Každý nosíme v hlavě malé domácí kino a zpětně si můžeme promítnout, co nám v ní z prvních pár měsíců pandemie utkvělo nejvíc. Hradčanské náměstí a Karlův most v pravé poledne, vše zalito jarním sluncem, zcela bez lidí – jak po výbuchu neutronové bomby. Narvané hospody den před jejich uzavřením, jako by to mělo být poslední pivo s kamarády v životě. Debata s epidemiology, kteří zažívali svou hvězdnou hodinu, pyšní, jak se jim daří „škrtit bestii“, až jim člověk musel připomenout, že nás to stojí na výpadku ekonomiky tři miliardy. Každý pracovní den. A pak taky televizní spot „Já chráním tebe, ty chráníš mě“, nabádající k nošení roušek, které vláda sice nařídila, ale nedodala.

Do mého vzpomínkového videa patří i scénka z jednoho ministerstva: sekretářky v pracovní době zastřihují látku, šíjí a navlékají gumičky na jednu roušku za druhou jako v manufaktuře. Generace odkojená svépomocí a Burdou oprášila šicí stroje.

Se začátkem školního roku tu budou roušky zas, „plošně a preventivně“, a jsem zvědav, zda je bude národ nosit stejně disciplinovaně jako na jaře. Tehdy to byl fascinující úkaz kolektivní psychologie, kdy jeden den vypadal člověk v roušce jako „roznašeč“ a druhý den člověk bez roušky jako naprostý asociál. To nelze zopakovat. Naprostá většina roušky jistě nosit bude, ale vztah k autoritě bude jiný.

Aura epidemiologů-spasitelů národa je fuč. Kde je „chytrá karanténa“, kde jsou ty zástupy vyškolených trasovačů? Na první pokus promíjejí Češi leccos, dovedou se semknout, jsou až dojemně solidární a schopni obdivuhodné improvizace. To jsou silné stránky národa. Jak ale poznal každý, kdo kdy Čechům zkoušel vládnout, zjevné chyby napodruhé neodpouštějí. Není důvod, aby tomu bylo tentokrát jinak.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník