Opak je pravdou. Prezident Zeman řekl přesně to, co chtěl říci. Svým příznivcům, vládě, národu, politické scéně, orgánům činným v trestním řízení, zpravodajským službám, prezidentu Putinovi a svým přátelům v Rusku. Jasný vzkaz poslal i našim spojencům. 

Příznivce nezklamal, odpůrce možná ani vyloženě nenaštval. Jeho projev mohl v klidu zaznít v každé české hospodě. Mohl ho pronést každý, kdo má všech pět pohromadě a má rád Rusko. Na jedné straně se prezident kategoricky vymezil proti cizímu terorismu na našem území. Na straně druhé hovořil o možných zpravodajských hrách. Mluvil o možnosti vyřadit Rosatom z tendru na Dukovany. 

Ale jedním dechem dodal, že pořád existují dvě verze vyšetřování výbuchu ve Vrběticích. A že vyřazení z tendru připadá v úvahu, jen když se nezpochybnitelně potvrdí podíl ruských agentů. Nevyjádřil se k diplomatickým krokům, které jsou příliš složité. Občas něco zamlčel, jindy zase překroutil. Umně kloubil fakta s údivem i odhodlanými proklamacemi. Brnkal na struny pochybností a jeho slova musela potěšit i příznivce konspiračních teorií. Zkrátka, mistrovská ukázka minimalistické, ale efektivní komunikace. 

Pochybuji o postupu vlastního státu!

Z politického hlediska jsou ovšem mnohem závažnější Zemanovy vzkazy jednotlivým aktérům celé kauzy. České politické scéně opět jasně ukázal, že s ním stále musí počítat. Prezident je tu a politicky je stále ve formě. Jestli si někdo myslel, že ho tyto události zlomily, nebo aspoň nahlodaly či učinily pokornějším, šeredně se zmýlil.

Zejména premiéra Babiše a vicepremiéra Hamáčka musela po jeho projevu rozbolet hlava. Vsadili na to, že po opozici dá i prezident za pravdu jejich argumentům. Neveřejně možná i dal. Ale veřejně nikoli! Babiš s Hamáčkem jsou v pasti, z níž není cesta. A při tom prezidenta oba stále potřebují.

Miloš Zeman „státnicky“ a „vrchněvelitelsky“ podpořil počínání policie a státního zastupitelství. Záměrně však nepodpořil zpravodajské služby na čele s BIS. Připuštěním alternativy zpravodajských her je dokonce přímo zpochybnil. A tím zásadně zpochybnil postup vlastního státu. Jasně a bez jakéhokoli uzardění.

A právě toto zpochybnění je podstatou vůbec nejdůležitějšího vzkazu dvěma směry. Do Moskvy letí jasný signál: molodci, nebojte, jsem tu a nic mě nerozhází.

Do Washingtonu, Bruselu, Londýna, Berlína, Varšavy, Vilnjusu, Tallinu, Rigy a třeba i Kyjeva míří neméně jasný signál. Česká politická reprezentace se ani tváří v tvář této výzvě neumí sjednotit. Česká republika není spolehlivý spojenec. A nebude jím přinejmenším do chvíle, kdy na Hradě bude sedět současný držitel prezidentského úřadu.