„Vítězům sluší skromnost, a my tedy musíme být velmi skromní,“ prohlásil obhájce premiérského křesla Viktor Orbán krátce poté, co označil triumf své strany Fidesz za tak obrovský, že je „viditelný z Měsíce a určitě z Bruselu“. Vyhrál drtivě, ještě posílil svoji ústavní většinu. Pro opoziční koalici, která ještě nedávno vypadala, že by společnými silami mohla Fidesz po mnoha letech porazit a Orbána nahradit svým lídrem Péterem Márki-Zayem, to představuje stejně hořké zklamání. Pro úplně všechny pak je Orbánovo vybrání volební zatáčky povinným studijním materiálem, protože potvrdil, že takových politických matadorů je málo. A to platí, i když s jeho politickým mixem ani trochu nesouhlasíte.

Židle, na kterou se neposadíš

Je třeba říct, že Viktor Orbán není maďarská verze Roberta Fica, natožpak Andreje Babiše, byť oba k Orbánovi vzhlíželi a snažili se jeho politické grify kopírovat, jak se dalo. Nezapomenutelné je zasnění Andreje Babiše, jehož přijel Orbán podpořit před loňskými parlamentními volbami do jeho volebního okrsku v Ústí nad Labem, že na společné přátelství bude vzpomínat v důchodu.

Kombinace ruského vpádu na Ukrajinu a Orbánova velmi přesvědčivého vítězství udělala z „visegrádské čtyřky“ něco na způsob židle, na níž se nedá sedět. Zatímco v Polsku už dlouho před 24. únorem nešlo najít nikoho, kdo by měl trochu politický vliv a zároveň dovedl Putinovu velmocenskou politiku alespoň trochu vystát, v Praze provedl Miloš Zeman během jediné noci obrat své politiky vůči Putinovu Rusku o 180 stupňů. Slováci po pádu Fica s maďarským premiérem zas až tak nekamarádí; ono by k bdělosti Bratislavy mělo stačit už jen to, že Viktor sám sebe označuje za premiéra patnácti milionů Maďarů (tedy včetně příslušníků maďarské menšiny v sousedních zemích).

Seznam Viktorových nepřátel zahrnuje kdekoho: od George Sorose, jehož nadace kdysi sponzorovala Orbánovo studium na Pembroke College v Oxfordu, přes bruselské eurokraty, světová mainstreamová média až po mezinárodní levici. Nováčkem v protiorbánovské partě je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, což způsobila „maličkost“: že Maďarsko sice přijímá uprchlíky ve velkém, ale tamní vláda odmítla dodávat Ukrajině vojenský materiál, a dokonce zatrhla jeho tranzit přes své území. Orbán, označovaný za Putinova spojence a přítele, souhlasil se sankcemi Bruselu, ale opakovaně v kampani zdůrazňoval, že nechce zatáhnout svou zemi do válečného konfliktu s Ruskem ani Maďarsko připravit o dodávky ruského plynu a ropy.

Tato taktika „zdrženlivého mírotvůrce“, který chrání maďarské občany proti „válečným štváčům“ a vysokým účtům za energie, slavila úspěch jako svého druhu sázka na jistého čerta, kterého všichni znají – na rozdíl od nezkušené protiorbánovské koalice.

Zajímavá hospodářská politika

Některé politické triky můžete používat přes kopírák a fungují skoro všude. Jiné v trochu odlišném kontextu působí bizarně a nemohou zabrat. Nebo alespoň ne tolik jako v zemi původu. Vezměte si jazykově i obsahově bizarní rétorické etudy proti cizákům v podání Andreje Babiše. V zemi, kde je „vrchním vlastencem“ politik česko-japonsko-korejského původu, fakt moc věrohodně neznějí. A hlášce Tomia Okamury, že „on je poloviční Čech, zatímco Babiš je stoprocentní Slovák“, nelze z hlediska formální logiky nic vytknout.

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Viktor Orbán je vynikající řečník, který neplete páté přes deváté (ale to neznamená, že se budapešťským elitám před očima nevybavují negativní historické reminiscence), a v hospodářské politice také zjevně ví, co chce.

Pokud jde o daně, za dlouhá léta Orbá­nových vlád najdete v jeho politice jasnou populistickou stopu. Na jedné straně neváhal zavést sektorové daně, na straně druhé snížil sazbu daně právnických osob až na devět procent. Na jedné straně zvedl základní sazbu DPH na nejvyšší v Evropě (27 procent), na straně druhé má redukovanou sazbu na vybrané potraviny a stravování v hospodách pět procent. Když potřeboval srazit vládní dluh, znárodnil soukromé penzijní fondy. Vytvořil za ta dlouhá léta vládnutí systém, který sám svého času skrovně nazval „orbánomikou“. Ortodoxní hospodářská politika to není, ale lidem se nízké zdanění (patnáct procent na osobní příjmy s velkými slevami na dítě a možností odpočtu od sociálního pojištění) líbí dost na to, aby jej volili, a to včetně nezanedbatelného procenta středních vrstev. Kupříkladu část mého příbuzenstva, která zůstala po druhé světové válce ve východním Maďarsku, Orbána miluje. Když se ptáte proč, obdržíte od vysokoškolsky vzdělaných penzistů bezelstnou odpověď: protože jim vláda platí jednou začas lázně. Budapešť je sice tradičně protiorbánovská, ale je jí to houby platné. (Asi jako když se Praze nelíbí Miloš Zeman.)

Srovnávání jako pramen frustrace

Společným znakem Čechů a Maďarů je posedlost srovnáváním s Rakušany a Němci, které ani pro nás, ani pro Maďary pořád nedopadá vůbec dobře. Ve skutečnosti je Česko o dost bohatší a přiblížilo se více, což ale frustraci nijak nezmenšuje, neboť relativní blahobyt Maďarska byl patrný naposledy v osmdesátých letech, v éře pomalu končícího „gulášového komunismu“. Ten bral na tehdejší dobu a režim relativně velké ohledy na spotřebitelsky přitažlivější nabídku spotřebního zboží v maloobchodu, ba poskytoval potravu ducha v podobě Přeletu nad kukaččím hnízdem v tamních kinech nebo legendárního koncertu Queen na Népstadionu v létě 1986. Odvrácenou stranou téže mince ale byly dluhy v tvrdé měně. Zatímco tehdejší Československo bylo v netto věřitelské pozici (za cenu ohromného vnitřního dluhu a nedobytných pohledávek v cizině), Maďaři museli splácet zahraniční dluh, který dosahoval v poměru k HDP v roce 1990 zhruba padesáti procent.

Nehledě na rétoriku, která je nacionalistická, Orbán vždycky věděl, jak „vybrat zatáčku“ a nepřijít o velké zahraniční investory, které ekonomika potřebovala a potřebuje. Vyžaduje to sice speciální usnesení vlády, ale ti, kdo v přepočtu na čistou současnou hodnotu zainvestují více než tři miliardy forintů, se mohou těšit až na třináctileté daňové prázdniny, snižující daňovou povinnost na jednu pětinu. Byl bych velice překvapen, kdyby se Orbán nakonec s Bruselem nějak nedohodl a skutečně by došlo na krácení prostředků z unijních fondů. O ty totiž šlo vždycky až v první řadě.