Počítejte s námi. 30, 30, 32, 31, 34; 16, 17, 16, 17, 16; 14, 14, 13, 13, 11. Přidejme u každého čísla „%“ a máme tu kvartální vývoj volebního modelu ANO, Pirátů a ODS za poslední rok a čtvrt. Není co řešit, chtělo by se zvolat. ANO roste, Piráti stagnují, ODS klesá.

K pochopení pocitu takřka nezvratného dalšího vítězství se ale vraťme o nějakých sedm osm let zpátky. Babiš přišel v situaci, kdy bylo zle. Ekonomicky i politicky. Pravicové vlády vedly zemi v situaci krize. Snažily se udržet vyrovnaný rozpočet i za cenu porušení kánonu, tedy nezvyšování daní. Konkrétně ODS vládla po roce 2006 dvakrát a ani jednou nedovládla do konce, protože se koalice pokaždé rozpadla.

Právě v této situaci přichází na scénu Babiš a jeho ANO. Přináší jednoduché poselství: „Postaráme se o vás, ukončíme krizi a zajistíme politickou stabilitu.“ A své sliby splní. Ne díky Babišovi, ale mimoděk, a často dokonce jemu navzdory krize opravdu odeznívá, ekonomika roste. Babiš si kupuje a koupí nejen značnou část důchodců, ale i další cílovky, na které minulé vlády opakovaně zapomínaly. 

V roce 2017 tento příběh o plnění slibů, který přetrhly zlotřilé staré politické strany, jimž kazil kšefty, využívá beze zbytku ke svému vítězství. Přes vládní angažmá zůstává protestním hlasem – razantní a jedinou alternativou. Rozdělením společnosti na „my“ (co makáme) a „oni“ (kteří nám to hatí) efektivně zjednodušuje rozhodování svých voličů. Zatímco ostatní strany a jejich voliči jsou roztříštění a vítězství mu zjednodušují. 

A přece to nemá ložené

I v odeznívající „pandemii“ Babiš mistrně odehrál roli ochránce životů. Toho, kdo se postará, když je třeba. Přesně to chtějí mnozí voliči slyšet. Achillova pata Babišovy voličské podpory ale spočívá v tom, že stojí jen na něm samém. Přesněji řečeno na jeho (sebe)prezentaci jako úspěšného podnikatele, který nemá na rozdíl od starých stran potřebu krást a altruisticky přichází změnit systém.

Ano, tato image přežila i koronavirus. Zatím přežila. Přežije ale i vystřízlivění a následnou kocovinu? Ty se totiž dostaví. A možná velmi brzy a pravděpodobně velmi hluboce. 

Co se s imagí vítěze stane, až opravdu propukne krize? Až bude jasné, že už není kde brát. Až budou opravdu krachovat nejen drobní živnostníci. Až bude mít více a více lidí hluboko do kapsy. Až skutečně klesne kupní síla. Až se potvrdí, že vládní programy jsou chimérou a míří jen k těm, kdo pomoc až tak zásadně nepotřebují. Až zmizí image země prakticky bez reálné nezaměstnanosti. Až budou podnikatelé a firmy vracet vládní kompenzace, protože někdo shledá, že je získali neoprávněně. A to se evidentně dít bude.

Rok a pět měsíců je dost dlouhá doba na to, aby se lidé začali ptát, kde je ta pomoc. Kdy bude líp? 

Krize navíc často přináší návrat k racionalitě. Už zase může jít více o chleba a méně o zábavu, respektive více o můj chleba než sousedovu zábavu. Na to doplatil ve volbách 2010, tedy v době krize, tehdejší jasný favorit – Jiří Paroubek. Ještě pár dní před volbami to vypadalo, že je vymalováno. Stačilo málo a Paroubek se poroučel. Nadobro. 

Přelétavost a volební „vítězství“ 

K tomu přidejme tři další ale. Prvním z nich je přelétavost voličů (neboli tzv. volatilita). Ta v Česku volby od voleb sílí. Češi začali masivně experimentovat v roce 2010. Tehdy ale hodně experimentovali s alternativami stávajících stran (TOP 09, SPOZ). Daleko větší odpich to vzalo o tři roky později, kdy se objevily ANO a Okamurův Úsvit, masivně volené voliči z odlišných částí politického spektra. Rok 2017 byl rekordem. Každý rekord však může být překonán. 

Největší dynamiku totiž česká politická scéna získává až pár měsíců (nebo i týdnů) před volbami. Kde byly někdejší VV v tomto čase před volbami 2010? Kde bylo ANO v tomto čase před volbami 2013? A kde ANO, Piráti nebo STAN v květnu 2016? A naopak, kde byla ČSSD v květnu 2009, 2012 nebo 2016?

A konečně, co to vlastně znamená vyhrát? Být první na pásce? Mít nejvíce hlasů a mandátů? Nebo vyhrát znamená mít společný – byť třeba negativní – zájem s potenciálními partnery do koalice, s nimiž mám většinu? Nakonec to totiž může být ne 34 – 16 – 11, ale třeba 29 – 15 – 15 a k tomu ještě 11 a 7 (nebo 7 – 7 – 5 – 5) a bůhví, co se pod každým z těch čísel bude vlastně skrývat.

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.