evropě.

Kolaterální následky války

Pro Ukrajinu bude mít válka, i kdyby rychle skončila, tragické následky na životech i materiálních ztrátách a letošním poklesu odhadovaném MMF na 35 procent. Jistěže na ni doplatí i útočník, ale u Ruska se MMF vyhýbá číselnému odhadu. Pocítí ji ale i čistí dovozci ruské ropy a plynu v Evropě, země, které měly s oběma účastníky konfliktu významnější obchod. Silně zasáhne také čisté dovozce potravinářských komodit, v nichž byla silná Ukrajina, od pšenice a kukuřice až po slunečnicový olej. Válka rovněž znamená, že alternativa kontejnerových lodí čekajících v přístavech v podobě železniční dopravy z Číny do Evropy přes Kazachstán a Rusko je passé.

MMF dohromady odhaduje vliv války na snížení letošního světového růstu na 0,8 procentního bodu, což je vysoké číslo, když uvážíme, že podíl Ruska na globálním HDP v paritě kupní síly je jen 3,1 procenta a Ukrajiny 0,4.

Souvisí to s tím, že válka se trefila do velmi napjaté bilance primárních komodit, které vystřelily disproporčně nahoru. V druhé vlně zdražení vzlíná jak do navazujících výrob (přes zdražení vstupů), tak vzhledem k hledání náhrad i do substitutů. Zákazy vývozu a zvýšené nákupy napětí na trzích jen zvyšují. V mnoha rozvojových zemích nesmaží na slunečnicovém oleji, ale na palmovém, ale jeho ceny také stouply, zejména poté, co největší producent – Indo­nésie – export koncem dubna zakázal, aby srazil jeho ceny na vnitřním trhu.

Tato politika samozřejmě dopadá na dovozce, jejichž sociální systémy bývají často založeny na cenových dotacích úplně základního koše potravin, jako je chléb nebo jedlý olej. Růst nákladů na dovoz extrémně zatěžuje veřejné finance nebo spotřebitele tam, kde se dotace omezují – zdroj nepokojů v arabském světě při posledním komoditním cyklu spočíval právě v drahotě.