Žoldnéř, nebo kontraktor
Soukromé vojenské společnosti používá Západ i Rusko. Rozdíl mezi nimi je však obrovský
Think-tank DCDC (Development, Concepts and Doctrine Centre), který spolupracuje s britským ministerstvem obrany, vydal v roce 2015 studii s názvem Future Operating Environment 2035. Cílem této studie bylo předpovědět trendy, které budou mít v roce 2035 strategický dopad na podobu operačního prostředí ozbrojených sil, a umožnit tak britské armádě přizpůsobit tomuto budoucímu prostředí svůj rozvoj.
Kromě řady jiných, neméně zajímavých předpovědí například o nových technologiích zmiňuje tato studie také růst významu nestátních aktérů, kteří budou mít podstatně vyšší vliv na světové dění, než je tomu dnes. Studie zmiňuje především nadnárodní korporace, nevládní organizace a představitele místních samospráv, ale do stejné skupiny patří i soukromé vojenské společnosti.
Dobrodruzi ve třetím světě
Vnější obraz těchto společností či jednotlivců v očích veřejnosti prošel v posledních dekádách dramatickým vývojem. Na přelomu 70. a 80. let byla žoldnéřská profese veřejnosti na Západě známa hlavně díky časopisům jako Soldier of Fortune, který byl jedním z opěrných bodů úspěšného náboru cizinců do občanské války v Rhodesii. Nejen toto působení na nějakou dobu zarámovalo obraz žoldnéřů především na problematická působení ziskuchtivých dobrodruhů v občanských válkách zemí třetího světa.
K očistě této profese došlo až při konfliktech USA a jejich spojenců v Iráku a Afghánistánu. Soukromé vojenské společnosti, zaměstnávající nikoli žoldnéře, ale kontraktory, v těchto konfliktech již byly regulérním profesionálně řízeným byznysem a pomáhaly tam, kde kapacity a schopnosti armád nestačily.
Změna názvosloví (přerod žoldnéře na kontraktora) odráží i proměnu charakteru tohoto povolání. Typický kontraktor působící v Iráku a Afghánistánu byl většinou bývalý profesionální voják, který působil ve prospěch stejného cíle – pouze „v civilu“, s větší mírou svobody a lepším honorářem, a to nejen přímo na bojišti, ale především v oblasti logistiky, výcviku a poradenství.
Faktem je, že bez služeb soukromých vojenských společností by již vedení takto náročných zahraničních operací bylo pro armády NATO takřka nemožné. V očích kritiků tato skutečnost předznamenává postupný začátek privatizace bezpečnosti.
Nehledě na míru profesionalizace a široké spektrum činností je působení těchto společností stále značně politicky citlivé. Ve své době byla média plná článků o kontroverzních praktikách společnosti Blackwater. V posledních letech však do novin a časopisů proniká jiná vojenská organizace, takzvaná Vagnerova skupina. Její působení je však s profesionálně řízeným soukromým bezpečnostním byznysem těžko srovnatelné.
Prodloužená ruka Kremlu
Za zakladatele Vagnerovy skupiny je považován bývalý důstojník GRU Dmitrij Utkin, který to pod křídly této (už i v ČR nechvalně známé) ruské vojenské rozvědky dotáhl do hodnosti podplukovníka. Samotné jméno skupiny je odvozeno od jeho přezdívky „Vagner“. Pod jeho vedením se skupina angažuje především ve výše zmíněných, pro žoldnéře tradičních konfliktech – politicky citlivých občanských a separatistických válkách. Příkladem může být nasazení „vagnerovců“ v Libyi, Sýrii, na východní Ukrajině. Pozadu nezůstávají ani v Africe, kde jejich působení vrhá stín na celou budoucnost operace Barkhane.
Nad Utkinovou autonomií ve vedení skupiny však visí celá řada otazníků. Role prostředníka mezi vagnerovci a Kremlem je obecně přisuzována ruskému oligarchovi Jevgeniji Prigožinovi, který má velmi blízko k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Sám Utkin pak s Prigožinem dlouhodobě spolupracoval, a to jako šéf jeho ochranky i generální ředitel jedné z jeho firem.
Toto propojení, ale i rostoucí množství indicií o přímém financování ruským státem pak podporují tezi, že Vagnerova skupina slouží jako prodloužená ruka Kremlu, která působí tam, kde by nasazení ruské armády bylo politicky problematické. Faktem také je, že zatímco v „proxy“ konfliktech se vagnerovcům daří uplatňovat vliv Moskvy (například ve střední Africe), otevřené střety se západními armádami pro ně nevycházejí vůbec dobře. Příkladem může být Sýrie v roce 2018, kde při střetu s Američany zahynulo nebo bylo zraněno 300 ruských žoldáků. Mrtvé a zraněné pak muselo repatriovat do Ruska oficiální armádní letectvo. Proto se také vagnerovci těmto otevřeným střetům zásadně vyhýbají.
Nehledě na to existuje jasná dělicí linie mezi standardním bezpečnostním byznysem a působením Vagnerovy skupiny. Západní společnosti čelily za odhalené kontroverze spojené se svým působením ostré veřejné kritice, která pro ně měla zpravidla právní následky, zásadními změnami v jejich vedení počínaje a ukončením činnosti konče. Vagnerova skupina zůstává navzdory hromadícím se zprávám o jejích zločinech doma v Rusku bez trestu.
Autor je vydavatelem týdeníku Hrot